In love with London

Dneska jsem měla skvělej den a mám hroznou chuť se o něj podělit. Mám totiž takovou tu hrozně dobrou náladu, co máte, když se vám prostě vydaří krásný den, a taková nálada ve mně vzbuzuje hrozně romanopisecké touhy a iluze, proto tady ten příspěvek. Třeba se na vás kousek z ní přenese.

Měla jsem krátký den ve škole, takže jsme se kolem poledne s jednou kamarádkou vydaly na výstavu Valentina v Somerset House. Somerset House jest nádherná neoklasicistická (neoklasicistní?) budova. Někteří fundovaní artistní znalci by mohli ve spojení „nádherná neoklasicistická“ vidět lehký protimluv, jelikož tento sloh není v jejich očích zrovna na výsluní přízně, ale tohle je vážně krásné místo. Je to budova rozsáhlá, několik křídel se formuje kolem hlavního dvora, do kterého se vchází hlavním vchodem a je to celé takové vznešené, honosné, symetrické a prostě to člověku dělá dobře. Sídlí tady několik galerií. Jedna z nich je Courtald gallery, která má působivou sbírku umění z osmnáctého až dvacátého století, druhá z nich je Embankment Gallery, kde probíhala ona výstava.

Tady fotka stažená z internetu (what a shame, já vím, ale prostě nemám svoji, ale aspoň je to z jejich oficiálních stránek www.somersethouse.org.uk).

Nejdřív nás nechtěli pustit, prý můžeme dostat lístky se vstupem ve tři, což bylo za hodinku a něco. Tak jsme šly na sushi. Oni v Londýně mají levné sushi. Jakže za stejné ceny jako různé sandwiche, malé saláty, fast-foody, apod. A každý den je hned lepší, když obsahuje sushi. Navíc nám se povedlo najít hrozně cool místo. Pak se nám povedlo objevit, že v Tescu mají dneska slevu na Maltesers. Pokud nevíte, to jsou takové ty hrozně dobré křupavé čokoládově kuličky a jak přišla řeč nad sushi na sladké, rozhodly jsme se, že potřebujeme dezert. Když jsme objevily tohle balení ve slevě, víc než padesáti procentní, tak jsme k tomu rovnou přidaly Minstrels, což je taky dobrota větší, než se sluší, a byly jsme šťastné. Ono to možná zní hrozně hloupě. Ale! Oni obě ty věci jsou fakt hrozně dobré, takže člověk často řeší hrozné dilema, co z toho si vzít. Zároveň jsou, tyhle vetší balení, dost drahé, takže když je najednou máte za libru a s vyřešeným dilema, tak to je prostě úspěch a nám to fakt udělalo hroznou radost. Pak jsme tak seděly u stolečku na dvoře Somerset House, pojídaly tyhle čokoládové dobroty, povídaly si o všem možném a užívaly si slunečného a docela teplého dne (osm stupňů na konec února, kdy vám z domova chodí zprávy o závalech sněhu, je docela teplý den).

A pak samotná Valentino výstava. Jako by šlo něco pokazit na výstavě krásných šatů. Bylo tam hodně modelů, to bylo na tom to nejlepší. Samé takové, co měly na sobě různé slavné osobnosti při různých příležitostech. To celé korunované nádhernými svatebními, ve kterých se vdávala jistá britská princezna, jen už si nevzpomínám, která.

Jak jsme potom tak šly podél břehu Temže, s krásným výhledem na parlament, Big Ben a London Eye na druhé straně řeky (Somerset House je kousek od Trafalguar Square), bylo to dobré zakončení skvělého dne. Londýn je super. Už nějakou dobu jsem nebyla jinde než ve škole nebo tady doma, takže teď se mi znovu oživil ten pocit, že Londýn je super. Děkuju bohu nebo jakékoli jiné vyšší instanci, že tady můžu studovat a tudíž strávit několik let a poznat ho. Jo a ještě jsme viděly tolik hezkých kluků.

28/02/2012

Něco hezkého.. No 8

"Eiko Ojala's Paper Cutting Art"

(Zdroj a více toho: http://trendland.com/eiko-ojalas-paper-cutting-art/)

28/02/2012

Něco hezkého.. No 7

Jsem zatížená na koupelny. Když jde o interiérový design. Když máme geniální dům, tak má většinou i adekvátně geniální koupelnu a to je na tom to nejlepší. Čím víc neobvyklá sprcha/vana/umyvadlo, tím líp! Takže když na vás v týhle sekci v budoucnu bude bafat nějak podivně moc umyvadel, tak to proto. 

(Zdroj: http://www.worldofarchi.com/greenedition)

11/02/2013

Jak jsem si hledala práci

National Insurance Number. Co jsem věděla, nutná podmínka pro možnost nechat se zaměstnat. Nicméně v jednu chvíli nedávno jsem zaslechla cosi ve smyslu, že to není bezpodmínečně nutné pro všechny part-time jobs. Tak nevím. Nicméně to není problém, prostě si zavoláte, domluvíte schůzku, přinesete různé papíry o totožnosti, ubytování, škole, počkáte asi tři nebo čtyři týdny a máte to.

