Jak jsem viděla známého architekta

„When you ask the brick, what it wants to be, the brick will always tell you: the arch.“

Santiago Calatrava, velice známý architekt pocházející ze Španělska, byl od čtrnácti let na škole ve Francii, takže když cituje dle něj nejlepší pasáž z jeho oblíbené skladby (jejíž jméno jsem zapomněla) od Edith Piaf, je to v krásně znějící plynulé francouzštině, zatímco jeho angličtina je s poměrně silným přízvukem. Jak tohle vím? Protože jsem dneska byla na jeho přednášce!!!

Tak tohle byl pokus o získání pozornosti a vzbuzení zvědavosti rádoby vtipným úvodem. Jestli selhal, tak mi to odpusťte, ale pochopte, že mě to prostě nadchlo. On je to totiž fakt hodně známý architekt. Co vám z jeho děl mohlo zkřížit cestu je podle mě tahle obytná budova ve švédském Malmo, zvaná Torso Tower, dostavěná docela nedávno.

Ale on samozřejmě postavil mraky dalších věcí. Zpočátku se zřejmě proslavil hlavně mostama. On totiž nejdřív studoval ve Valencii umění, od kterého přešel k architektuře a pak si k tomu ještě střihnul statiku konstrukcí na technickém institutu v Curychu, což je mimochodem dost prestižní škola. Takže je to takový architekt a inženýr zároveň. Což je v rámci designového procesu a progressu velikou výhodou. Možná proto mu ty mosty tak jdou. Jestli to tak opravdu je, nebo není, se ho někdo při té přednášce někdo ptal, přičemž on pronesl podle mě hrozně milou myšlenku o tom, že možná, ale že to neznamená, že to je ta jediná nejlepší cesta pro architekta, jelikož nejdůležitější je soustředit se na to, co nás v rámci oboru zajímá, a výhody toho využít u designu. To mi přišlo velice povzbuzující, protože jakkoli mě celá technická stránka věci fascinuje a obdiv vzbuzuje, úplně se nevidím, že bych to všechno perfektně pobrala. Nicméně abych pořád jen nemluvila o mostech, tady jich pár je.

Puente del Alamillo ve španělské Seville, to je klasika počátku devadesátých let

Ponte della Constituzione, Benátky, čtvrtý most před Grand Canal v historii města, překvapivě postavený v roce 2008, což je skoro včera. A o tři roky později než výše zmíněná Torso Tower.

Těch mostů je mnohem víc, třeba pěší v Bilbao, Samuel Beckett v Dublinu, Lusitania v Meridě, Margaret Hunt Hill v Dallasu – a ten vám teda musím ještě ukázat, protože mě z nějakého důvodu hrozně fascinuje.

Každopádně kromě mostů samozřejmě postavil ještě celou řadu dalších budov. Prý asi z osmdesáti procent public buildings, jak jsem se dozvěděla. Pokud vaše zvědavost vzplanula, určitě stojí za to si to trochu prohlédnout. Mému osobnímu vkusu se nejvíc zamlouvá věděcké a umělecké centrum ve Valencii, TGV železniční stanice v Liege v Belgii, art museum v Milwaukee ve Wisconsinu či vznikající stavba na newyorském Grand Zero. Ale to jsem zdaleka neprozkoumala všechno! 

Tak ještě jeden obrázek, pro potěšení, art museum ve Wisconsinu.

Jak jsem se na přednášku dostala, to je na tom to nejlepší, úplnou náhodou! Přišla jsem zpátky do školy po návštěvě galerie, připravena počkat na večerní veřejnou přednášku s hostujícím architektem, který se jevil moc zajímavě. Tam jsem potkala kamarádku z druhého ročníku a zjistila jsem, že se chystá do nedalekého hlavního sídla Royal Institute of British Architects (RIBA) na tuhle přednášku. Vstup je zdarma, bylo však nutné si rezervovat místa. Což ona nestihla. Ale proč přece jen nezkusit štěstí? A vyšlo to! Pro upřesnění, nebyla to přednáška, byl to dvouhodinový rozhovor moderátorky radia BBC s Calatravou proložený otázkami z publika, to celé v rámci BBC série Dream builders, kdy už takhle zpovídali třeba Zahu Hadid a budou zpovídat Daniela Libeskinda a Normana Fostera. Tohle přesně je důvod proč studovat v Londýně!

