Application process a jak na to

Kde začít

Dnes se budu věnovat tématu ne úplně zábavnému ale praktickému a (snad) užitečnému pro ty, kdo už vážně zvažují studium v Angli. Jak se tam přihlásit? Celý proces se řeší přes jednotný systém zvaný UCAS s webem www.ucas.co.uk. Tam si založíte účet a přes něj posíláte přihlášky na jakoukoli školu. Teda, jakoukoli státní školu (ale pozor, i na těch se platí školné, takže podle toho je nerozeznáte). Dáte dohromady jednu přihlášku a tu pak pošlete na maximálně pět univerzit. Musíte zaplatit poplatek 24 liber. Na tom webu je obecně hromada informací ohledně škol, přihlašování, studia apod., takže ho rozhodně doporučuji důkladně prozkoumat.

Kdy to poslat

Kdy? Většina z nich má na bakalářské programy uzávěrku uprostřed ledna, většinou 15.1. Cambridge a Oxford mají uzávěrky už na podzim, kolem října, společně s většinou medicínským oborů (i zubaři nebo veterináři). Některé umělecké či designové to mají naopak později, až v březnu, ale takových je tuším málo. Všechny architektury, které jsem kdy zkoumala, to měli v tom lednu.

Co tam poslat

Co do přihlášky? 

Personal Statement

Nejdůležitější je Personal Statement. To je takový motivační dopis, max, 4000 znaků, kde se představíte, napíšete o sobě, proč chcete studovat to, co chcete, co už jste pro to udělali, co jiného úžasného už jste udělali a z jakých dalších důvodů bude pro tu školu nesmírně přínosné, když vás vezme. Jinými slovy musíte se prodat. Musíte sem vtěsnat vaše úspěchy, schopnosti, mimo školní aktivity, atd. a přesvědčit je, že jste skvělí. Je dobré mít na paměti, že anglické školy hledají studenty aktivní, kteří už během střední ve volném čase dělají různé věci navíc, angažují se, věnují se dobrovolnickým činnostem, apod. Také je ten jejich středoškolský systém úměrně nastaven, třeba i tím, že v nějaké fázi mají mnohem méně předmětů, kterým se věnují mnohem více, a mezi nimi i právě různé odbornější, jako třeba design, apod.

Což všechno zní jako něco, co vás může vyděsit, mě to taky vyděsilo, ale nevěšte hlavu a nevzdávejte to! Upřímně já mám taky pocit, že jsem se pořádně začala snažit tak půl roku před přihláškou a jakž takž jsem dala dohromady něco, co jsem tam mohla napsat, a jak to dobře dopadlo. Ono hodně záleží i na tom, jak to podáte. A taky všechno se počítá, třeba i nějaké přípravné kurzy na architekturu tady či mimoškolní aktivity, které aninesouvisí s vašim oborem. Pokud se totiž jedná vyloženě o nějakou humanitární nebo charitativní věci, to ty univerzity zajímá vždy, pokud se jedná o něco jiného, stejně to jde použít. Jen je vždy dobré najít nějakou zdánlivou spojitost, proč je daná zkušenost pro vás dobrá i z hlediska toho vašeho oboru. Někdy to může být i tak šroubované, jakože vás při práci hostesky na konferenci Fora 2000 bavilo, jak se můžete podílet na něčem smysluplném a být nápomocni lidem a že se to hodí proto, že i architekti tvoří pro lidi, jednají s nimi a snaží se uspokojit jejich potřeby. Jinak rad o tom, jak napsat Personal Statement či ukázek, jak by mohl vypadat, je internet úplně plný, tak to můžete prozkoumat. Jen pozor! Pozor na to, že ten jeden posíláte všem školám, nemůžete tedy adresovat žádnou konkrétně.

Qalifications

Další část přihlášky jsou Qualifications, které buď už máte, nebo budete mít při nástupu ke studiu. Vyberete ze seznamu, kde jsou všechny možné verze maturit všude po světě, takže českou Maturitní zkoušku (případně International Baccalaureat, pokud máte to) tam najdete také. Přidáte předměty, ze kterých to budete mít a datum, kdy byste měli vědět výsledky. Jazykové zkoušky jako IELTS, CAE aspol. se sem dávají také. Když už jsme u toho, ty jsou samozřejmě důležité. Každá škola má min. podmínky zkoušky, kterou musíte mít, jste-li cizinec. Primárně to udávají ve skóre IELTS, ale vždy je někde u toho varianta zobrazit ekvivalent třeba u toho CAE, takže nebojte, pokud máte to. Se svým CAE na B jsem nikde neměla problém (nutno dodat, že Oxford a Cambridge jsem ani nezkoušela a třeba University of Edinburgh chtěla min. A, tam jsem se také nehlásila).

