Urbanismus a zábavný park

Minulý týden jsme měli přednášku na téma zábavních parků a horských drah.

V rámci našeho hlavního designového předmětu totiž máme letos navíc sérii přednášek a promítání na témata urbanismu. To proto, aby se zvedla úroveň té části našich projektů, kde analyzujeme, pro koho, na jakém místě, za jakým účelem stavíme, co tím dosáhneme a jak to ovlivní okolí.

Když jsem poprvé slyšela téma přednášky, říkala jsem si: hm?? Nicméně pak to dostalo smysl a byla to snad nejlepší, jakou jsme zatím měli!

Paní přednášející začala vyprávět o tom, jak vznik zábavních parků souvisel s průmyslovou revolucí. Jednou z mnoha radikálních změn, kterou přinesla, byla novinka v podobě týdne rozděleného na pracovní dny a víkendy. Najednou vyvstala otázka, co bude takové velké množství lidi dělat se svým volným časem. Města cítila potřebu tuto otázku řešit, začít plánovat budovy a místa, kde se dá takový čas příjemně strávit, prý mimo jiné z obavy, že jinak ho bude moc lidí krátit v hospodách popíjením. Tak vznikly zábavní parky, jakožto oslava technologie a pokroku, která replikovala industriální realitu každodenního života. A staly se okamžitě masově populární záležitostí.

Jak je možné, že bylo tak velké množství lidí ochotno zaplatit za to, aby svůj den strávili v chaotickém a hlučném prostředí plném mašin, které navíc reflektovali jejich běžný den?

Průmyslová revoluce přinesla nové, doposud naprosto nevídané možnosti. Tyto věci byly však naprosto nedosažitelné pro drtivou většinu populace a právě zábavní parky nabízely možnost aspoň okusit pocit létání či jízdy ve vlaku, díky atrakcím jako velice populární Maximova létající mašina či vagón, který se natřásá a promítá obrázky na okna tak, jako by člověk seděl ve skutečném.

Průmyslová revoluce také přinesla radikální změnu stylu života a vzhledu měst, ve velice krátkém časovém intervalu. Objevil se nový strach, strach z nehod způsobených technologií, která se vymkla kontrole, a právě ten se v parcích dařilo překonat.


Po druhé světové válce jejich popularita zase výrazně klesla. To bylo spojené s nastupujícím koncem entusiasmu a novou nedůvěrou vůči technologiím a všemu, co je oslavovalo.


Maxime's flying machine

08/10/2013

Jak jsem hledala bydlení

S příchodem nového školního roku je třeba vyřešit otázku bydlení a to je velké drama. Teda pokud nechcete bydlet na koleji, což nechcete, protože je to drahé (těch, které by finančně přicházely v úvahu, není zas tolik) a smlouvy bývají většinou na dobu delší než je samotný školní rok bez možnosti zkrácení. Takže se rozhodnete pro pronájem.


Bydlení po příjezdu

Jenže shánět místo k bydlení, když člověk není v Londýně, jde těžko. Vlastně moc nejde, protože to potřebujete vidět, než to pronajmete, a sice by se tam dal poslat nějaký dobrý londýnský kamarád se spolehlivým úsudkem, ale to je přece jenom takové nešikovné a nejsem si jistá, jak by se daly na dálku zařídit všechny oficiality. Na druhou stranu když tu člověk je, už potřebuje bydlet, že ano. Dá se přespat pár dnů u někoho, nebo se dá bydlet v hostelu, v každém případě pravděpodobně nastane situace, že přijedete, jste de facto bezdomovec a potřebujete co nejrychleji najít bydlení. Navíc takových studentů je na počátku září děsně moc, je to období roku, kdy je tenhle trh naprosto nejvytíženější. To pak i když se snažíte zajímat se o nájem třeba dva týdny před příjezdem, je vám řečeno, ať se poptáte až v momentě, kdy se budete chtít nastěhovat, protože to bude nabídka zas úplně jiná. Jednou se mi stalo, že volné místo zmizelo ještě než jsem stihla dojet na prohlídku, přestože jsem vyrazila hned, jak jsem se o ní dozvěděla.