Ráda bych se s vámi podělila o pár poznatků z přednášky. Jsou to takové různé střípky toho, co mě zaujalo a uvízlo v mé mysli. Kromě architektury je Santiago Calatrava také malíř a kreslíř. Hrozně moc produktivní. Jakkoli uznává přínos moderní technologie v architektuře, nenechá si vzít ruční skicování. Tím totiž architekt dodává projektu důležité obohacení, které vychází přímo z něj a je to nejpodstatnější. On sám v rámci designování oné švédské obytné budovy vytvořil odhadem na tisicovku skic. A prapůvodním podnětem
konceptu otáčejícího se lidského torza byl motiv dítěte, které se neumí postavit. Mnoho architektů tvoří nejlepší věci až ke konci svého tvoření, Le Corbusiera či Gaudího nevyjímaje  tudíž to nejlepší od Calatravy nás možná ještě čeká. Kdyby náhodou takovému architektovi došla inspirace, poslal by ho do Říma, kde se vždycky znovu nalezne.

Hodně zajímavá byla část debaty o tom, jak může architekt změnit svou stavbou náturu okolí. Existuje pojem Bilbao efekt, který odkazuje k tomu, že když Frank O. Gehry postavil své Guggenhaim muzeum ve městě, které bylo převážně industriální, opuštěné a nevábné, tak se zasloužil o jeho změnu v dnešní atraktivní a vyhledávané místo. Podobný princip byl použit v případě jakéhosi města v Kolumbii, kde uprostřed slamu postavili krásnou knihovnu. Něco podobného jsme zrovna náhodou probírali ráno ve škole a mě celá tahle tématika velmi zaujala!

30/01/2013

Něco hezkého.. No 4

Kostel na vodě. Jedna z nejznámějších a v mém osobním případě nejoblíbenějších staveb japonského architekta Tadaa Anda. Líbí? Třeba vás zaujmou i další stavby, jsou dost pozoruhodné a hodně z nich je moc pěkně zpracováno tady http://abduzeedo.com/architect-day-tadao-ando. Pokud to nechcete procházet celý, doporučuju Church of the light, Modern Art Museum Museum of Forth Worth či Water Temple (ten obzvlášť!).

A chcete slyšet cool story? Tadao Ando nikdy architekturu nevystudoval. V mládí byl boxer. Nebo řidič kamiónů. Nebo pomáhal u tesaře, kde se naučil se dřevem a stavět modely. Pak se vydal na cestu po světě po stopách nejslavnějších architektů. Při tom neustálým překreslováním jejich skic se snažil dopátrat vzniku a vývoje designu toho či onoho konkrétního domu. Po návratu založil vlastní studio (bylo to zrovna v šedesátém osmém). Dočetla jsem se i něco málo o jeho stylu práce. Prý nemá rád počítače, designové softwary a tady to všechno kolem, radši všechno ručně. Prý po obdržení nového zadání čeká, až ho jakýsi koncept prostě napadne, což občas trvá i týdny či měsíce, ale pak ten nápad přijde zčistajasna a celkem celistvý. Žádné zdlouhavé přemýšlení, zkoumání a vývoj designu. Tento nápad je pak poslán do éteru Tadaova studia, aby byl společnými silami dotažen do konce a zrealizován. Tak to o něm někde psali. A dostal, kromě mnoho dalších, i Pritzkerovu cenu, což je taková architektonická Nobelovka dalo by se říct. No mně to celé přišlo jako cool story.

26/01/2013

Něco hezkého.. No 3

(Zdroj: http://www.behance.net/gallery/FAR-by-ADDMINIMAL-Creative-Studio-Dec-2012/6307469)

22/01/2013

Něco hezkého.. No 2

Toto je upoutávka k ne zrovna nejaktuálnějšímu odkazu. Nu což. Je to, dle výběru webu trendland.com, deset nejkrásnějších univerzitních knihoven. Ony knihovny jsou obecně velmi fotogenické, a pak, když vypadají takhle, že jo. Mít něco takového ve škole, ach!

(Zdroj: http://trendland.com/10-of-the-most-beautiful-school-libraries/)

21/01/2013

Něco hezkého... No 1

Původně byl tenhle blog založen za účelem popsat život zahraničního studenta architektury v Londýně. Ovšem neodolala jsem pokušení trošku do toho zatáhnout i své umělecké sklony. Co si budeme povídat, člověk si hned připadá stylověji. Ale to není to hlavní. Jde mi o to, že jak tak občas brouzdám různými webovými stránkami plnými architektury, designu, módy a umění v hrozně půvabném provedení, mám chuť se o to s někým podělit. A napadlo mě, že lepší než zahlcovat facebook hromadou odkazů je zahltit nimi vlastní blog. Takže se mezi ty londýnské texty občas připlete odkaz nebo obrázek něčeho, co vám chci ukázat., protože mě to jednoduše zaujalo, většinou tím, jak je to vizuálně dokonalé. Nazvěme to třeba: Něco pěkného pro dnešní den. Ne že bych čekala, že se mi něco povede přidat každý den, nepovede. Ale aspoň z času na čas. Takže když budete mít chuť pokochat se pohledem, tak na to klikněte.

