A na konci roku show!

To je tak v módě v Anglii, že každá architektonická fakulta na konci roku pořádá velkou výstavu studentských prací. Při čemž jsem si zahanbeně uvědomila, že netuším, jak je to v módě jinde na světě a u nás, takže možná se to děje všude. Jak to ale funguje v té Anglii?

Jedná se o výstavu všech architektonických oborů na fakultě, v našem případě tedy i interiérová architektura a cosi, co se doslova přeloží jako architektonická technologie. Každý ateliér dostane svůj koutek a je naprosto v jeho vlastní režii, co s tím provede. Výstava se koná v druhé polovině června, tedy po veškerém odevzdání, a je jenom na každém studentovi, jestli se chce dobrovolně podílet na její přípravě. Nic není povinné. Ale hodně vám to dá a samozřejmě tutoři to rádi vidí.

University of Westminster

Výstavní prostory jsou přímo v ateliérech a jsou úplně prázdné. Takže i ty skupiny, které to pojaly poměrně jednoduše a v zásadě jen hezky naaranžovaly svoje práce, si musely vyrobit to, čím práce pověsit na zeď, a poličky či panely, na které vystavit modely. Zároveň co jsem viděla, tak snad úplně každý maloval, protože budova to již není nejnovější a čerstvě namalovaná bílá zeď prostě vypadá lépe než vybledlá bílá zeď.

Zrovna tutor naší skupiny to pojal velmi akčně. Přišel s tím, že by rád něco zajímavějšího, než jen jednoduše vystavené práce. Na první informační schůzce, kam jsem nemohla, prý tedy strávili asi dvě hodiny přemýšlením a skládáním nápadů, co by se dalo vytvořit. Vznikl velmi ambiciózní plán instalace skládající se z několika částí tak, aby v tom byly obsaženy všechny projekty letošního roku. Věcmi nutnými vyrobit byly: obří ruka robota, šipky (jako pro tu hru, ale vypadaly trochu jinak), terč, kovová poličková konstrukce, dřevěný rám na malé modely, série jednoduchých malých světel, dřevěné krabice, aby vyplnily několik děr v improvizované stěně, či velké dřevěné desky, aby obložily ty krabice, jakožto prostor pro postavení modelů a pověšení výkresů.

University College London

Celá příprava byla velmi napínavá. Původní plán použití rámu z kola na onen terč nevyšel vinnou špatného úvodního měření. Terč nakonec z naprosto nepochopitelných důvodů zářil dvěma barvami místo jedné. Celý závěsný systém bylo nutno pozměnit, když se zjistilo, že do těch zdí se nedá navrtat dost hluboká díra, ani kdybyste se postavili na hlavu. Bylo nutno se spokojit s menším počtem polic, když asi dvě omylem rozbil sousední ateliér. Dřevěné obklady na improvizované zdi horko těžko začaly držet až po asi miliontém pokusu upevnění a výkresy na ně se pak v rámci časového presu prostě přilepily žvýkačkou (to je taková pomůcka z papírnictví, která opravdu vypadá jako a jmenuje se žvýkačka, dá se různé trhat a drží). Od některých věcí se nakonec upustilo úplně. Jednoho dne jsme na večeři vyslali někoho pro pizzy a odcházeli o půlnoci. Dalšího dne jsme měli zase hody z McDonaldu a my tři stateční studenti a tutor pracovali neúnavně celou noc až do dalšího odpoledne. Ale ve chvíli, kdy nemáte ten stres, co máte, když jde o školu a prospěch, tak jedna probděná noc ani nevadí. A takový ten stav stejného lehkého šílenství, kdy se nezastavitelně smějete úplným hloupostem, je docela vtipný. Navíc mám pocit, že za několik dnů intenzivní práce jsem se naučila neuvěřitelné množství věcí co se teoretických a praktických manuálních zručností týče. A byla to zábava! Večer otevření je pak velká událost, velmi plná lidí a i starosta Londýna přišel! Na to opravdu si výstavu prohlídnout je mnohem lepší kterýkoli jiný den, ten úvodní večer je spíše společenská událost a dobrá příležitost chodit kolem, potkávat lidi a hezky si popovídat.

