„When you ask the brick, what it wants to be, the brick will always tell you: the arch.“
Santiago Calatrava, velice známý
architekt pocházející ze Španělska, byl od čtrnácti let na
škole ve Francii, takže když cituje dle něj nejlepší pasáž z
jeho oblíbené skladby (jejíž jméno jsem zapomněla) od Edith
Piaf, je to v krásně znějící plynulé francouzštině, zatímco
jeho angličtina je s poměrně silným přízvukem. Jak tohle vím?
Protože jsem dneska byla na jeho přednášce!!!
Tak tohle byl pokus o získání
pozornosti a vzbuzení zvědavosti rádoby vtipným úvodem. Jestli selhal, tak mi to odpusťte, ale pochopte, že mě to prostě
nadchlo. On je to totiž fakt hodně známý architekt. Co vám z
jeho děl mohlo zkřížit cestu je podle mě tahle obytná budova
ve švédském Malmo, zvaná Torso Tower, dostavěná docela nedávno.
Ale on samozřejmě postavil mraky
dalších věcí. Zpočátku se zřejmě proslavil hlavně mostama.
On totiž nejdřív studoval ve Valencii umění, od kterého přešel k architektuře a pak si k tomu ještě střihnul statiku konstrukcí na technickém institutu v Curychu, což je mimochodem dost prestižní škola.
Takže je to takový architekt a inženýr zároveň. Což je v rámci designového procesu a
progressu velikou výhodou. Možná proto mu ty mosty tak
jdou. Jestli to tak opravdu je, nebo není, se ho někdo při té
přednášce někdo ptal, přičemž on pronesl podle mě hrozně
milou myšlenku o tom, že možná, ale že to neznamená, že to je
ta jediná nejlepší cesta pro architekta, jelikož nejdůležitější
je soustředit se na to, co nás v rámci oboru zajímá, a výhody toho využít u designu. To mi přišlo velice povzbuzující,
protože jakkoli mě celá technická stránka věci fascinuje a
obdiv vzbuzuje, úplně se nevidím, že bych to všechno perfektně
pobrala. Nicméně abych pořád jen nemluvila o mostech, tady jich
pár je.
Puente del Alamillo ve španělské
Seville, to je klasika počátku devadesátých let
Ponte della Constituzione, Benátky,
čtvrtý most před Grand Canal v historii města, překvapivě
postavený v roce 2008, což je skoro včera. A o tři roky
později než výše zmíněná Torso Tower.
Těch mostů je mnohem víc, třeba
pěší v Bilbao, Samuel Beckett v Dublinu, Lusitania v Meridě,
Margaret Hunt Hill v Dallasu – a ten vám teda musím ještě
ukázat, protože mě z nějakého důvodu hrozně fascinuje.
Každopádně kromě mostů samozřejmě
postavil ještě celou řadu dalších budov. Prý asi z osmdesáti
procent public buildings, jak jsem se dozvěděla.
Pokud vaše zvědavost vzplanula, určitě stojí za to si to trochu
prohlédnout. Mému osobnímu vkusu se nejvíc zamlouvá věděcké a
umělecké centrum ve Valencii, TGV železniční stanice v Liege v
Belgii, art museum v Milwaukee ve Wisconsinu či vznikající stavba
na newyorském Grand Zero. Ale to jsem zdaleka neprozkoumala všechno!
Tak ještě jeden obrázek, pro potěšení, art museum ve Wisconsinu.
Jak jsem se na přednášku dostala, to je na tom to nejlepší, úplnou náhodou! Přišla jsem zpátky
do školy po návštěvě galerie, připravena počkat na večerní
veřejnou přednášku s hostujícím architektem, který se jevil
moc zajímavě. Tam jsem potkala kamarádku z druhého ročníku a
zjistila jsem, že se chystá do nedalekého hlavního sídla Royal Institute of
British Architects (RIBA) na tuhle přednášku.
Vstup je zdarma, bylo však nutné si rezervovat místa. Což ona
nestihla. Ale proč přece jen nezkusit štěstí? A vyšlo to! Pro
upřesnění, nebyla to přednáška, byl to dvouhodinový rozhovor
moderátorky radia BBC s Calatravou proložený otázkami z publika, to celé v
rámci BBC série Dream builders, kdy už takhle zpovídali třeba
Zahu Hadid a budou zpovídat Daniela Libeskinda a Normana Fostera.
Tohle přesně je důvod proč studovat v Londýně!
Ráda bych se s vámi podělila o pár
poznatků z přednášky. Jsou to takové různé střípky toho, co
mě zaujalo a uvízlo v mé mysli. Kromě architektury je Santiago Calatrava také
malíř a kreslíř. Hrozně moc produktivní. Jakkoli uznává
přínos moderní technologie v architektuře, nenechá si vzít
ruční skicování. Tím totiž architekt dodává projektu důležité
obohacení, které vychází přímo z něj a je to nejpodstatnější.
On sám v rámci designování oné švédské obytné budovy
vytvořil odhadem na tisicovku skic. A prapůvodním podnětem
konceptu otáčejícího se lidského torza byl motiv dítěte, které se neumí postavit. Mnoho architektů tvoří nejlepší věci až ke konci svého tvoření, Le Corbusiera či Gaudího nevyjímaje tudíž to nejlepší od Calatravy nás možná ještě čeká. Kdyby náhodou takovému architektovi došla inspirace, poslal by ho do Říma, kde se vždycky znovu nalezne.
konceptu otáčejícího se lidského torza byl motiv dítěte, které se neumí postavit. Mnoho architektů tvoří nejlepší věci až ke konci svého tvoření, Le Corbusiera či Gaudího nevyjímaje tudíž to nejlepší od Calatravy nás možná ještě čeká. Kdyby náhodou takovému architektovi došla inspirace, poslal by ho do Říma, kde se vždycky znovu nalezne.
Hodně zajímavá byla část debaty o
tom, jak může architekt změnit svou stavbou náturu okolí.
Existuje pojem Bilbao efekt, který odkazuje k tomu, že když Frank
O. Gehry postavil své Guggenhaim muzeum ve městě, které bylo
převážně industriální, opuštěné a nevábné, tak se
zasloužil o jeho změnu v dnešní atraktivní a vyhledávané
místo. Podobný princip byl použit v případě jakéhosi města v
Kolumbii, kde uprostřed slamu postavili krásnou knihovnu. Něco podobného jsme zrovna náhodou probírali ráno ve škole a mě celá tahle tématika velmi zaujala!
30/01/2013