Zastrašující. Se svojí hustou sítí linek budí dojem, že se v životě nezorientujete. Ale už na druhý pohled vám dost věcí dojde, pochopíte všechna ta značení a zjistíte, že vyznat se v tom není zas taková mise. Drobná rada - pokud se u toho hloubání nad mapou před cedulí s názvy stanic uhnete z prostředku průchodu na stranu, davy uspěchaných Londýňanů to velmi ocení!
Přívětivé. Všude jsou pracovníci metra připraveni pomoct. U turniketů v případě, že máte problém s lístkem, u mašin na lístky, aby poradili, který si koupit, na nástupištích v případě, že nevíte, kudy kam a jak se tam dostat, nebo jestli ještě stíháte poslední metro. Prostě všude stojí, všechno ví, jsou moc milí a minimálně jeden má na hlavě obřího oranžového pankáče.
Starostlivé. Pořád vám všechno hlásí, aby ste věděli. “Mind the gap between the train and the platform” samozřejmě, ale taky celou řadu dalších informací - co bude příští stanice, že už se blíží příští stanice, na co všechno zde přestoupíte, ke kterým památkám zde vystoupíte, kam až ten vlak jede, že se nemáte prát s dveřma, že za dvě stanice se poslední dveře zadního vagónu neotevřou, že příští stanici se poslední dveře zadního vagónu neotevřou, že teď se poslední dveře zadního vagónu neotevřou, atp. V případě mimořádné události jako stání na místě delší jak minutu pak nastupuje samotný řidič oznamující, že stojíme na červené a měli bychom se za chvilku pohnout, že už se chystáme rozjet a že už tedy jedeme.
Ještě víc starostlivé. Když bylo loni finále ligy mistrů mezi německým a německým klubem, na hlavních přestupních stanicích se objevily cedule s německými instrukcemi, jak se na stadion dostat, a hlásalo se také v němčině. Anebo když jsem jednou nezaregistrovala, že vlak, kde sedím u zadních dveří, nepojede kvůli jejich poruše, upozornil mě na to pracovník metra na peróně zaťukáním na okénko, posunkem mi vysvětlil, že musím použít dveře víc vepředu a hned tam přispěchal, aby mi mohl říct “mind the gap” a vysvětlit, jak jinak mám jet a to vše dřív, než jsem na něj vůbec stihla vrhnout zmatený pohled.
1875
Přecitlivělé. Hlavně na počasí. Stačí říct sníh a už se leká. Stačí půl centimetru sněhu a už kolabuje. A všude objeví nápisy o tom, jak kvůli “severe” podmínkám si mají lidi dávat hrozný pozor, aby neuklouzli a nezabili se. Naopak, když svítí slunce víc dnů v kuse, tak metro sice nekolabuje, ale zase se strachuje o cestující a úpěnlivě hlásí, že si mají sebou nosit dostatek vody a v případě nevolnosti okamžitě vyhledat pomoc.
Někdy přespříliš intimní. Výraz dopravní špička v Londýně totiž dostává úplně novou dimenzi významu. Nejde o to, že si nesednete, vy jste rádi, že si máte kam stoupnout. Nechat si ujet několik vlaků, protože do nich prostě není šance nastoupit, je na některých linkách docela běžné. V kritických hodinách je doba čekání na metro nepřímo úměrná vaší ochotě prát se s lidmi, odměnou pak budiž nevyhnutelné intimčo s jedním či více cizinci.
Nevyzpytatelné. Člověk by neřekl, jakou dokáže problém se semaforem nadělat paseku. Jeden takový signal failure třeba kdesi v daleké zóně čtyři má v moci ochromit několik tras v centru města, máte-li dostatečnou smůlu. To se totiž jedno metro zdrží, následkem čehož se jich zasekne hromada dalších a už i nemalé zpoždění způsobí, že se některá nástupiště přelidní takovým způsobem, že je vám hned jasné, že musíte jet jinak. A to vůbec nemluvím o tom, když drtivá většina zaměstnanců metra stávkovala, takže asi dva dny byl extrémně omezený provoz. To bylo z Londýna úplně jiné město.