A rovnou vám předvedu jeden božský loft. Ono to není těžké být božský, když jste loft, ale tenhle je výjimečný. Nevím, co mě bere víc, jestli ta geniálně vypadající a geniálně umístěná kuchyň, nebo ta ložnice s obřími střešními okny a postelí přímo pod nimi, nebo ta koupelna, nebo to rozkošné úložné místo na vína. Asi mě to bere úplně celý. Here we go: http://trendland.com/great-loft-in-attic-budapest/

19/01/2013

Void

(Upozornění pro lenochy, kteří pochvalovali nedávný obrázkový příspěvek: když sjedete jen trochu dolů, tady jsou taky!)

Druhý pořádný projekt prvního semestru byl tzv. void projekt. Void dle slovníku znamená „prázdnota, prázdné místo, neplatný, pustý, postrádající“. Moc mi tohle v pochopení projektu nepomohlo. On se ukázal být celý takový abstraktní. Ale po tom hybridu byla docela úleva netrávit hodiny vrtáním, řezáním, šroubováním, broušením a tak dále a tak dále.

O co šlo. Opět ve skupinkách po třech – architekti vždycky dělají všechny projekty a návrhy ve skupinách, tak abychom byli připraveni na život, víte co, ale ono to fakt dává smysl, protože dohromady máte najednou mnohem víc schopností a uděláte toho víc a jde to líp. No tak v těch trojicích jsme měli sehnat ten takzvaný void. Voidem mohlo být například uříznutý konec úzké plastové lahve od mléka, takový ten papírový obal na vajíčka, plastový košíček z ovoce, apod. V našem případě jsem použili kus jakési plastové roury a takovou plastovou nádobu s nepravidelným, ale poměrně jednoduchým tvarem. K nejlepším pochopení, co za typ věci jsme vlastně na úvod potřebovali, dojdete po tom, co uvidíte, co jsme s tím dělali.

Vylili jsme vnitřek nádoby sádrou. Ano, to byla dost podstatná podmínka, že to musí být nádoba, kterou můžete vylít sádrou tak, aby až ta sádra ztuhne, šel ten obal lehce dolů a zůstal nám vlastně tvar jejího interiéru vyvedený v sádře. Jestli chápete, jak to myslím. Vlastně nám opět vznikne ta nádoba, ale jako by nebyla dutá. V našem případě byla ta roura spíš experiment, co se stane, zatímco to druhé, to byla jistota. Tvar sice nikterak vzrušující, ale jednoznačně použitelný pro naše účely. No k našemu překvapení to, co vzniklo z roury, vypadalo hrozně cool!

Druhým bodem bylo vytvořit obal tomu sádrovému odlitku. Obal přesně kopírující jeho tvar. Z libovolného materiálu, který propouští světlo. Zase, to, co se od materiálu vlastně očekávalo, pochopíte mnohem líp hned, jak se dočtete, co s tím dál. Nebo když vám řeknu, co jsem třeba použila. Totiž každý člen skupiny měl mít dva obaly. A já vám to radši ukážu. Jo u té příležitosti jsme zjistili, že roura je dost k ničemu, a skončili jenom u té druhé věci. 

To první, brčka, pauzák a oboustranná lepenka (bůh tomu žehnej!). To druhé, základ taková ta folie, co se do ní balí svačiny, omotané elektrickýma drátkama a celé pokapané lepidlem z tzv. glue gun, neboli tavící pistole, jak jsem nedávno zjistila, ale glue gun se mi zamlouvá víc.

