Po roce života v Londýně si troufám na jeden článek s mými postřehy o tom, co ze známých anglických stereotypů je pravda a co naopak neplatí.
Prší a prší a prší a prší
Ne. Je mi líto, jestli vám bortím
neotřesitelné jistoty v životě či vrhám špatné světlo
na onu rádoby vtipně pojatou olympijskou výbavu české
reprezentace při letních hrách v Londýně (holínky a šusťákovky,
vzpomínáte? ale abyste neřekli, slovenská na tom nebyla o nic líp), ovšem opravdu neprší v jednom kuse. Souhrnně za
rok je těch srážek asi více než u nás, ale člověk to nijak
silně nepocítí. Co pocítí spíš je, že to počasí je celkově
vyšinuté. Nemají pořádnou zimu, nemají pořádné léto, zato
mají dny, kdy se vystřídá docela hezky, sněhová vánice,
slunečno a déšť v průběhu asi osmi hodin.
Ale se sněhem to neumí
To nevím, jestli se traduje. Nicméně
je to tak moc pravda, že to prostě musí být zmíněno. Nemají
pořádnou zimu, tvrdím jen o pár řádek výše, a to je pravda,
ale přece jenom občas se na pár dnů trošku sněhu objeví. A to
je pak nářez. Už při prvních vločkách, které roztají hned po
dopadu na zem, se v metrech okamžitě objeví nápisy o tom, že
kvůli velice ztíženým venkovním podmínkám může dojít k
velkým zpožděním, za která se předem omlouvají. A když
náhodou trochu toho sněhu zůstane i déle, to nastává pravá
panika. První obětí jsou vlaky. Nemyslím metro, ale meziměstské
vlaky. Jedna Angličanka mi jednou vysvětlovala, že mají jiný typ
kolejí než ve většině Evropy, a ten typ je lepší a efektnější
v něčem, ale zase je mnohem horší a náchylný k nefunkčnostem,
když začne sněžit. Nevím, co je na tom pravdy, ale vysvětlovalo
by to mnohé. Stejně jako jiné tvrzení, že Britové vůbec nejsou
zvyklí přezouvat pneumatiky. Ať je to jak chce, jejich děs, už
jen když vyřknete v zimě slovo sníh, je prostě rozkošný a nikdy
to nepřestane být vtipné.
V Londýně je draze
Ano. Velmi. Jezdit ze zóny tři (zóna
jedna je centrum, dvě trochu dál, atd.) hromadnou dopravou se
studentskou cenou vyjde na třicet liber týdně. Za předpokladu, že
jezdíte často a vyplatí se vám týdenní/měsíční neomezený
kupón více než platit za jednotlivé jízdy. A za předpokladu, že
jezdíte metrem, protože autobusem to vyjde levněji, ale trvá
dloooooooooooooouho. I ubytování je drahé. Jídlo též, i když
upřímně vám neřeknu přesně jak moc, protože ve chvíli, kdy
ty potraviny prostě nakoupit musíte, protože jíst prostě musíte,
neřešíte, kolik přesně to stojí v přepočtu, spíš jen na
místě porovnáváte jednotlivé produkty. Co se týče různých
občerstvení venku, kterých teda mají nepřekonatelně širší
sortiment než McDonald, KFC, Burger King a Bageterie Boulevard, opět
jsou samozřejmě dražší, ale záleží jak co a jak kde, že, a
nezdá se mi, že by to byl tak obří rozdíl. Třeba sushi v
porovnání s námi mají za dobrou cenu.
Hodní lidé / Zlí lidé
To záleží, kdo jste a jaký máte
zažitý stereotyp. Zdálo se mi, že u nás doma je na Londýňany
pohlíženo hlavně v dobrém světle. A také se mi zdálo, že takoví
opravdu jsou, když jsem přijela. Milí, nápomocní, ochotní,
usměvaví a tak dále. Ovšem dle Angličanů z jiných koutů země
jsou hrozní a nezdvořilí, věčně ve spěchu, nevšímají si
nikoho, vráží do všech. Postupem času jsem zaznamenala momenty,
kdy by se mohli takto jevit. Ovšem na druhou stranu, při některých
zdlouhavých, nudných přestupech, obzvláště ve špičce,
obzvláště když jich člověk musí absolvovat několik, to holt
každý chce mít co nejrychleji za sebou a být šťastně doma, to
se i já řítím, jak nejrychleji umím, a skupinka neskutečně
pomalých chodců uspořádaných tak, aby zaručeně zabrali celou
šířku tunelu, mě pak také lehce znervózňuje. Takže pořád si
stojím za tím, že i lidé, co prostě jen potkáte na ulici či v
metru, jsou zdvořilí. A pak ti, co jsou tu k vašim službám v
obchodech, za pokladnami, na informacích, kdekoli, ti občas mají
magickou schopnost udělat váš den lepší obyčejnou dvouminutovou
konverzací nad koupí lístku. A proto je mám tak ráda!
Hezcí kluci
Ojojoj. A jak! A kolik jich je! Jak
Angličani, tak všemožní cizinci, takže to je i pěkně
různorodé.
Sexy přízvuk
Ojojoj. A jak! Nemám co víc dodat.
Málo psů
To nevím, jestli se traduje o Anglii.
Ale o České Republice se traduje, že je národ pejskařů. A když
se jednou kamarádka pozastavila nad příkazem v metru, ať jsou psi
na eskalátorech drženi v náručí, s tím, že s jejím labradorem
by to asi šlo těžko, uvědomila jsem si, že vlastně s velkým
psem to je opravdu problém, načež jsem si uvědomila, že jsem
vlastně v metru se psem i po několika měsících ještě nikoho
neviděla, načež jsem si uvědomila, že vlastně obecně nikde
skoro žádné psy nevidím. Takže asi jsme opravdu nadšený národ
pejskařů.
Komplikované metro
Jako má asi milion linek, ale
zorientovat se je překvapivě jednoduché, protože systém
pojmenování i značení je chytrý a lehce pochopitelný.
07/08/2013
Žádné komentáře:
Okomentovat