Architectural Association

Pak je taky velmi zajímavé jít obhlídnout konkurenci. Viděla jsem University of Arts. Traduje se, že tam chodí velmi velmi umělečtí lidi, takový, jak to poznáte na první pohled. Architektonická část byla překvapivě malá, ale bylo tam hodně dalších věcí kolem designu a grafiky, některé hrozně podivné, některé super. Pak jsem viděla jsem Architectural Association, což je velmi nóbl prestižní soukromá škola (takže ještě dražší než jiné, státní), která má pověst ujetých crazy umělců a na některých exemplářích člověk chápal proč. A nakonec jsem viděla University College of London. To je obecně jedna z nejlepších škol v Anglii a Evropě a u jejich architektury tomu není jinak. Ta díla byla na jiné úrovni než všechny ostatní dohromady. Slyšela jsem zvěsti o čtvrtmiliónové částce (v librách) utracené na přípravu výstavy. No ať je to jakkoli, byla to naprosto strhující a úžasná podívaná!

Kdyby vás to zajímalo, foto zde: http://norab.rajce.idnes.cz/

30/07/2013

Maker in Residence - krok pátý

Poslední krok je designový proces a jeho finále. Již jsem popsala, jak vzniká první pokus návrhu. No a ten se pak vyvíjí dál. Zkoumá se, co nefunguje, co nesedí, co vypadá divně, kde je málo místa, kde zas zbytečně moc a tak dále, také s pomocí malých modelů, na kterých je to vidět lépe, a tak vznikají další a další verze. V portfoliu jsme museli odprezentovat minimálně dvě, způsobem, aby byl znatelný vývoj jakési hlavní myšlenky našeho konceptu. Ve skutečnosti jich ale většinou bylo mnohem víc, včetně různých polovičatých pokusů a slepých uliček, u každého třeba jiné množství, než se dopracuje k něčemu, s čím je konečně plně spokojený. Svoje první návrhy jsem vám už ukázala, tudíž vám teď můžu předvést svůj poslední. Nemyslete si, nemám pocit, že je to to nejskvostnější dílo, rozhodně byly lepší a i já bych to zvládla lépe. Na druhou stranu v prvním ročníku se člověk učí a za daných okolností a dané situace jsem s ním docela spokojená, hlavně díky tomu, že se mi po hodinách práce podařilo dostat znázornění plánů do finální podoby, ve které se mi i líbí. 

Možná se ptáte, jak se taková věc dá hodnotit. No ve skutečnosti je na tom celém poměrně dost věcí, které se dají posoudit objektivně. Samozřejmě asi ne úplně stoprocentně, ale dost na to, aby to nebylo jenom o osobním vkusu konkrétního profesora. Jsou to věci jako: jestli jste správně postupovali; jestli jste se při tvorbě designu drželi všech těch zmíněných rad a „návodů“; jestli to je opravdu opodstatněný návrh a ne jen stavba čistě náhodně navržená takhle, protože to se vám prostě líbí; jestli by to dobře sloužilo svému účelu; jestli nemáte moc tlusté/tenké stěny; jestli jste nezapomněli na věci jako hlavní vchod, toalety, dveře, schodiště a jestli to schodiště odpovídá směrnicím; jestli někde nemáte chybu typu nepoužitelně úzkého průchodu, nebezpečného prostoru; aj.

Další věcí je pak prezentace projektu. Stěžejní v celém hodnocení jsou závěrečné technické výkresy finálního návrhu (plány, nárysy, to, co ukazuji výše). Existují jistá pravidla, jak a co v plánech znázorňuje. Například jak se kreslí okna, dveře, schody, aby bylo jasné, odkud kam vedou. Musí být aspoň naznačen okolní kontext budovy. Velmi dobré je přikreslit lidi kvůli lepší představě. Důležité je dát si pozor na měřítko, aby někde nebyla chyba. Díky tomu všemu jde zhodnotit, jestli je to kresba udělaná „správně“. A nadto se pak hodnotí i celková prezentace projektu z hlediska vizuálního i hlediska pochopení. A aby to bylo ještě jistější, poté, co portfolio oznámkují naši profesoři, pošle se ještě k externím hodnotitelům, kteří se školou nemají vůbec nic společného a kteří potvrdí či změní konečnou známku.