Rerefence

A poslední věc je reference. Reference by měla být ideálně od profesora z vaší střední školy, který vás učil déle a poměrně vás zná. S referencemi se má tak, že v anglicky mluvících zemích je to už skoro žánr sám o sobě. Učitelé tam jsou zvyklí na jistý styl, kdy jsou všechny dosti nadsazené, používají senzační slova jako outstanding, extraordinary, amazing apod., člověk z nich má pocit, že každý je minimálně superman. Tudíž je žádoucí, aby vaše reference byla podobného rázu, což může být obtížné, protože i pokud u nás lidé anglicky normálně umí, tady ví málokdo. Často profesoři a učitelé tedy volí variantu, že to napíší v češtině a nechají vám volnou ruku při překladu a příp. úpravám. Já jsem ještě použila jeden tríček. Z měsíčního studijního pobytu na americké střední škole jsem měla krátké reference od místních profesorů přesně v tom stylu, jakém jsem potřebovala. A měla jsem jednu i od architekta, se kterým jsem se setkala na přípravných kurzech a který byl tak moc laskavý, že si zjistil, jak to v té Anglii píšou a dodal naprosto skvělou, za což mu budu navždy vděčná A tušila jsem, že tyto hodnocení z oboru a z poměrně prestižní školy v Americe budou mít rozhodně velkou váhu v očích britských univerzit. Do reference od svého profesora jsem tedy vložila jejich citace (stylem: „Od pana XZ jsem na studentku obdržel následující referenci:…“; v reálu zabraly víc místa než to původní hodnocení jako takové). Takže pokud máte takto něco ze zahraničí či oboru, doporučuji podobný postup.

Důležité dva dodatky k referencím. Za prvé, ten dotyčný referent musí tu referenci do systému přímo vložit sám a zaregistrovat se. Moc si nepamatuji, jak přesně tento proces probíhal, ale na tom webu UCAS to tak píší. Určitě tam koukněte, mají tam přesné instrukce. Za druhé, váš referent musí také vložit tzv. Predicted Grades, známky, které se očekávají, že dostanete z té maturity (příp. jiné kvalifikační zkoušky, kterou jste tam zadali). Upřímně vůbec netuším, jak s touto informací školy pracují ani k čemu slouží, takže bych řekla, že se nic nezkazí, když tak prostě napíšete samé jedničky.

Co potom? Pohovor

Potom čekáte. Rozhodnutí ze škol chodí také přes tento systém, ale v drtivé většině vám to přijde emailem – od systému upozornění, že má novinku, i od samotné školy to rozhodnutí. U architektury je hrozně časté pozvání na pohovor, které vám také přijde emailem. Já jsem zkoušela zjišťovat, jestli je možné pohovor učinit přes Skype, jelikož to bylo zrovna uprostřed maturit a navíc někdy přišla pozvánka s navrhovaným termínem třeba už za týden. V jednom případě mi řekli, že ne, v jednom, že ho tedy nemusíme dělat a v jednom (na Westminsteru, kam mě nakonec i vzali), to bylo po Skypu. Ale byl to spíš úplně v klidu přátelský a pohodový rozhovor. Bylo mi předem řečeno, že se mám připravit diskutovat svoje portfolio, ale to se vůbec nestalo. Probíhalo to tak, že mi paní povyprávěla, jakým způsobem u nich výuka probíhá, zeptala se, jak se v tom vidím, já řekla, že mi to přijde super a že jsem přesvědčená, že by mi to skvěle vyhovovalo, pak bylo možná pár dalších takových obecných otázek, na konci jedna zvědavá o tom, kam ještě jsem se hlásila a že bych tedy podle ní měla jít do Londýna a ne Skotska, což jsem horečně odsouhlasila s tím, že určitě chci do Londýna, popřála mi hodně štěstí u maturit a za deset minut jsme se rozloučily. Pak jsem na škole koukala, že v reálu pohovory přeci jen probíhaly jinak. Bylo to celé velmi formální, studenti byli provedeni po škole a pak samotný pohovor nad portfoliem probíhal delší dobu.

