Jídlo!

Přichází další ze série postřehů z mého londýnského/anglického života. Jídlo. Nemůžete mluvit o životě v jiné zemi, aniž byste nezmínili jídlo, že jo. První věc, co člověka asi napadne, jsou všechny ty negativní přívlastky, které anglická kuchyně většinou získává. Můj skromný pohled je takový, že fish‘n’chips jsou prostě guilty pleasure a hlavně když si je dáte v jedné z těch rozkošných anglických hospůdek, je to super. Stejně tak dost letím na části jejich snídaně – hlavně vajíčka na všechny možné způsoby a slanina, aaach ta anglická slanina! Ale jinak kuchyně holt není to, čím je Anglie vyhlášena. Ale jestli si myslíte, že to sami moc dobře vědí, tak vězte, že někteří z nich to naopak vůbec nevědí. Nejednou jsem zažila konverzaci s Britem, kde jsem zmínila, že všichni víme, že jejich jídlo teda nic moc, a dostalo se mi hrozně šokovaného WHAT?

No naštěstí tam není nouze o jídla jiných původů. Zrovna v Londýně si můžete pochutnat na typických pokrmech snad z jakékoli země si vymyslíte. To se týká i restaurací/take-away jídla, i obchodů s potravinami. Samozřejmě české a slovenské byste museli důkladně vyhledat, ale třeba ty polské jsou na každém rohu a tam člověk taky často najde povědomé věci. Je to tak, že v různých čtvrtích často převládají různé etnicity a to má člověk docela vyhráno tam, kde jsou to Indové / Pákistánci / Bangladéšané / Turci apod., protože tam bývá obzvlášť hojnost obchůdků s různým dobrým jídlem. Speciálním úkazem jsou pak chicken shopy, které se nachází plus minus asi všude mimo centrum. A takový chicken shop, to je jako spojení nebe a pekla. Představte si KFC, akorát v mnohem větším a křupavějším množství, s mastnějšíma hranolkama. Ono se to těžko popisuje, ale tahle místa jsou legendou, pojmem, který má jistou magickou moc. Jsou otevřená dlouho do noci, jsou levná, jsou neotřesitelným útočištěm chudákovi osamělému/vyhladovělému/zchudlému/z party se vracejícímu/studiem či kocovinou vyčerpanému studentovi.

Zároveň ony výše zmíněné národy často provozují večerky vyznačující se přesně stejnými vlastnostmi, jako u nás ty vietnamské – mají všechno to základní, co potřebujete k životu, schopnost naskládat na malý prostor ohromné množství věci, moc dobré ovoce a zeleninu (které jsou v anglických supermarketech obzvlášť tragické) a otevírací dobu velice přívětivou pro ty, co ponocují či nevypočítali správně zásoby na večírek. Nazývají se off-licence shopy, což vychází z toho, že mají licenci na prodej alkoholu, který pak bude konzumován někde jinde (off the premises, zatímco bary aspol. mají on-licence, pro prodej alkoholu ke konzumaci na tom místě, on the premises). Stejný typ off-licence mají logicky i části supermarketů, ale z nějakého důvodu se prostě tento termín vžil pro tyhle malé obchůdky.

Když jsme u těch supermarketů, i zde jsem učinila pár postřehů. U pokladen vám jídlo úplně automaticky prodavači naskládají do igelitek. I když nedávno v tomto ohledu přišla změna, zákon, který nařizoval za každou takovou tašku účtovat pět pencí. Bylo vtipné sledovat, jak to pro místní bylo hrozně nezvyklé – ty obchody o tom s předstihem hrozně moc informovaly a zjevně to pro některé lidi byla velká věc. Mně to připadá jako krok správným směrem. Protože moje zkušenost je taková, že jakkoli by člověk byl rád environmentálně uvědomělý, ten systém byl prostě moc pohodlný na to, abych si nezvykla a nezapomínala na to, že si vlastně chci nosit vlastní tašku na nákup. Takže jsem jen sledovala, jak se mi doma hromadí igelitky a tiše se za sebe styděla. A myslím, že zpoplatnění tomu může pomoci.

Jiná vtipná věc, co jsem si všimla: když tu jdou lidi na nákup, který určitě nebude obří rodinný na celý týden, hrozně často si neberou košík a prostě si jenom ty věci naberou do ruky. I když při tom dost krát to sice není ten týdenní nákup, ale pořád je toho dost, a tak chodí po prodejně s plnýma rukama a dělají skoro akrobatické kousky, aby si mohli vzít ještě něco a všechno jim to nepopadalo. Zní to trošku něco, na čem fakt nezáleží, a je to pravda, jen jsem si toho prostě všimla, protože jsem byla zvyklá si vždycky automaticky ten košík brát. Přijde mi, že to tak u nás dělají skoro všichni, člověk se bojí, aby nevypadal, že chce něco ukrást. Ale nakonec jsem to od nich chytila taky. Jo ještě jeden postřeh ohledně nákupu jídla, zase z úplně jiného soudku, ale s pečivem na tom jsou v Anglii taky dost bídně. Tedy do té doby, než jsem objevila Co-Op řetězec (ze společnosti Co-operative Group, nic společného s naší Jednotou), který to umí, ale ten zase rozhodně není všude. A taky nejde jenom o čerstvé pečivo, ale obecně při nákupu třeba toastového chleba jsem se potýkala s tím, že vždycky měly datum spotřeby za den či za dva. A opravdu většinou o moc dýl nevydržel, až mě to zlákalo opičit se po svých anglických spolubydlících a skladovat ho v lednici, což, jakkoli úchylné se nám to může zdát, se jevilo jako účinné řešení.

Jinak když teď opustím nakupování potravin a přejdu k nakupování hotového jídla, zdá se mi, že pokud člověk je asi taková hospodyňka jako já (takže žádná), má dost víc možností než u nás. Vedle klasiky McDonaldu a KFC je tu mnoho jiných, zdravějších fast foodů, s normálnějším jídlem jako různé sandwiche, saláty, polévky aspol. Nebo třeba sushi, to je zde za poměrně přátelskou cenu. Nebo pak samozřejmě mnohá jiná etnická jídla, jak jsem zmiňovala na začátku. S tím se váže taky poznatek, že Angličani nejčastěji obědvají právě studenou kuchyni, takové ty naše pracovní obědy v restauraci s regulérním jídlem, to se snad vůbec neděje. A zpozorovala jsem překvapivou věc, že u těchto typů podniků zjevně není zas takové tabu jíst něco, co máte odjinud. Když třeba jsme šli ve škole na oběd s více lidma a někdo chtěl něco jiného než ostatní, tak si to prostě koupil a pak s tím seděl na tom jiném místě. Nebo když jsem pracovala v Costa Coffee, hrozně často jsem uklízela obaly jídel z jiných obchodů či viděla, jak si někdo pochutnáva na svačině z domova. Tuším, že oficiální pravidla pořád jsou, že se to nesmí, ale na rozdíl od nás, kde bych si nikdy nic takového netroufla pod dojmem pohrůžky smrtí, tady si někteří docela troufají.

10/07/2016