Na internetu. Hodně míst má online přihlašovací formulář, kde vyplníte všechny ty typické věci, co chtějí případní zaměstnavatelé vědět, k tomu často jedna, dvě, tři otázky typu co pro vás znamená práce v kolektivu, popište se třemi slovy a proč chcete pracovat u nás, a je to. Ne že by mi tohle samotné připadalo tak fascinující, že vám o tom musím psát, ale docela mě dostala tahle online žádost o práci u McDonladu, proto to píšu. Vybafl na mě totiž dotazník úplně jiného kalibru než kde jinde. Zabralo to asi dvacet minut vyplnit. Když dostatečně dopodrobna rozpitvali můj dosavadní život, následovaly otázky podobné těm zmíněným výše, ale tak v dvacetinásobném počtu než obvykle. Jedna série byly konkrétní situace, které mohou nastat při obsluze zákazníka a jak by člověk reagoval. Pak tam byly takové věci typu, co vás rozčílí, co vás motivuje, a tak. A pak tam byla série těch, kde musíte zaškrtnout, jak moc souhlasíte/nevíte/nesouhlasíte s tvrzením, z nichž mi uvízlo v paměti „Nikdy jsem neudělala nic, co jsem udělat neměla“ či „Nikdy jsem neřekla lež svým rodičům.“ Copak někdo za dvacet let svého života ani jednou neřekl něco jiného než úplně stoprocentní pravdu? Připadala jsem si, jak kdybych žádala o práci, co má co do činění minimálně s bezpečností národa, a při tom je to jen McDonald´s. Stejně mě nechtějí. (Ale už pracuju na mnohem lepším místě!)

Osobně. Řekla jsem si, že zkusím obejít okolí školy a osobně se poptat v některých kavárnách, občerstveních, apod., kterých tam teda máme požehnaně. Ono to vážně funguje. Zdá se mi, že tady jsou na takové studenty zvyklí mnohem víc než u nás. Ale možná to bude tím, že u nás jsem se nikdy neodvážila jít takhle přímo vyzvídat. Nicméně tady mi v naprosté většině řekli, že oni sami neví, ale že jim můžu nechat životopis, který dají manažerovi a ten se když tak ozve. Kromě příjemného pocitu, že opravdu pro to najití práce něco dělám, je tohle příjemné ještě proto, že člověk skvěle prozkoumá okolí své školy. Objevila jsem hromadu ulic, kam jsem v životě nevkročila a míst, o jejichž existenci jsem neměla ani ponětí. Člověk si v tu chvíli uvědomí, jak je to město vlastně opravdu hrozně obří. Prozkoumání každého metru čtverečního jedné čtvrti zabere hodiny. Prozkoumání celého města tímhle způsobem se zdá nemožné. Ale zase to je to vtipné na tom přistěhovat se někam, kde jste před tím nikdy nebyli. Je to docela vzrušující změna oproti domovu, kde už je těch pro mě totálně neznámých ulic zásadně méně. No tak i u takových myšlenek můžete skončit při lovu práce. Jo a ještě mě to uklidnilo v jednom aspektu. Hrozně jsem se bála, že bude problém, že moje angličtina není perfektní. Nejsem jenom otravně zbytečně skromná, ale jde o to, že není stoprocentní. Obzvlášť těm Britům prostě nerozumím vždy všechno a okamžitě. A z nějakého důvodu se mi zdálo, že to je děsný problém, že v momentě, kdy zákazníkovi při obsluze řeknete, že mu nerozumíte a jestli by to nemohl zopakovat nebo říct jinak, je to v háji. Načež jsem zjistila, že tak minimálně polovina těchhle lidí, včetně několika manažerů, má angličtinu dramaticky horší než je ta moje, a obava byla pryč.

Pohovor v Subway. Byli jsme na to dva. Nejdřív nám manažer o nich něco vyprávěl. Je jich víc než McDonaldů, to jste věděli? Pak nám popsal takové ty důležité věci a ptal se na všechno, na co se na takovém pohovoru ptá. Načež přešel na tzv. psychologické otázky. Jedno bylo cvičení, kdy jsme spolu měli řešit a vyřešit, v jakém pořadí bychom zachránili následující v kleci uvízlé lidi: mladý člověk, stařenka, doktor, učitel, člověk s rakovinou. Znáte taková ta cvičení, která jsou podobná, ale point je v tom, že můžete zachránit jenom daný počet lidí a jde o to, koho rozhodnete nechat žít a koho ne? Nebo bývá jiná obdoba, kdy máte seznam věcí a máte si vybrat jenom omezené množství na pustý ostrov. No a asi ovlivněná tímto mi nedošlo, že jelikož se neřeklo vůbec nic o tom, že hrozí, že se nám nepodaří zachránit všechny, tak se to nestane a tudíž k tomu vůbec nemusíme přihlížet. Ten druhý člověk na tom byl zřejmě stejně, protože jsme se hodně rychle shodli na pořadí, které z nás udělalo v manažerových očích totální obludy. A vysloužilo nám promluvu do duše o tom, že nemáme soudit nic předčasně, jenom podle vzhledu, pocitu, věku, pohlaví, barvy pleti, čehokoli, dokud je pořádně neznáme. Protože ani o takovéhle lidi oni ve svých zaměstnaneckých řadách a zákazníci za pultem nestojí. Pochopitelně. Ale já fakt nejsem takovej bezcita!

Nicméně přímo cestou z tohoto pohovoru, ze kterého jsem dál nepostoupila, se mi povedlo najít si práci jinou a úplně skvělou. Ale o tom příště. Víte co, na nějaké to napětí si musím hrát :-).

08/02/2013

Něco hezkého.. No 6

Jeden moc krásný anděl z kubánského hřbitova.

(Foto: Deborah Sandidge, zdroj: http://www.deborahsandidge.com/)

06/02/2013

Něco hezkého.. No 5

(Ilustrace: Mustafa Soydan, zdroj a mnohem více ilustrací: http://www.mustafasoydan.)

01/02/2013