Portfolio

Portfolio. To jsem zapomněla zmínit, ale po odevzdání přihlášky právě většinou přijde žádost o portfolio s instrukcemi, kam a jak ho nahrát. V mém případě portfolio sestávalo z kreseb vzniklých na různých přípravných architektonických kurzech i jiných. Snažila jsem se nějak ukázat, že obecně umím kreslit, že rozumím perspektivě, že mám i nějaké ty umělecké sklony, ale také zalíbení v některých slavných architektonických stavbách. Všechno to byly kresby tužkou a jelikož jsem moc nevěděla, čím se řídit, řídila jsem se stejnými principy, jako když sestavujete portfolio pro přijímačky u nás. Pokud např. máte v zásobě i nějaké digitální práce, věřím, že to by ty univerzity také zajímalo, pokud ne, nebojte, i mně stačila jen tužka. Upřímně, nejednou jsem slyšela na škole poznámku o tom, jak lidi z východní Evropy umí kreslit. Je pravda, že u nás se to od těch hlásících na architekturu nějak očekává a pokud to člověk neumí na začátku, na různých přípravných kurzech ho to naučí. V Anglii tohle zřejmě nepěstují, takže je to věc, ve které máme zjevně velkou výhodu.

Jak to končí

Výsledek. Jak už jsem řekla, výsledek přijde do systému UCAS, ale většinou také od té školy přímo na váš email. V případě přijetí to bývá hrozně často podmínečné přijetí, tzv. Conditional Offer, kdy vám řeknou, jaké nejhorší známky musíte mít z té maturity (či jiné zkoušky), aby vás vzali. Co já vím, většinou to bývají ty nejlepší, jednička, max. třeba jedna dvojka z nějakého vedlejšího předmětu. Ale liší se to školu od školy, protože ta moje třeba chtěla nejhůř průměr za 3 a co jsem se tak bavila s lidmi z jiných zemí, více z nich říkalo, že i jejich podmínka byla dost nenáročná.

Na závěr

Po dokončení maturity už jen stačilo napsat škole email s naskenovanými vysvědčeními a certifikáty a oni řekli super, vítejte u nás a bylo. Nějaké obecné poznatky na závěr: anglické univerzity mají vesměs velmi dobře zvládnuté weby, kde se dá lehce dohledat vše, co potřebujete. Zároveň na emaily s otázkami odpovídají často poměrně rychle a hrozně ochotně. Ten UCAS je génius sám o sobě, tam vás to opravdu provede každým krokem a je to plné užitečných informací. Jo a, to je možná obvious, ale je fakt dobré si všechny ty části přihlášky nechat zkontrolovat, protože tohle je zrovna situace, kdy fakt nechcete mít chyby v pravopisu.

29/01/2016

Londýn o Vánocích

Toť byly Vánoce, tak jsem si říkala, že vám můžu povyprávět o čase vánočním v Londýně. Tedy spíš předvánočním, jelikož já na svátky vždy věrně domů. Nicméně mám pocit, že vánoční Londýn vyvolává v lidech představu něčeho lákavého a magického, a nerada bořím představy, ale řekla bych, že vánoční atmosférou to město zas tak přehnaně neoplývá. Může za to hlavně počasí, protože možná jsem moc náročná, ale já potřebuju na Vánoce zimu, nebo aspoň jakousi iluzi zimi, kterou moc neumím definovat, ale v Praze se mi ji vždycky dostane, zatímco těch londýnských průměrných zimních deset stupňů, šedivá obloha a prapodivné počasí, které někdy vyvolává dojem nesmělých začátků jara, jindy takového zasmušilého podzimu, to mi moc nepomáhá.

