Graphic vocabulary

Nuž, tak se s popisem projektů ve škole dostávám do posledního, třetího ročníku. Takže tomu věnuju nejvíce prostoru, protože byly nejdůležitější, asi mě i nejvíc bavily a hlavně už se člověk přece jen něco naučil a pochopil, že s těmi z druháku a prváku není radno se tolik předvádět. 

První semestr začal slibně. Dostala jsem se do ateliéru k profesorovi, který byl snad nejlepší profesor, co jsem kdy v životě zažila. Takový šarmantní Francouz s vybíravým humorem, který věděl snad všechno na světě. No fakt! Když jsem měli úvodní hodinu s hovorem o tom, co ve světě architektury a umění nás baví, zajímá, apod., stačilo nadhodit jméno / budovu / styl, ke všemu měl co říct. Co se týče stylu jeho výuky, to bylo taky super! O tom ateliéru kolovaly nejděsivější zvěsti ohledně množství práce potřebné připravit na jednotlivé konzultace, a ukázalo se, že to je všechno pravda. Hned první týden zabrala veškerý volný čas a od druhého už se kupily resty a vznikal seznam věcí, co se “dodělají později, protože teď se to nestíhá, ale do portfolia to určitě všechno bude” (ale ještě se tomu věřilo).

No první zadání bylo dosti neobvyklé. Takovým grafickým cvičením, kde jsou dané čtyři koncepty vyjádřené pomocí daných nástrojů: čas - tloušťka, pohyb - rozestupy, materiály - světlo a měřítko - struktura. Každou z těchto dvojic znázornit postupně pomocí teček, linek, písmen a povrchů. Černobíle. Takže na konci máme 16 čtverců s různými grafikami. Že jste z toho nějací popletení? No my taky byli! Ale nějak jsme zkusili a pak jsme právě ten jeden ateliérový den celý (cca od 10 do 17 hod, dva krát týdně) strávili tím, že jsme seděli všichni dohromady kolem stolů, měli to vystavené a jednu grafiku po druhé probírali. Profesor z nás vždycky nejdřív vytáhnul vlastní názory / úvahy / teorie a pak postupně odhaloval, co se za tím skrývá, co je dobře, co je špatně, atp. Takže na konci dne měl člověk hlavu tak dvojnásobnou, ale konečně chápal, cože se to po něm chtělo a jak moc to netrefil. A do další konzultace znovu. K tomu ještě: ke každé grafice verzi s přidanou šedivou barvou pro porovnání s první, čistě černobílou verzí (spoiler alert: bez šedivé je to lepší), grafické vysvětlení konceptu s použitím barev a další, které bude také grafické ale jen s pomocí slov.

No, něco z toho vám ukážu:

Můj první pokus na time and thickness, lines. Problém je, že se tam toho bije mnoho. Jsou tam čáry několika různých tlouštěk a délek a mají mezi sebou různě velké rozestupy. Taže se v tom ztrácí jakákoli snaha něco komunikovat.


Time and thickness, lines, podruhé, tentokrát lépe. Rozdíl je, že tady je to jasnější. Všechny čáry stejné, jen jedna je větší a tlustější, a je to celé jasnější.


A rozhodně je to jasnější v té černo-bílé verzi než když přidáme šedivou, protože ta ten původně jasný a výrazný kontrast zmírní a to ničemu nepomůže.


Movement and spacing, letters. No tak tohle je úplně mimo. Opět, moc věcí najednou. Troje písmena, troje velikosti, troje “trajektorie”, z nichž v jedné se navíc mezera mezi jednotlivými písmeny V zvětšuje. Takže spíš chaos and not order než cokoli jiného.



Zase pomohlo zjednodušit, zachovat jedno písmeno, jednu velikost, jednu tloušťku a jeden rozestup, protože když ho pak na jednom místě uděláme vetší, je to hned viditelné a jasné, ničím nerušené vyjádření věci. Co se týče umístění v rámci stránky, je v tom snaha vyjádřit pohyb směrem diagonálně nahoru a pak taky dodržení doporučeného pravidla, že je dobré nechat aspoň jeden roh stránky volný, protože pak, cokoli se na stránce odehrává, působí, aspoň ve většině případů, dynamičtěji, více to vynikne a lépe funguje vizuálně.



Opět, ta šedivá tomu nedělá žádnou dobrotu. I když se vám svěřím, že v tomhle případě už jsem přece jen spěchala a moc snahy tomu nevěnovala, bylo to spíš takové nahodilé “tak to tam někam plácnu”.