22/07/2013

Maker in residence - krok čtvrtý

Nyní může začít samotný designový proces. Myslím, že už z dosavadního popisu je jasné, že čisté kreativity je v rámci celého procesu málo. Ve chvíli, kdy člověk dokončí onu úvodní analýzu, má již jakousi základní podobu díla danou tím, jak vypadá stavební parcela a co všechno je vyžadováno v takové dílně a galerii. Takže toho prostoru pro uplatnění vlastní bezbřehé fantazie a divokých nápadů zbývá málo. Rozhodně je nutno hned od počátků věků vědět, že vymyslet něco jenom proto, že se mi to tak líbí, vypadá to hezky, je to cool, že to naprosto nelze! Design musí mít své opodstatnění, protože to pak odlišuje místa, která takříkajíc architektonicky fungují, od jiných.

Ani to pořád není tak jednoduché! Jedna věc je, že část podoby je daná právě tou analýzou celého procesu, který se v budově odehrává. Ovšem kdyby to bylo jediné, na čem stavíte svůj návrh, nestačilo by to. To, co takový návrh teprve pozvedne na mnohem vyšší úroveň a vdechne mu tu „architekturu“, je něco, co stojí nad tím vším, čímž to celé propojí a vyzdvihne. A tím něčím je koncept. Základní prvek/esence/stavební kámen/klíč celého designu. A takový koncept se nevymyslí jen tak, pro takový koncept je nutné se obrátit na již existující stavby a právě teď přišly na scénu ty precedenty, kterým jsme se věnovali na začátku.

Takže jsme jednoho krásného ateliérového dne měli workshop. Na ten jsme potřebovali půdorys stavební parcely, půdorysy precedentů, které nás oslovují a rádi bychom je použili a půdorysy jednotlivých částí dílny se vším vybavením a prostorem, který zabírají. To všechno na jednom měřítku 1:100. A spoustu průhledného papíru, buď pauzáku, nebo jakéhokoli klidně levného tenkého papíru, přes který se dá obkreslovat. A o co šlo. Na těch precedentech jsme měli vyhmátnout onen koncept, key design, prvky, které se nám na tom zamlouvají. Pak s pomocí překreslování jsme je měli zkombinovat s těma konkrétníma prostorama, které v budově potřebujeme. S pomocí plánu stavební parcely, abychom viděli, jak se nám to tam vejde. Takto jsme si prostě měli hrát, zkoušet, vymýšlet, překreslovat, překrývat jednotlivé plány, posouvat, štelovat, kombinovat, a tak dále. Na konci se měl zrodit náš úplně první návrh. (Tohle teda není můj úplně první návrh, ale ten byl tak nepoužitelný, že jsem stejným způsobem, ale s lepším pochopením celé věci, stvořila jiný, viz zde, a až ten dále rozvíjela).

K návrhu se udělá rychlý kartónový model. No spíš „rychlý“, protože udělat takovýto model za míň než jeden celý den dle mě není v lidských silách. Nicméně jde o to, že až na tom 3D zpracování člověk najednou vidí mnohem lépe, co je divné, co nefunguje, kde je chyba, apod. Takže potom je schopen pokračovat ve vývoji svého designu a onoho hlavního konceptu. V portfoliu je pak nutno pomocí oněch plánů, fotek, diagramů, čehokoli ukázat, jaká myšlenka stála na počátku a jak se vyvíjela, až dospěla do finálního bodu. O tom ale zase příště, zde několik mých vývojových stupňů.

15/07/2013

Camden Town

Camden Town je jedna hodně vtipná čtvrt v Londýně.