Náhodná dekorace, však víte, k tématu

I když rozhodně ne, že by hrozilo, že byste si příchod Vánoc nevšimli. Naopak, jsou vám výzdobou připomínány někdy skoro dřív, než je vůbec Halloween. No fakt! Oni jsou na tuhle předčasnou výzdobu naprostý experti, obchody u nás se můžou jít zahrabat proti tomu. Na druhou stranu, když přijde prosinec, a už není úchylná, je ta vánoční výzdoba velmi impozantní. Taková bohatá, různorodá, velkolepá, oni se s tím nemazlí! Nevím, jestli by se to každému trefilo do vkusu, mně se to líbí. Potulovat se třeba uličkami kolem Oxford street (protože na Oxford street se nikdy dobrovolně nepotulujete, ale kolem je Mayfair, krásná, děsně posh posh posh čtvrt) nebo kolem Covent Garden, či vlastně asi kdekoli v centru a okolí večer, když už je tma, pak bývá moc hezké. Něco vánočního na vás přeci jen vdechne, aspoň trošku. A takovýchto trošku se vlastně najde více. Třeba při tomhle bloumání občas narazíte na starý dobrý vánoční trh, jak ho známě, s dřevěnýma stánkama, hromadou světýlek, dobrot a svařáku. Tedy spíš tržík, pořádný velký vánoční trh byste v Londýně pohledali těžko, jsou tu hlavně tyhle maličké, roztomilé a náhodně pozastrkané snad po celém městě. Největší jsem asi zažila před Tate Modern, taky dobrý!

Oxford street toho roku 2014 před Vánocemi

Vybavuje se mi můj první vánoční moment v Londýně ever, kdy jsem opravdu poprvé zažila nějakou tu atmosféru. Bylo nebylo, bylo jedno odpoledne, ještě v prváku, kdy jsem při svých pochůzkách náhodně objevila malinkatý trh na dvorku vedle St James’s Picadilly, to je kostelík schovaný za stromy u hlavní silnice nedaleko Picadilly Circus. Byla to opravdu taková vánoční oáza uproustřed bouřícího velkoměsta a bylo to moc hezké. Je to moc hezké, každý rok, a ještě víc, když se vám povede vystihnout moment, kdy zrovna v tom kostele trénuje sbor. Odtamtuď jsem pak porkačovala do pětipatrového Waterstones, což je knihkupectví, s Paperchase ve spodním patře, což je zase papírnictví s těma nejkrásnějšíma sešitama, zápisníkama aspol. (no fakt, jestli jste na to ujetí jako já, nesmíte ho minout, až se ocitnete v Anglii! V tomhle Waterstones zrovna už není, ale je to řetězec a třeba u Tottenham Court Road, nedaleko Oxford street, je jedno pětipatrové a to je ráj na zemi v jakoukoli část roku). Celkem nic vánočního na první pohled, ale z nějakého důvodu mi atmosféra toho krásného papírnictví a obřího knihkupectví ponořených do světýlek, baňek a řetězů krásně zapadla do mého svátečního odpoledne a k těm trhům.

Vánoční stromeček s králíčkem

Celé to bylo završeno u Fortnum & Mason. Fortnum & Mason si zaslouží svůj vlastní odstavec. Oni by zasloužili i celý román. Jedna to obchod s čokoládičkama, pralinkama, čajema, kávou, marmeládama a podobnými věcmi. Ale pozor, ne ledajaký obchod. Ten nejkrásnější! Také má několik pater, uprostřed je takové majestátné zlaté (ale vkusné!) kulaté schodiště, v celém obchodě jsou neméně majestátně zlaté lustry a všechny věci jsou naaranžované tak, že jen chodíte a jste ohromeni, jak pohádkové to je. Jako Popelka, když přišla do zámku. Fortnum & Mason je místo, kde prodavači chodí ve fraku! Nekecám!!! A skvěle zapadají do prostředí. Možná to zní trochu pochybně, takovýhle popis, ale věřte mi. Nemusíte být takový britofilní snob jako já, aby se vám tam líbilo (ozkoušeno na několika kamarádech). No a tenhle obchod má samozřejmě vánoční výlohy a ty jsou samozřejmě každý rok takovým malým uměleckým dílem. 

Fortnum & Mason! V reálu ještě mnohem lepší

Mimo tady toho mého oblíbeného vánočního tria u Picadilly Circus a trhů před Tate Modern je ještě Winter Wonderland. To se nachází v Hyde Parku a je to jakýsi kříženec vánočních trhů a zábavního parku. Je to velmi různorodé a je potřeba k tomu přistupovat s otevřenou myslí. Protože jsou tam ty kolotoče a kde jsou kolotoče, tam jsou i nevkusné kolotoče a děsná hudba, jako třeba takový, co vypadá jako nejkýčovější tyrolský hotel a rozléhá se v něm jódlování. Ale pak jsou tam také dřevěné stánky s dobrotami, svařákem či drobnými dárky, prostě další vánoční trh, který je velmi hezký, hrajou tam vánoční písničky a člověku je u nich dobře. Anebo tam je kluziště na bruslení, taky pohádkově vyzdobené. Což mi připomíná, že bych úplně zapomněla na kluziště! Ty jsou v Londýně v tomto čase totiž hrozně v módě. Jedno je třeba před Somerset House, další u muzeí v Kensingtonu a nebo na jiných hezkých místech. Rok co rok. Ano, je to většinou spíš menší, plné lidí a stojí to peníze, ale i tak to má v sobě cosi takového hezkého vánočního a je fajn se k nim jít aspoň projít.

