Nuž, tak se s popisem projektů ve škole dostávám do posledního, třetího ročníku. Takže tomu věnuju nejvíce prostoru, protože byly nejdůležitější, asi mě i nejvíc bavily a hlavně už se člověk přece jen něco naučil a pochopil, že s těmi z druháku a prváku není radno se tolik předvádět.
První semestr začal slibně. Dostala jsem se do ateliéru k profesorovi, který byl snad nejlepší profesor, co jsem kdy v životě zažila. Takový šarmantní Francouz s vybíravým humorem, který věděl snad všechno na světě. No fakt! Když jsem měli úvodní hodinu s hovorem o tom, co ve světě architektury a umění nás baví, zajímá, apod., stačilo nadhodit jméno / budovu / styl, ke všemu měl co říct. Co se týče stylu jeho výuky, to bylo taky super! O tom ateliéru kolovaly nejděsivější zvěsti ohledně množství práce potřebné připravit na jednotlivé konzultace, a ukázalo se, že to je všechno pravda. Hned první týden zabrala veškerý volný čas a od druhého už se kupily resty a vznikal seznam věcí, co se “dodělají později, protože teď se to nestíhá, ale do portfolia to určitě všechno bude” (ale ještě se tomu věřilo).
No první zadání bylo dosti neobvyklé. Takovým grafickým cvičením, kde jsou dané čtyři koncepty vyjádřené pomocí daných nástrojů: čas - tloušťka, pohyb - rozestupy, materiály - světlo a měřítko - struktura. Každou z těchto dvojic znázornit postupně pomocí teček, linek, písmen a povrchů. Černobíle. Takže na konci máme 16 čtverců s různými grafikami. Že jste z toho nějací popletení? No my taky byli! Ale nějak jsme zkusili a pak jsme právě ten jeden ateliérový den celý (cca od 10 do 17 hod, dva krát týdně) strávili tím, že jsme seděli všichni dohromady kolem stolů, měli to vystavené a jednu grafiku po druhé probírali. Profesor z nás vždycky nejdřív vytáhnul vlastní názory / úvahy / teorie a pak postupně odhaloval, co se za tím skrývá, co je dobře, co je špatně, atp. Takže na konci dne měl člověk hlavu tak dvojnásobnou, ale konečně chápal, cože se to po něm chtělo a jak moc to netrefil. A do další konzultace znovu. K tomu ještě: ke každé grafice verzi s přidanou šedivou barvou pro porovnání s první, čistě černobílou verzí (spoiler alert: bez šedivé je to lepší), grafické vysvětlení konceptu s použitím barev a další, které bude také grafické ale jen s pomocí slov.
No, něco z toho vám ukážu:
Můj první pokus na time and thickness, lines. Problém je, že se tam toho bije mnoho. Jsou tam čáry několika různých tlouštěk a délek a mají mezi sebou různě velké rozestupy. Taže se v tom ztrácí jakákoli snaha něco komunikovat.
Time and thickness, lines, podruhé, tentokrát lépe. Rozdíl je, že tady je to jasnější. Všechny čáry stejné, jen jedna je větší a tlustější, a je to celé jasnější.
A rozhodně je to jasnější v té černo-bílé verzi než když přidáme šedivou, protože ta ten původně jasný a výrazný kontrast zmírní a to ničemu nepomůže.
Movement and spacing, letters. No tak tohle je úplně mimo. Opět, moc věcí najednou. Troje písmena, troje velikosti, troje “trajektorie”, z nichž v jedné se navíc mezera mezi jednotlivými písmeny V zvětšuje. Takže spíš chaos and not order než cokoli jiného.
Zase pomohlo zjednodušit, zachovat jedno písmeno, jednu velikost, jednu tloušťku a jeden rozestup, protože když ho pak na jednom místě uděláme vetší, je to hned viditelné a jasné, ničím nerušené vyjádření věci. Co se týče umístění v rámci stránky, je v tom snaha vyjádřit pohyb směrem diagonálně nahoru a pak taky dodržení doporučeného pravidla, že je dobré nechat aspoň jeden roh stránky volný, protože pak, cokoli se na stránce odehrává, působí, aspoň ve většině případů, dynamičtěji, více to vynikne a lépe funguje vizuálně.
Opět, ta šedivá tomu nedělá žádnou dobrotu. I když se vám svěřím, že v tomhle případě už jsem přece jen spěchala a moc snahy tomu nevěnovala, bylo to spíš takové nahodilé “tak to tam někam plácnu”.