Materials and light, dots, první pokus. Teď prosím zvýšenou pozornost, představuji vám hvězdu večera! Nevím jak, ale stalo se, že jedna z velmi mála grafik z celého ateliéru, která nebyla úplně mimo, naopak v sobě obsahovala správnou myšlenku a stačilo jen něco málo opravit, byla tahle! Vážně. Bůh ví jak, ale potěšilo to.


A zde už je ona superstar ve své finální a správné podobě. Tady konečně je ten koncept vyjádřen přímo, nerušen tou velkou mezerou uprostřed. Protože to je materiál, pravidelná formace menších prvků, symetrická, opakující se, bez vybočení, což zároveň zdůrazní to světlo, co ním proniká. No, na těchto svých pět minut slávy budu vždy s láskou spoléhat. 


Už jsem vám asi ukázala, že point byl, že přidání šedivé prostě nefunguje. Takže vám teď raději ukázuji, co (asi) bylo myšleno tím “grafické vysvětlení naší grafiky” a “vysvětlení pomocí slov”.



Scale and structure (v tomhle případě surfaces) byly asi nejtvrdší oříšek. Musím přiznat, že i teď trochu tápu, když se to snažím vysvětlit, spíš tomu rozumím intuitivně. Nicméně opět jde o nejasné vyjádření, moc velikostí trojúhleníků a do toho polovina černého vlevo, too much.


Zatímco zde je vytvořena jakási struktura, poskládaná se stejných prvků, naprosto pravidelně rozložených, a najednou bum, jiný rozměr, jiný scale, ale jen na jednom místě v jinak pravidelném prostředí a proto je to úplně srozumitelné.


Já jsem vám něco neřekla. Jedna z několik dalších cest, kterými se tyhle grafiky ubíraly, bylo vytvořit booklet (brožuru) Kde budou tyto všechny nepovedené, povedené i šedivé varianty, nějaké to povídání k tomu i všechna vysvětlení. A ta měla být právě natištěna na pauzák a seřazena tak, aby si člověk mohl na jedné stránce prohlédnout jenom grafiku jako takovou, pak to překrýt prvním průhledným papírem s vysvětlením č. 1 a pak tím druhým. Booklet, který měl být spojen jakýmkoli způsobem ručně, se bohužel nedochoval, tak jsem se pokusila alespoň s pomocí photoshopu nastínit, jak to vypadalo. 


Zde všechny základní grafiky, ty upravené verze, dohromady. Sloupce jsou zleva: time and thickness, movement and spacing, materials and light, scale and structure. Řádky jsou podle typu ztvárnění, dots, lines, surfaces, letters.


Ještě něco k systému fungování našeho ateliéru. Ve zkratce asi takto: zadání, které nikdo netuší, jak je myšleno, tak to každý nějak tipne, pak se stráví den rozebíráním a vysvětlováním, proč je to mimo a jak to mělo být, a na další hodinu tedy znovu a lépe, plus několik dalších úkolů. A zase a zase. Proto ta šílená časová zátěž. Ale zároveň taky pocit, že skoro fyzicky cítíte, jak vám mozek roste při vstřebávání toho obřího množství hrozně zajímavých informací, kterých se mu dostává. I to, že se všechno v ateliéru jelo takhle společně, bylo skvělý! Později, když už došlo na vlastní návrhy a tak, sice probíhalo mnohem víc individuálních konzultací, ale profesor nás vždycky povzbuzoval, ať jsme si přijdem sednout k nim, sledujeme, ptáme se, zapojíme do debaty, atp. Mně to hrozně moc vyhovovalo. Přišlo mi, že se díky tomu člověk naučí neporovnatelně víc a také jsme se všichni hodně sblížili a bylo to celé děsně fajn.

18/12/2016

How are you, sweetheart?

Co by to bylo za psaní o životě v Británii, kdyby člověk nemluvil o britské zdvořilosti. I když co se týče té londýnské, spousta mimolondýnských Angličanů by se se mnou hádalo o to, jestli nějaká vůbec existuje. Nicméně jsem v tomto ohledu učinila více postřehů, o které se s vámi podělím v několika článcích. Protože jak se znám, kdybych se to pokusila nacpat do jednoho, četli byste to ještě zítra. Nebo spíš byste to právě vůbec nečetli. Takže o debatách, jak jsou na tom obecně lidé v hlavním městě, jindy, protože teď mám něco jiného na srdci.