A jedny cool ponožky s losem, co jsem dostala!

Takže vlastně, sečteno a podtrženo, to s tím Londýnem není zas tak ztracené. Vánoční město roku to asi nikdy nebude, ale jsou ta místa, která stojí za to a kde tu předvánoční náladu dostatečně načerpáte.

04/01/2017

Graphic vocabulary

Nuž, tak se s popisem projektů ve škole dostávám do posledního, třetího ročníku. Takže tomu věnuju nejvíce prostoru, protože byly nejdůležitější, asi mě i nejvíc bavily a hlavně už se člověk přece jen něco naučil a pochopil, že s těmi z druháku a prváku není radno se tolik předvádět. 

První semestr začal slibně. Dostala jsem se do ateliéru k profesorovi, který byl snad nejlepší profesor, co jsem kdy v životě zažila. Takový šarmantní Francouz s vybíravým humorem, který věděl snad všechno na světě. No fakt! Když jsem měli úvodní hodinu s hovorem o tom, co ve světě architektury a umění nás baví, zajímá, apod., stačilo nadhodit jméno / budovu / styl, ke všemu měl co říct. Co se týče stylu jeho výuky, to bylo taky super! O tom ateliéru kolovaly nejděsivější zvěsti ohledně množství práce potřebné připravit na jednotlivé konzultace, a ukázalo se, že to je všechno pravda. Hned první týden zabrala veškerý volný čas a od druhého už se kupily resty a vznikal seznam věcí, co se “dodělají později, protože teď se to nestíhá, ale do portfolia to určitě všechno bude” (ale ještě se tomu věřilo).

No první zadání bylo dosti neobvyklé. Takovým grafickým cvičením, kde jsou dané čtyři koncepty vyjádřené pomocí daných nástrojů: čas - tloušťka, pohyb - rozestupy, materiály - světlo a měřítko - struktura. Každou z těchto dvojic znázornit postupně pomocí teček, linek, písmen a povrchů. Černobíle. Takže na konci máme 16 čtverců s různými grafikami. Že jste z toho nějací popletení? No my taky byli! Ale nějak jsme zkusili a pak jsme právě ten jeden ateliérový den celý (cca od 10 do 17 hod, dva krát týdně) strávili tím, že jsme seděli všichni dohromady kolem stolů, měli to vystavené a jednu grafiku po druhé probírali. Profesor z nás vždycky nejdřív vytáhnul vlastní názory / úvahy / teorie a pak postupně odhaloval, co se za tím skrývá, co je dobře, co je špatně, atp. Takže na konci dne měl člověk hlavu tak dvojnásobnou, ale konečně chápal, cože se to po něm chtělo a jak moc to netrefil. A do další konzultace znovu. K tomu ještě: ke každé grafice verzi s přidanou šedivou barvou pro porovnání s první, čistě černobílou verzí (spoiler alert: bez šedivé je to lepší), grafické vysvětlení konceptu s použitím barev a další, které bude také grafické ale jen s pomocí slov.

No, něco z toho vám ukážu:

Můj první pokus na time and thickness, lines. Problém je, že se tam toho bije mnoho. Jsou tam čáry několika různých tlouštěk a délek a mají mezi sebou různě velké rozestupy. Taže se v tom ztrácí jakákoli snaha něco komunikovat.

Time and thickness, lines, podruhé, tentokrát lépe. Rozdíl je, že tady je to jasnější. Všechny čáry stejné, jen jedna je větší a tlustější, a je to celé jasnější.

A rozhodně je to jasnější v té černo-bílé verzi než když přidáme šedivou, protože ta ten původně jasný a výrazný kontrast zmírní a to ničemu nepomůže.

Movement and spacing, letters. No tak tohle je úplně mimo. Opět, moc věcí najednou. Troje písmena, troje velikosti, troje “trajektorie”, z nichž v jedné se navíc mezera mezi jednotlivými písmeny V zvětšuje. Takže spíš chaos and not order než cokoli jiného.