Konečná fáze byla fotografická. Jednou součástí portfolia měly být fotky exteiréru voidu, podobně, jako to vidíte tady, akorát hezčí (jenže ty se zase nehodily jako dobré ilustrační foto sem). Další součástí měly být foto, kde je náš výtvor vyfocen zevnitř takovým způsobem, aby to vypadalo jako interiér, jako uvnitř čehosi. K tomu dojmu jsme mohli, vlastně to bylo i vítané, dopomoct siluetama lidí přidanýma do fotky ve photoshopu. Ale to se tady, kam mohou zabloudit i zraky mých známých photoshopových magů, prezentovat neodvažuju ;). Jinak ve výsledku máme skoro tohle:

19/01/2013

Hybrid Project

První pořádný projekt, co jsme v prvním semestru dělali, byl projekt „Hybrid“, tak vám ho teď chci představit. Časově to úplně neodpovídá, ale viz příspěvek o jedno výš. Navíc text byl vážně napsán chvilku po skončení projektu, takže opravdu zachycuje bezprostřední emoce. Ale jelikož jako správný student architektury bych měla zavrhnout nadbytečná slova a propagovat obrázkové vyjádření, jak je věcně vtloukáno do mé hlavy, pokusím se tentokrát o jakousi foto-reportáž. Nebojte, nemám žádné přehnané iluze o její kvalitě co se hlediska fotografického/grafického/uměleckého/nevím jakéhokoli dalšího týče, jde jen o pokus přidat na můj blog cosi zajímavějšího, tak to prosím berte s náležitou shovívavostí. Děkuji :).

Takže nejprve máme židli.

Po náročném a důkladném měření máme nárys, půdorys a bokorys židle. A ještě jednu židli druhé skupiny.

Následuje vymýšlení hybridů – věc, která se dá sestavit z poloviny jedné a poloviny druhé dané židlé, s tím, že jeden kousek té židle musí být použit k jinému účelu, než původně sloužil. K prvním nápadům se vytvoří co nejlehčí modely z kartónu v poměru 1:50. Třeba takové:

Po vzájemném představení našich výtvorů a hlasování se z původní skupinky zrodí dvě nové o třech lidech a ta moje bude stavět trakař! Což nezní vůbec tak libozvučně, pojďme to tedy nazvat po anglicku wheelbarrow. Zde původní kartónový model.

Nutno trochu vyjednávat s druhou skupinou, protože některé části chceme použít obě a to jaksi nejde, že. Takže se rodí trochu upravený model.

Na rozdíl od začátku, kdy jsme měli použít jeden additional material a tím jsme zamýšleli to kolo, by nyní prý bylo lepší, kdyby se nám i to kolo podařilo vyrobit z části té židle. Challenge accepted! Máme nový model. Třeba ho vyrobit v dílně ze dřeva. Což teda vypadá o moc líp!

Nutno se ale vymyslet, jak přesně to postavíme. Jakým způsobem, co kde a jak připevníme. Přemýšlení začíná ve skicáku. Nakonec jsme to stejně udělali úplně jinak, ale aspoň má člověk víc materiálu k prezentaci. Následuje rozmontování židle na kousky a dělení. Tohle je náš stavební materiál.

V jednu chvíli nám bylo řečeno, že bychom měli nejdřív ta různá spojení vyzkoušet, protože každý kus nábytku máme jen jeden a zjistit, že něco nefunguje, ve chvíli, kdy už ho to zničilo, není úplně dobré. Chytrá myšlenka, což? Tak tedy testujeme různá spojení na náhodně nalezených kouscích dřeva ve workshopu. Přicházíme na to, jak upevnit to kolo!

A přichází na řadu výroba finálního produktu. To je ten poslední týden projektu, kdy skoro všichni tráví v dílně čas od nevidím do nevidím, přesněji od deseti do čtyř, kdy je otevřeno (i v dny, kdy oficiálně školu nemají).

 

Po části, kdy je to moc zábavné, přichází část, kdy se vám chce brečet, protože se ty skoro poslední dva pitomé kusy snažíte marně spojit už asi tři hodiny, při čemž je jenom devastujete a nic nefunguje.

Po obědové pauze se to nakonec jakýmsi zázrakem podaří. Už zbývá jen pár věcí! Na poslední chvíli se mění zadní část konstrukce, protože ta původně zamyšlená úplně nefunguje a váš hybrid vypadá mírně retardovaně. Takže ne, nedokončíte to v den, kdy jste si mysleli, a musíte do dílny ještě den poté ráno. Ale ty poslední detaily jdou najednou hladce, nic nevypadá retardovaně a je hotovo. A ono je to roztomilý! Tohle když vidíte, víte, že to všechno stálo za to. Představuji vám tzv. toolbarrow, vyrobené pro stoletou stařenku, jejíž vášní je zahradničení, která má ale nemocná kolena a těžko je ohýbá, potřebuje tedy jakýsi nástroj, ve kterém si bude moci po zahrádce vozit své nástroje. Toolbarrow! (Ano, takovýto příběh kolem byl součástí zadání, neděláme přece věci pro nic za nic, no ne?)

