Truss

Tohle byl asi jeden z nejzábavnějších projektů. Jednalo sa o zadání na předmět drafting and fabrication. To je totiž tak, že máme jeden hlavní ateliérový předmět, který se oficiálně jmenuje An Introduction to Architectural Design, a spolu s Architecutral Skills jsou to jediné dva předměty, které trvají celý rok, na jehož konci se odevzdává portfolio. Každý z nich je za třicet kreditů. A pak máme Cultural Context 1a a Technical Studies během prvního semestru a Cultural Context 1b a Drafting and Fabrication ve druhém, každý z nich za patnáct kreditů.

A právě v rámci toho Drafting jsme dostali zadání vyrobit jakýsi trám. Byly dány dvě dřevěné desky konkrétní velikosti a přesné rozměry, jaké má výsledná konstrukce mít, a bylo na nás, jakým způsobem je spojíme, jak to bude vypadat, jaký materiál použijeme. Hlavně aby to vydrželo zatížení dvaceti pěti kil. Místo přednášek jsme tedy ve druhém semestru měli tutorials, v rámci kterých jsme mohli chodit pro rady a konzultace ohledně našich nápadů a vývoje. Nejdřív mě to upřímně vyděsilo, nebyla jsem si jistá, co přesně odpovídá onomu pojmu „truss“ a co ne, už vůbec jsem netušila, jak se ujistit, že to odolá. Ukázalo se, že truss může být téměř cokoli. Z čehokoli. Takže byly k vidění díla mimo jiné třeba z hracích karet, lega, kovu, bambusu, plastu, apod. Naše byla tedy tradičnější ze dřeva, resp. dřevěných „destiček“, které připomínaly tvar několika hvězd vedle sebe (to, že připomínají židovské hvězdy, nebyl záměr). Ohlala! 

(Nebojte, já vím své o kvalitě těch fotek,
ale teď jde o to ukázat vám, jak to vypadalo)

Hlavní vtip spočíval v tom, že na většinu konstrukce jsme nepoužily jediný spojovací prvek. Hlavní tělo konstrukce celé drželo v jeden kus díky tomu, jak byly jednotlivé díly do sebe poskládané jako stavebnice tak, že navzájem bránily tomu, aby se to rozpojilo. Nemyslete si, to byl geniální nápad mojí geniální kamarádky, tenhle systém, já vymyslela jenom ten vzhled. Jedině pro připojení oněch dvou příčných trámů jsme použily tzv. dry joints -  takové ty malé dřevěné rádoby kolíky, kterými spojíte dva kusy dřeva tak, že do každého vyvrtáte díru tak tak akorát stejně tlustou, jako ten kolík, takže když ho tam jednou s použitím všech sil vpravíte, zůstane držet a tak to všechno drží. Pokud nechápete můj extrémně zmatený popis, třeba pochopíte tady z nákresů ukazujících proces vývoje designu i výroby. Ty jsme také musely odevzdat pro splnění úkolu a opět se jedná o týmovou spolupráci mé polské kamarádky a mé maličkosti (je jich víc, ale asi není nutný sem dávat všechny). 


Jo a pokud vás zajímá, proč tam jsou vyvrtané ty díry, to proto, že je to pak lehčí. Lehčí konstrukce je lepší konstrukce a vyvrtáním děr na těchto místech se nezmění její nosnost, takže to je celé efektivnější (nutno však varovat před rizikem několikanásobného zaseknutí stroje, kterým se ty díry vyřezávají, a ztrapněním se před správcem dílny).


A jak se ujistit, že to odolá dvaceti pěti kilům? Spolehnout se na odhad tutorův, který při prvním pohledu na skici našeho nápadu pronesl, že to vypadá dobře a pevně, a modlit se, že to vydrží. Vydrželo! Což je super pocit na konci procesu, v rámci kterého něco vymyslíte a pak to vlastníma rukama postavíte. Jak říkám, tohle byla zábava. 

25/08/2013

Základní fakta a mýty o Londýně

Po roce života v Londýně si troufám na jeden článek s mými postřehy o tom, co ze známých anglických stereotypů je pravda a co naopak neplatí. 

Prší a prší a prší a prší
Ne. Je mi líto, jestli vám bortím neotřesitelné jistoty v životě či vrhám špatné světlo na onu rádoby vtipně pojatou olympijskou výbavu české reprezentace při letních hrách v Londýně (holínky a šusťákovky, vzpomínáte? ale abyste neřekli, slovenská na tom nebyla o nic líp), ovšem opravdu neprší v jednom kuse. Souhrnně za rok je těch srážek asi více než u nás, ale člověk to nijak silně nepocítí. Co pocítí spíš je, že to počasí je celkově vyšinuté. Nemají pořádnou zimu, nemají pořádné léto, zato mají dny, kdy se vystřídá docela hezky, sněhová vánice, slunečno a déšť v průběhu asi osmi hodin.