Zase pomohlo zjednodušit, zachovat jedno písmeno, jednu velikost, jednu tloušťku a jeden rozestup, protože když ho pak na jednom místě uděláme vetší, je to hned viditelné a jasné, ničím nerušené vyjádření věci. Co se týče umístění v rámci stránky, je v tom snaha vyjádřit pohyb směrem diagonálně nahoru a pak taky dodržení doporučeného pravidla, že je dobré nechat aspoň jeden roh stránky volný, protože pak, cokoli se na stránce odehrává, působí, aspoň ve většině případů, dynamičtěji, více to vynikne a lépe funguje vizuálně.

Opět, ta šedivá tomu nedělá žádnou dobrotu. I když se vám svěřím, že v tomhle případě už jsem přece jen spěchala a moc snahy tomu nevěnovala, bylo to spíš takové nahodilé “tak to tam někam plácnu”.

Materials and light, dots, první pokus. Teď prosím zvýšenou pozornost, představuji vám hvězdu večera! Nevím jak, ale stalo se, že jedna z velmi mála grafik z celého ateliéru, která nebyla úplně mimo, naopak v sobě obsahovala správnou myšlenku a stačilo jen něco málo opravit, byla tahle! Vážně. Bůh ví jak, ale potěšilo to.

A zde už je ona superstar ve své finální a správné podobě. Tady konečně je ten koncept vyjádřen přímo, nerušen tou velkou mezerou uprostřed. Protože to je materiál, pravidelná formace menších prvků, symetrická, opakující se, bez vybočení, což zároveň zdůrazní to světlo, co ním proniká. No, na těchto svých pět minut slávy budu vždy s láskou spoléhat. 

Už jsem vám asi ukázala, že point byl, že přidání šedivé prostě nefunguje. Takže vám teď raději ukázuji, co (asi) bylo myšleno tím “grafické vysvětlení naší grafiky” a “vysvětlení pomocí slov”.

Scale and structure (v tomhle případě surfaces) byly asi nejtvrdší oříšek. Musím přiznat, že i teď trochu tápu, když se to snažím vysvětlit, spíš tomu rozumím intuitivně. Nicméně opět jde o nejasné vyjádření, moc velikostí trojúhleníků a do toho polovina černého vlevo, too much.

Zatímco zde je vytvořena jakási struktura, poskládaná se stejných prvků, naprosto pravidelně rozložených, a najednou bum, jiný rozměr, jiný scale, ale jen na jednom místě v jinak pravidelném prostředí a proto je to úplně srozumitelné.

Já jsem vám něco neřekla. Jedna z několik dalších cest, kterými se tyhle grafiky ubíraly, bylo vytvořit booklet (brožuru) Kde budou tyto všechny nepovedené, povedené i šedivé varianty, nějaké to povídání k tomu i všechna vysvětlení. A ta měla být právě natištěna na pauzák a seřazena tak, aby si člověk mohl na jedné stránce prohlédnout jenom grafiku jako takovou, pak to překrýt prvním průhledným papírem s vysvětlením č. 1 a pak tím druhým. Booklet, který měl být spojen jakýmkoli způsobem ručně, se bohužel nedochoval, tak jsem se pokusila alespoň s pomocí photoshopu nastínit, jak to vypadalo. 

Zde všechny základní grafiky, ty upravené verze, dohromady. Sloupce jsou zleva: time and thickness, movement and spacing, materials and light, scale and structure. Řádky jsou podle typu ztvárnění, dots, lines, surfaces, letters.

Ještě něco k systému fungování našeho ateliéru. Ve zkratce asi takto: zadání, které nikdo netuší, jak je myšleno, tak to každý nějak tipne, pak se stráví den rozebíráním a vysvětlováním, proč je to mimo a jak to mělo být, a na další hodinu tedy znovu a lépe, plus několik dalších úkolů. A zase a zase. Proto ta šílená časová zátěž. Ale zároveň taky pocit, že skoro fyzicky cítíte, jak vám mozek roste při vstřebávání toho obřího množství hrozně zajímavých informací, kterých se mu dostává. I to, že se všechno v ateliéru jelo takhle společně, bylo skvělý! Později, když už došlo na vlastní návrhy a tak, sice probíhalo mnohem víc individuálních konzultací, ale profesor nás vždycky povzbuzoval, ať jsme si přijdem sednout k nim, sledujeme, ptáme se, zapojíme do debaty, atp. Mně to hrozně moc vyhovovalo. Přišlo mi, že se díky tomu člověk naučí neporovnatelně víc a také jsme se všichni hodně sblížili a bylo to celé děsně fajn.