Nyní zbývá už jenom pár milion hodin strávit nad doděláním nákresů, které jste už měli mít, ale ještě jste je prostě nedodělali, nad upravením těch, které jste udělali, ale ne úplně ideálně, nad tvořením těch, které máte udělat, a nad přípravou závěrečné prezentace, kdy to všechno v ateliéru pověsíte na zeď, před to hrdě postavíte své toolbarrow a ráčíte o tom čtyři minuty vyprávět zbytku skupiny.

15/01/2013

Jsem zpět

Doma

Po krásných, lahodných, úžasných třech týdnech ve sladkém domově jsem zpět v Londýně. Bylo to trochu krušné ze začátku. Ono je doma totiž sakra dobře. To jsem si ani v průběhu prvního semestru neuvědomovala. Ale pak jsem přijela na ty Vánoce. Najednou jsem měla zase mnohem větší a útulnější pokoj. Kuchyně byla roztomilejší a věčně čistá. A nikdy v ní nebyli žádný cizí lidi. Vůbec nikdy nikde doma nebyli hned za zdí slyšet žádný cizí lidi, stejně tak mi pod oknem nestáli žádný bavící se skupinky, připomínající mi, že jsem možná trošku asociál. Najednou jsem mohla jíst něco jiného než kuskus s pestem, špagety, vajíčka, mraženou pizzu, tuňáka, toasty a McDonald, a to jsem se v té kuchyni nemusela ani objevit. Zase jsem měla maso!! Nádobí stačilo uložit do myčky. Ale když jsem ho náhodou strčila do dřezu, nikdy tam nepřekáželo žádný cizí. Nemusela jsem jít nakoupit jídlo ani jednou a stejně ho pořád bylo plno. Včetně normálního pečiva zase jednou konečně. Když se chýlilo k nepořádku, byla šance, že to uklidí i někdo jiný než já. Zase jsem bydlela v krásné ulici, mezi dalšími krásnými ulicemi, kousek od krásného náměstí a coby kamenem dohodil do centra, žádná půlhodina nutná na to, aby se člověk tomu centru aspoň přiblížil.

Zase jsem viděla svoji milovanou maminku (která je teď, doufám, hrozně dojatá). A celou svoji milovanou rodinu. A svoje milované kamarády, ty, co jsem s nimi posledních osm let trávila téměř každý den, s čímž se tady ti londýnští, co je znám chviličku, prostě nedají srovnat, jakkoli milí, přátelští a národnostně atraktivní jsou. Zase jsem viděla svoji milovanou Prahu a nikdy před tím mi nepřišla tak úchvatná. Doma je doma. Člověk si myslí, že je hroznej hrdina a do světa, ale pak se poprvé vrátí, a najednou neví, jak to vlastně má.

A co dál?

Každopádně teď jsem už pár dnů zpět. Krize prvního dne pominula, totální lenost mě opustila, jakési nadšení se zase vrátilo, momentálně se točí hlavně kolem seznamu galerií a výstav, co musím vidět, škola začala, a je to zase dobrý. Ono to taky není úplně fér, srovnávat doma v čase vánočním a daleko od domova v čase vysoce pracovním a stresujícím. Jenže jak si člověk má pomoct?

Teď jsem ale zvědavá, co bude. A dokonce i docela produktivně a snaživě naladěná. Takže bych třeba tenhle blog, co jsem si s tak velkou slávou v září založila, mohla opět probudit ze zimního spánku. Ony ty hrůzostrašné legendy o studiu architektury se ve druhé polovině prvního semestru naplnily a člověk jakožto nezkušený prvňáček s tím trochu bojuje. A zanedbává všechno ostatní. Tak proto. Já vím, že na čas se dneska vymlouvají všichni, ale někdy to fakt nejde. Nicméně teď to zase jde. Aspoň zatím. Začnu tedy tím, že vás ještě postupně seznámím s těma třema projektama, co jsme během prvního semestru udělali. Hezky postupně a pomalu. My totiž ten, který začínáme teď, budeme dělat úplně celý druhý semestr, takže času dost na to vám ho přiblížit. V následujících příspěvcích to tedy vezmu chronologicky. Tak snad vás to bude bavit. A pokud máte zrovna zkouškový, tak přeju hodně štěstí!

12/01/2013