Původně vznikla na konci osmnáctého století jako rezidenční čtvrt, která se později stala poměrně důležitou, leč nepopulární průmyslovou oblastí díky rozvoji železniční dopravy a výhodné lokaci u jednoho z hlavních londýnských kanálů. Dnes je to naopak taková alternativní "fashionable" záležitost. Ale nevykládejte si slovo alternativní špatně! Je prostě velmi netradiční, nekonvenční místo, plné obchůdků, stánků a podniků, kde najdete snad všechno.

Začalo to v sedmdesátých letech. Vlastně úplně první stánkový prodej začal ještě na počátku dvacátého století s Inverness Street Market, kam místní chodili pro jídlo. Ale v sedmdesátých letech se otevřel Camden Lock Market, trh s různými tradičními řemeslnými produkty, který byl zajímavý mimo jiné tím, že byl otevřen hlavně o nedělích, což naprostá většina jiných obchodů tehdy nebyla. Dvacet let na to byla vedle postavena ještě třípatrová tržištní hala. Dnes to stojí v samotném centru rozsáhlého Camden Town Market, který se skládá z dalších čtyř různých částí.

Největší z nich, Stables Market, se rozkládá převážně v prostorách železničního viaduktu a bývalého koňského špitálu. Ano, koňského, jelikož jejich provoz podél kanálu byl poměrně rušný. V Camden Lock Village se zase původně nacházel tunel vedoucím k hlavním prostorám tržiště, bohužel byl před pěti lety zničen požárem. Nicméně tahle část skládající se pouze ze stánků se táhne dlouze podél kanálu. Electric Ballroom byl je zase od padesátých let nočním klubem, který ale během dne a o víkendech slouží jako trh, který prý nejvíce láká nezávislé designéry s velmi speciálními a netradičními předměty. Poslední částí je Buck Street market. A kdysi to byl i onen původní Inverness market, ale ten se postupem času zmenšoval a zmenšoval, až zanikl úplně.

Nicméně přestože jsem na tomto místě byla již několikrát, nikdy jsem si nevšimla a neuvědomila, že se ve skutečnosti jedná o jakýchsi pět hlavních jednotek. Když jde člověk od metra, tak jde jednou velkou hlavní ulicí, která je lemovaná maličkými, křiklavými obchůdky s trhlou dekorací. Kromě pár míst s občerstvením není ani jeden z nich řetězec, jedná se převážně o módu úplně všech možných stylů, do toho se občas připlete cosi s dekoračními předměty, stánek s turistickými věcmi, děsně underground bar či tetovací studio.

Až člověk dojde k mostu, kde je krásný výhled na Regent's canal s maličkou plavební komorou a za kterým se rozkládá obří spleť uliček, chodbiček, průchodů, podchodů, tunelů spojující prodejní prostory, kde najdete snad všechno. Oblečení, boty, doplňky, obrazy, šperky, gramofonové desky, reggae věci, plechové cedule, indické lampy, vonné tyčinky, gothic style, punkové věci, všechno. A do toho hromadu stánků s různým možným jídlem. A když říkám různým možným, opravdu mám na mysli cokoli, z jakéhokoli světového kouta vás napadne. Na druhou stranu od mostu je další hromada stánků se vším možným, ta, jak se táhne do dáli podél kanálu. Pokud člověk pokračuje ještě dál onou hlavní třídou, potká naopak hrozně moc kavárniček a barů, opět naprosto různorodých stylů.

Je to prostě celé takové punk a moc cool a stojí to za to! Je to opravdu tak obří směsice všeho, že se vám možná může zdát koncentrace divných lidí větší než jinde. Na druhou stranu to ale platí i pro výrazné a zajímavé lidi, navíc si tu opravdu každý najde to své. Hlavní otevírací dny jsou jakože o víkendu, ale když jsem se tam takhle jednou vypravila v pracovní den, vše se zdálo stejné, akorát s menším davem lidí. Pokud se někdy ocitnete v Londýně, rozhodně doporučuju!

02/07/2013