Materials and light, dots, první pokus. Teď prosím zvýšenou pozornost, představuji vám hvězdu večera! Nevím jak, ale stalo se, že jedna z velmi mála grafik z celého ateliéru, která nebyla úplně mimo, naopak v sobě obsahovala správnou myšlenku a stačilo jen něco málo opravit, byla tahle! Vážně. Bůh ví jak, ale potěšilo to.
A zde už je ona superstar ve své finální a správné podobě. Tady konečně je ten koncept vyjádřen přímo, nerušen tou velkou mezerou uprostřed. Protože to je materiál, pravidelná formace menších prvků, symetrická, opakující se, bez vybočení, což zároveň zdůrazní to světlo, co ním proniká. No, na těchto svých pět minut slávy budu vždy s láskou spoléhat.
Už jsem vám asi ukázala, že point byl, že přidání šedivé prostě nefunguje. Takže vám teď raději ukázuji, co (asi) bylo myšleno tím “grafické vysvětlení naší grafiky” a “vysvětlení pomocí slov”.
Scale and structure (v tomhle případě surfaces) byly asi nejtvrdší oříšek. Musím přiznat, že i teď trochu tápu, když se to snažím vysvětlit, spíš tomu rozumím intuitivně. Nicméně opět jde o nejasné vyjádření, moc velikostí trojúhleníků a do toho polovina černého vlevo, too much.
Zatímco zde je vytvořena jakási struktura, poskládaná se stejných prvků, naprosto pravidelně rozložených, a najednou bum, jiný rozměr, jiný scale, ale jen na jednom místě v jinak pravidelném prostředí a proto je to úplně srozumitelné.
Já jsem vám něco neřekla. Jedna z několik dalších cest, kterými se tyhle grafiky ubíraly, bylo vytvořit booklet (brožuru) Kde budou tyto všechny nepovedené, povedené i šedivé varianty, nějaké to povídání k tomu i všechna vysvětlení. A ta měla být právě natištěna na pauzák a seřazena tak, aby si člověk mohl na jedné stránce prohlédnout jenom grafiku jako takovou, pak to překrýt prvním průhledným papírem s vysvětlením č. 1 a pak tím druhým. Booklet, který měl být spojen jakýmkoli způsobem ručně, se bohužel nedochoval, tak jsem se pokusila alespoň s pomocí photoshopu nastínit, jak to vypadalo.
Zde všechny základní grafiky, ty upravené verze, dohromady. Sloupce jsou zleva: time and thickness, movement and spacing, materials and light, scale and structure. Řádky jsou podle typu ztvárnění, dots, lines, surfaces, letters.
Ještě něco k systému fungování našeho ateliéru. Ve zkratce asi takto: zadání, které nikdo netuší, jak je myšleno, tak to každý nějak tipne, pak se stráví den rozebíráním a vysvětlováním, proč je to mimo a jak to mělo být, a na další hodinu tedy znovu a lépe, plus několik dalších úkolů. A zase a zase. Proto ta šílená časová zátěž. Ale zároveň taky pocit, že skoro fyzicky cítíte, jak vám mozek roste při vstřebávání toho obřího množství hrozně zajímavých informací, kterých se mu dostává. I to, že se všechno v ateliéru jelo takhle společně, bylo skvělý! Později, když už došlo na vlastní návrhy a tak, sice probíhalo mnohem víc individuálních konzultací, ale profesor nás vždycky povzbuzoval, ať jsme si přijdem sednout k nim, sledujeme, ptáme se, zapojíme do debaty, atp. Mně to hrozně moc vyhovovalo. Přišlo mi, že se díky tomu člověk naučí neporovnatelně víc a také jsme se všichni hodně sblížili a bylo to celé děsně fajn.
Ještě něco k systému fungování našeho ateliéru. Ve zkratce asi takto: zadání, které nikdo netuší, jak je myšleno, tak to každý nějak tipne, pak se stráví den rozebíráním a vysvětlováním, proč je to mimo a jak to mělo být, a na další hodinu tedy znovu a lépe, plus několik dalších úkolů. A zase a zase. Proto ta šílená časová zátěž. Ale zároveň taky pocit, že skoro fyzicky cítíte, jak vám mozek roste při vstřebávání toho obřího množství hrozně zajímavých informací, kterých se mu dostává. I to, že se všechno v ateliéru jelo takhle společně, bylo skvělý! Později, když už došlo na vlastní návrhy a tak, sice probíhalo mnohem víc individuálních konzultací, ale profesor nás vždycky povzbuzoval, ať jsme si přijdem sednout k nim, sledujeme, ptáme se, zapojíme do debaty, atp. Mně to hrozně moc vyhovovalo. Přišlo mi, že se díky tomu člověk naučí neporovnatelně víc a také jsme se všichni hodně sblížili a bylo to celé děsně fajn.
18/12/2016