18/12/2016

How are you, sweetheart?

Co by to bylo za psaní o životě v Británii, kdyby člověk nemluvil o britské zdvořilosti. I když co se týče té londýnské, spousta mimolondýnských Angličanů by se se mnou hádalo o to, jestli nějaká vůbec existuje. Nicméně jsem v tomto ohledu učinila více postřehů, o které se s vámi podělím v několika článcích. Protože jak se znám, kdybych se to pokusila nacpat do jednoho, četli byste to ještě zítra. Nebo spíš byste to právě vůbec nečetli. Takže o debatách, jak jsou na tom obecně lidé v hlavním městě, jindy, protože teď mám něco jiného na srdci.

Prodavači a obsluha. Ať už v obchodech, kavárnách, u mhd přepážkách, v drtivé většině případů jsou strašně milí. Jedna zajímavost, že u obsluhy se zřejmě neklade takový důraz na rychlost. Když jsem sháněla práci, při nejednom pohovoru jsem řekla, že jedna z důležitých vlastností obsluhování je podle mě rychlost a často mi bylo odporováno s tím, že hlavní je být milá a udělat vše správně, pokud je to pomaleji, prý nevadí. No abych byla upřímná, mně to docela vadí. Když jsem zákazník. Mám naprosté pochopení pro to, že když se celá sousední kancelářská budova vybere přes obědovou pauzu pro kafe, člověk si holt musí počkat, protože než se to kafe připraví a mléko zahřeje, pár minut uplyne a ani Harry Potter by si nepomohl. (A po tom, co jsem pracovala v Costa Coffee, je tohle pochopení ještě o to silnější.) Ale pokud má obsluha nejvíc vyklidněné lážo plážo tempo, které nehodlá změnit, ani kdyby čekala půlka města, tak moje trpělivost dost raketově klesá. Já se během své vlastní servírkovské kariéry vždy snažila být rychlá a právě mám za to, že u nás se to docela požaduje. Proto mě tohle v Londýně překvapilo. Ale v reálu se i tam tak nějak přirozeně snaží být rychlí, přestože angličtí zákazníci jsou neuvěřitelně trpěliví ve frontách. Takže já si nestěžuju, jen konstatuju :).

Druhý poznatek. Oni obecně mají neuvěřitelný talent na to, aby vám obyčejný nákup zlepšil celý den díky tomu, jak příjemní lidé umí být. A všimla jsem si, že často oslovují zákazníky darling, sweetheart nebo love. Když si to představíte v našich poměrech, že vejdete do obchodu a prodavač vám řekne dobrý den, miláčku, tak to zní jako začátek nějakého špatného porno-hororu. Ale v té angličtině to tak vůbec není. Bez ohledu na to, kdo vám to řekne, i když to je postarší pán a vy jste mladá dívka a mohlo by se to zdát nevhodné, to vůbec nepůsobí nijak úchylně, ale naopak přirozeně a hrozně mile. Bude to souviset i s tím, jak v angličtině není tykání a vykání, což obecně vede k mnohem neformálnějším konverzacím. Třeba v těch obchodech se většinou zdraví jednoduchým hello, žádné good afternoon, což hned na začátek navodí takovou familiárnější atmosféru a ten darling do toho pak docela pasuje. Druhé takové gró správné britské konverzace je slovo lovely. Nevím čím to je, ale je to dosti univerzální a echt britské. Zvlášť když jej někdo pronese nefalšovaným, srdci i uším lahodícím britským přízvukem. Ještě při komentování aktuálního počasí. Zatímco srká čaj o páté. To je panečku pošušňání pro nejednoho britofila!

Pokud jste dočetli až sem, tak tady máte za odměnu

06/11/2016

Site Diary

Tentokrát vám přiblížím projekt z jednoho z těch vedlejších předmětů. Ty jsou dva, jeden Cultural Context, který je o historii, teorii, filozofii a takových věcech. A druhý je Technical Studies, což je, jak už název napovídá, hlavně technická část (ale bacha, mluvíme o anglických architektonických školách, které obecně jsou velmi netechnické v porovnání s českými a to ''technical'' v názvu předmětu na tom nic nemění).