Prodavači a obsluha. Ať už v obchodech, kavárnách, u mhd přepážkách, v drtivé většině případů jsou strašně milí. Jedna zajímavost, že u obsluhy se zřejmě neklade takový důraz na rychlost. Když jsem sháněla práci, při nejednom pohovoru jsem řekla, že jedna z důležitých vlastností obsluhování je podle mě rychlost a často mi bylo odporováno s tím, že hlavní je být milá a udělat vše správně, pokud je to pomaleji, prý nevadí. No abych byla upřímná, mně to docela vadí. Když jsem zákazník. Mám naprosté pochopení pro to, že když se celá sousední kancelářská budova vybere přes obědovou pauzu pro kafe, člověk si holt musí počkat, protože než se to kafe připraví a mléko zahřeje, pár minut uplyne a ani Harry Potter by si nepomohl. (A po tom, co jsem pracovala v Costa Coffee, je tohle pochopení ještě o to silnější.) Ale pokud má obsluha nejvíc vyklidněné lážo plážo tempo, které nehodlá změnit, ani kdyby čekala půlka města, tak moje trpělivost dost raketově klesá. Já se během své vlastní servírkovské kariéry vždy snažila být rychlá a právě mám za to, že u nás se to docela požaduje. Proto mě tohle v Londýně překvapilo. Ale v reálu se i tam tak nějak přirozeně snaží být rychlí, přestože angličtí zákazníci jsou neuvěřitelně trpěliví ve frontách. Takže já si nestěžuju, jen konstatuju :).

Druhý poznatek. Oni obecně mají neuvěřitelný talent na to, aby vám obyčejný nákup zlepšil celý den díky tomu, jak příjemní lidé umí být. A všimla jsem si, že často oslovují zákazníky darling, sweetheart nebo love. Když si to představíte v našich poměrech, že vejdete do obchodu a prodavač vám řekne dobrý den, miláčku, tak to zní jako začátek nějakého špatného porno-hororu. Ale v té angličtině to tak vůbec není. Bez ohledu na to, kdo vám to řekne, i když to je postarší pán a vy jste mladá dívka a mohlo by se to zdát nevhodné, to vůbec nepůsobí nijak úchylně, ale naopak přirozeně a hrozně mile. Bude to souviset i s tím, jak v angličtině není tykání a vykání, což obecně vede k mnohem neformálnějším konverzacím. Třeba v těch obchodech se většinou zdraví jednoduchým hello, žádné good afternoon, což hned na začátek navodí takovou familiárnější atmosféru a ten darling do toho pak docela pasuje. Druhé takové gró správné britské konverzace je slovo lovely. Nevím čím to je, ale je to dosti univerzální a echt britské. Zvlášť když jej někdo pronese nefalšovaným, srdci i uším lahodícím britským přízvukem. Ještě při komentování aktuálního počasí. Zatímco srká čaj o páté. To je panečku pošušňání pro nejednoho britofila!

Pokud jste dočetli až sem, tak tady máte za odměnu

06/11/2016

Site Diary

Tentokrát vám přiblížím projekt z jednoho z těch vedlejších předmětů. Ty jsou dva, jeden Cultural Context, který je o historii, teorii, filozofii a takových věcech. A druhý je Technical Studies, což je, jak už název napovídá, hlavně technická část (ale bacha, mluvíme o anglických architektonických školách, které obecně jsou velmi netechnické v porovnání s českými a to ''technical'' v názvu předmětu na tom nic nemění).

Oni se oba každý rok jmenují oficiálně trošku jinak, ale kdo si to má pamatovat, takže se jim prostě říká cultural a technical. A ten druhý byl zrovna ve druháku dost zajímavý! Bylo to Site Diary a šlo o to ve dvojicích nebo trojicích najít nějakou ochotnou architektonickou firmu, ze které by nás brali po dobu toho semestru na stavbu, min. tři návštěvy, ideálně takovou, které je přibližně v polovině procesu, takže už je tam víc než základy, ale zároveň ještě není těsně před dokončením. Zadáním bylo vytvořit z toho deník, který představí ten projekt, pokryje zadaná témata, zodpoví na docela dlouhou sérii konkrétních dotazů, dodá fotky, skici, atp.

K tomu byla série teď už ani nevím kolika přednášek o tom, jak projekty většinou v praxi fungují; jak to funguje v rámci základní trojice klient – architekt – stavební firma, kdo s kým má jakou smlouvu, kdo může komu rozkazovat, kdo za to může, když se něco pokazí, kdo má poslední slovo nad tím, kolik to bude stát, kdo najímá dodavatele, atp. Spolu s tím také nějaký ten právnický náhled na architekty z hlediska toho, co přesně jsou v jaké fázi vzdělávání a post-vzdělávání a k čemu mají oprávnění, nebo všechno možné o tom, jak je to s povolením ke stavbě, co když jde o historickou budovu nebo chráněnou oblast, kde se dají najít všechny planning applications, apod.

Site Diary ukázka: intro strana
Všechno, co tu vidíte, je společná práce mě a kamarádky!