Ale se sněhem to neumí
To nevím, jestli se traduje. Nicméně je to tak moc pravda, že to prostě musí být zmíněno. Nemají pořádnou zimu, tvrdím jen o pár řádek výše, a to je pravda, ale přece jenom občas se na pár dnů trošku sněhu objeví. A to je pak nářez. Už při prvních vločkách, které roztají hned po dopadu na zem, se v metrech okamžitě objeví nápisy o tom, že kvůli velice ztíženým venkovním podmínkám může dojít k velkým zpožděním, za která se předem omlouvají. A když náhodou trochu toho sněhu zůstane i déle, to nastává pravá panika. První obětí jsou vlaky. Nemyslím metro, ale meziměstské vlaky. Jedna Angličanka mi jednou vysvětlovala, že mají jiný typ kolejí než ve většině Evropy, a ten typ je lepší a efektnější v něčem, ale zase je mnohem horší a náchylný k nefunkčnostem, když začne sněžit. Nevím, co je na tom pravdy, ale vysvětlovalo by to mnohé. Stejně jako jiné tvrzení, že Britové vůbec nejsou zvyklí přezouvat pneumatiky. Ať je to jak chce, jejich děs, už jen když vyřknete v zimě slovo sníh, je prostě rozkošný a nikdy to nepřestane být vtipné.

V Londýně je draze
Ano. Velmi. Jezdit ze zóny tři (zóna jedna je centrum, dvě trochu dál, atd.) hromadnou dopravou se studentskou cenou vyjde na třicet liber týdně. Za předpokladu, že jezdíte často a vyplatí se vám týdenní/měsíční neomezený kupón více než platit za jednotlivé jízdy. A za předpokladu, že jezdíte metrem, protože autobusem to vyjde levněji, ale trvá dloooooooooooooouho. I ubytování je drahé. Jídlo též, i když upřímně vám neřeknu přesně jak moc, protože ve chvíli, kdy ty potraviny prostě nakoupit musíte, protože jíst prostě musíte, neřešíte, kolik přesně to stojí v přepočtu, spíš jen na místě porovnáváte jednotlivé produkty. Co se týče různých občerstvení venku, kterých teda mají nepřekonatelně širší sortiment než McDonald, KFC, Burger King a Bageterie Boulevard, opět jsou samozřejmě dražší, ale záleží jak co a jak kde, že, a nezdá se mi, že by to byl tak obří rozdíl. Třeba sushi v porovnání s námi mají za dobrou cenu.

Hodní lidé / Zlí lidé
To záleží, kdo jste a jaký máte zažitý stereotyp. Zdálo se mi, že u nás doma je na Londýňany pohlíženo hlavně v dobrém světle. A také se mi zdálo, že takoví opravdu jsou, když jsem přijela. Milí, nápomocní, ochotní, usměvaví a tak dále. Ovšem dle Angličanů z jiných koutů země jsou hrozní a nezdvořilí, věčně ve spěchu, nevšímají si nikoho, vráží do všech. Postupem času jsem zaznamenala momenty, kdy by se mohli takto jevit. Ovšem na druhou stranu, při některých zdlouhavých, nudných přestupech, obzvláště ve špičce, obzvláště když jich člověk musí absolvovat několik, to holt každý chce mít co nejrychleji za sebou a být šťastně doma, to se i já řítím, jak nejrychleji umím, a skupinka neskutečně pomalých chodců uspořádaných tak, aby zaručeně zabrali celou šířku tunelu, mě pak také lehce znervózňuje. Takže pořád si stojím za tím, že i lidé, co prostě jen potkáte na ulici či v metru, jsou zdvořilí. A pak ti, co jsou tu k vašim službám v obchodech, za pokladnami, na informacích, kdekoli, ti občas mají magickou schopnost udělat váš den lepší obyčejnou dvouminutovou konverzací nad koupí lístku. A proto je mám tak ráda!

Hezcí kluci
Ojojoj. A jak! A kolik jich je! Jak Angličani, tak všemožní cizinci, takže to je i pěkně různorodé.

Sexy přízvuk
Ojojoj. A jak! Nemám co víc dodat.

Málo psů
To nevím, jestli se traduje o Anglii. Ale o České Republice se traduje, že je národ pejskařů. A když se jednou kamarádka pozastavila nad příkazem v metru, ať jsou psi na eskalátorech drženi v náručí, s tím, že s jejím labradorem by to asi šlo těžko, uvědomila jsem si, že vlastně s velkým psem to je opravdu problém, načež jsem si uvědomila, že jsem vlastně v metru se psem i po několika měsících ještě nikoho neviděla, načež jsem si uvědomila, že vlastně obecně nikde skoro žádné psy nevidím. Takže asi jsme opravdu nadšený národ pejskařů.

Komplikované metro
Jako má asi milion linek, ale zorientovat se je překvapivě jednoduché, protože systém pojmenování i značení je chytrý a lehce pochopitelný.

07/08/2013