Oni se oba každý rok jmenují oficiálně trošku jinak, ale kdo si to má pamatovat, takže se jim prostě říká cultural a technical. A ten druhý byl zrovna ve druháku dost zajímavý! Bylo to Site Diary a šlo o to ve dvojicích nebo trojicích najít nějakou ochotnou architektonickou firmu, ze které by nás brali po dobu toho semestru na stavbu, min. tři návštěvy, ideálně takovou, které je přibližně v polovině procesu, takže už je tam víc než základy, ale zároveň ještě není těsně před dokončením. Zadáním bylo vytvořit z toho deník, který představí ten projekt, pokryje zadaná témata, zodpoví na docela dlouhou sérii konkrétních dotazů, dodá fotky, skici, atp.

K tomu byla série teď už ani nevím kolika přednášek o tom, jak projekty většinou v praxi fungují; jak to funguje v rámci základní trojice klient – architekt – stavební firma, kdo s kým má jakou smlouvu, kdo může komu rozkazovat, kdo za to může, když se něco pokazí, kdo má poslední slovo nad tím, kolik to bude stát, kdo najímá dodavatele, atp. Spolu s tím také nějaký ten právnický náhled na architekty z hlediska toho, co přesně jsou v jaké fázi vzdělávání a post-vzdělávání a k čemu mají oprávnění, nebo všechno možné o tom, jak je to s povolením ke stavbě, co když jde o historickou budovu nebo chráněnou oblast, kde se dají najít všechny planning applications, apod.

Site Diary ukázka: intro strana

Všechno, co tu vidíte, je společná práce mě a kamarádky!

Může vám to znít docela nezáživně, ale náhodou to bylo strašně zajímavé! Konečně člověk přišel k nějakým jasným a opravdu praktickým a užitečným informacím. No a ty návštěvy stavby byly samozřejmě ještě lepší! Myslím, že na to nemusíte ani být architektonický student, aby vás to fascinovalo a bavilo sledovat, jak se budova dává dohromady.

 Site Diary ukázka: jak šel čas (fotky převzaty od architektů)

S kamarádkou jsme vetřely k Nick Baker Architects a chodily na stavby bytového domu v Camden Town. Takový menší, šest pater, mixed-used – 14 bytů, dva mezonety, kancelářský prostor, podzemní garáže a vnitřní dvorek. V tomhle případě všechny ty vztahy mezi jednotlivými stranami nebyly zdaleka tak složité. Totiž, ten pozemek původně koupili jedni developeři, kteří na něj získali povolení pro budovu s kancelářemi v přízemí a rezidenčním prostorem nad tím a najali tyhle architekty na návrh. Ale pak to celé prodali jiné developerské firmě, J. Murphy and Sons, kteří teda jsou klient a stavař v jednom. Takže to mají celé pod kontrolou, najímají inženýry, dodavatele a všechny ty další strany a z jejich firmy je i Project Manager, což je člověk, který na to všechno dohlíží, takový kápo, a to se právě liší projekt od projektu, někdy to je přímo ten architekt, někdy to je samostatná role.

Site Diary ukázka: solární panely

No třeba všechny tady ty informace jsme zařadily to našeho Site Diary. A pak některé konkrétní stavební úkony nebo designové aspekty, které nás zaujaly (i když nás teda zaujalo úplně všechno); solární panely na fasádě a zelené plochy na střechách; fakt, že v podstatě hned podél garážové stěny vede železniční tunel a jak to museli řešit; anebo (a hlavně) instalace balkónů, které byly sestaveny tzv. off-site, jinde mimo stavbu a pak se jen celé kusy přivezly a namontovaly, pomocí jeřábu, který byl umístěn ve výtahové šachtě a pak přijel ještě větší jeřáb a tady ten první z té výtahové šachty vytáhnul.

Site Diary ukázka: instalace balkónů

Na závěr si nemohu odpustit poznámku, že kdybychom to dělaly dneska, byla by grafická úroveň teda dost někde jinde. Což nemá být nějaká falešná skromnost (či neskromnost), spíš mě samotnou udivuje, tak rychle člověk v tý škole dělá pokrokry a že zatímco tohle mi v druháku přišlo docela povedené, dnes to vidím rozhodně víc kriticky. Taky proto to tu neukazuju celé, že jo ;). Ale i tak jsem se chtěla podělit, pro představu, jak může taková školní práce vypadat (i když, let's face it, známka byla taková průměrná).

28/08/2016