Typy pronájmů

Co se ale pronájmu obecně týče, rozhodně se dá sehnat za cenu srovnatelnou či nižší než bývají koleje. Jedna možnost je pronajmout si byt s několika kamarády. Jelikož se v průběhu posledních asi čtyř měsíců vize toho, jak a s kým budu bydlet, několikrát změnila, mám zkušenosti s hledáním různých typů ubytování. A zpozorovala jsem, že o byty se dvěma ložnicema je nouze. Respektive ty v mé cenové relaci byly v horších a vzdálenějších lokalitách než tří-pokojové, bylo jich méně a podmínka, že nájemníci musí být zaměstnaní na plný úvazek, tedy žádní studenti, se u nich vyskytovala častěji, než u všech jiných typů dohromady.


Nástrahy na ubohé studenty

Vůbec studenti jsou tvorové velice podezřelí, o to víc, když jsou cizího původu, takže se často stává, že landlordi (ti, co pronajímají) vyžadují buď guarantora (věřitele), který žije a pracuje v Anglii, nebo minimálně šest měsíců nájmu předem. A to u cen pronájmů, které jsou i v rámci drahého Londýna brané jako velmi vysoké, je potíž. Vlastně v případě kolejí tuším platí bez výjimky, že nemá-li člověk UK guarantora, musí zaplatit celý rok předem. Stejná podmínka s minimálně půlročním nájmem se někdy vyskytuje i v rámci studio flats. To jsou byty většinou pro jednoho, kde máte všechno pro sebe. Respektive přesnější označení by bylo pokoje, protože je to jedna místnost, kde máte postel, skříň, kuchyňský kouteček a koupelničku. Výhodou tohoto ubytování je, že máte fakt svoje soukromí. Nevýhodou je, že ho máte ve většině případů na velmi malém prostoru. Jakože fakt malém. Jakože můžete vařit a sedět při tom na posteli.


Bydlení pro jednoho

Je-li člověk sám a chce prostor, může zvolit možnost pronájmu pokoje v několika pokojových bytech (shared flats), kde sdílí kuchyň a koupelnu. Přes můj prvotní strach ze sdílení bytu s lidmi, které jsem v životě neviděla, jsem u tohodle nakonec skončila a jsem za to ráda. Dělá to tak hodně lidí a nemají problém. Moji spolubydlící jsou také všichni naprosto v pohodě. A mít velký pokoj přece jenom stojí za to. Stejně jako domácí prostor, který se neomezuje na jednu místnost, nebo to, že člověk není věčně úplně sám. Navíc v drtivé většině případů nájem pokrývá i účty a internet, což znamená osvobození od mnoha zařizování a starostí, a předem stačí zaplatit měsíční nájem plus zálohu stejné výše.

Pokud si říkáte, co jsem za asociála, že po roce studia nemám nikoho, s kým bych mohla hledat bydlení, není to tak úplně přesné. Hledat byt ve více lidech, obzvláště když jsou z různých zemí a celé léto mimo Anglii, je dost obtížné. Nebo bývá problém, že se každý potřebuje nastěhovat v jinou dobu. Já jsem taky chvílemi koketovala s různými myšlenkami na společné bydlení, ale vždycky to ztroskotalo na něčem takovém. A znám spoustu dalších lidí, jejichž plány také ztroskotaly a oni bydlí samostatně.


Trochu politického kontextu na závěr

Jak jsem byla takhle aktivně ponořena do problematiky londýnského bydlení, náhodou jsem se dostala k několika článkům na toto téma a to je zajímavé. On totiž Londýn má zřejmě dost velký problém tkvící v tom, že je nedostatečné množství cenově dostupného bydlení. Staví se víc drahých bytů, které ale ve velké míře kupují bohatí cizinci, kteří buď do Londýna jezdí často, ale nebydlí zde natrvalo, nebo jako investici, kterou zatím budou pronajímat. Což způsobuje značnou nestabilitu. Je tu totiž velké množství nemovitostí, které jsou buď pronajímány, nebo dokonce část roku zejí prázdnotou. A tím pádem i velké množství lidí střední třídy či sociálně slabších poměrů, kteří si nemohou pořídit vlastní obydlí a jsou nuceni bydlet v pronájmech, jejichž podmínky popsal jeden zpravodajský serveru prý jedny z nejvíc nepřátelských vůči nájemníkům v rámci Evropy. Tohle je jen takový stručný nástin problému, jak jsem ho zaznamenala, ovšem zdá se, že to je věc, kterou třeba aktivně řešit, tak mě to zaujalo.  

2/10/2013