Může vám to znít docela nezáživně, ale náhodou to bylo strašně zajímavé! Konečně člověk přišel k nějakým jasným a opravdu praktickým a užitečným informacím. No a ty návštěvy stavby byly samozřejmě ještě lepší! Myslím, že na to nemusíte ani být architektonický student, aby vás to fascinovalo a bavilo sledovat, jak se budova dává dohromady.

 Site Diary ukázka: jak šel čas (fotky převzaty od architektů)

S kamarádkou jsme vetřely k Nick Baker Architects a chodily na stavby bytového domu v Camden Town. Takový menší, šest pater, mixed-used – 14 bytů, dva mezonety, kancelářský prostor, podzemní garáže a vnitřní dvorek. V tomhle případě všechny ty vztahy mezi jednotlivými stranami nebyly zdaleka tak složité. Totiž, ten pozemek původně koupili jedni developeři, kteří na něj získali povolení pro budovu s kancelářemi v přízemí a rezidenčním prostorem nad tím a najali tyhle architekty na návrh. Ale pak to celé prodali jiné developerské firmě, J. Murphy and Sons, kteří teda jsou klient a stavař v jednom. Takže to mají celé pod kontrolou, najímají inženýry, dodavatele a všechny ty další strany a z jejich firmy je i Project Manager, což je člověk, který na to všechno dohlíží, takový kápo, a to se právě liší projekt od projektu, někdy to je přímo ten architekt, někdy to je samostatná role.

Site Diary ukázka: solární panely

No třeba všechny tady ty informace jsme zařadily to našeho Site Diary. A pak některé konkrétní stavební úkony nebo designové aspekty, které nás zaujaly (i když nás teda zaujalo úplně všechno); solární panely na fasádě a zelené plochy na střechách; fakt, že v podstatě hned podél garážové stěny vede železniční tunel a jak to museli řešit; anebo (a hlavně) instalace balkónů, které byly sestaveny tzv. off-site, jinde mimo stavbu a pak se jen celé kusy přivezly a namontovaly, pomocí jeřábu, který byl umístěn ve výtahové šachtě a pak přijel ještě větší jeřáb a tady ten první z té výtahové šachty vytáhnul.

Site Diary ukázka: instalace balkónů

Na závěr si nemohu odpustit poznámku, že kdybychom to dělaly dneska, byla by grafická úroveň teda dost někde jinde. Což nemá být nějaká falešná skromnost (či neskromnost), spíš mě samotnou udivuje, tak rychle člověk v tý škole dělá pokrokry a že zatímco tohle mi v druháku přišlo docela povedené, dnes to vidím rozhodně víc kriticky. Taky proto to tu neukazuju celé, že jo ;). Ale i tak jsem se chtěla podělit, pro představu, jak může taková školní práce vypadat (i když, let's face it, známka byla taková průměrná).

28/08/2016

Tate Modern

Tate Modern je super. Já vím, že se to dočtete v každém průvodci a tudíž vám neříkám nic moc nového, ale zase možná když to řekne i někdo, kdo v tom Londýně nějakou chvilku žil, to může mít trochu jiný vliv, než když to tvrdí jen ten průvodce, protože ten taky tvrdí různý věci, třeba že Oxford street je cool a to teda není, ale o tom jindy.

 Tate Modern a Millennium bridge z výšky

Tak za prvý je budova Tate Modern pokladem sama o sobě. Za její vzhled vděčíme architektům z Herzog de Meuron. Pokud nejste jako ve vodě v architektonickém světě, s největší pravděpodobností jste o nich neslyšeli. Ale vězte, že ti, pro které je architektonický svět ten jejich svět, o nich naopak sto pro slyšeli. Moje velmi zjednodušené vnímání světa a starchitektů (star architect, hehe že jo) je taková, že třetinu světa staví Norman Foster, třetinu Zaha Hadid (no ona už chudák ne, budiž jí země lehká, ale její firma) a třetinu ti ostatní. Mezi nimi jsou pak další skupina architektů, které s největší pravděpodobností znáte, pokud jste takový wannabe-jeden-z-nich. A sem patří i Herzog de Meuron.  

Tate Modern

Ale vlastně hlavní vděk za tu budovu zaslouží architekt Sir Giles Gilberts Scott, který stál za návrhem elektrárny postavené ve dvou fázích mezi lety 1947 a 1963 na břehu Temže naproti St Pauls Cathedral (mimochodem on také navrhl ty klasické červené telefonní budky (!) nebo katedrálu v Liverpoolu). Jejím centrálním bodem byla obří turbínová hala, 35 metrů vysoká a 153 metrů dlouhá, k níž přiléhal boiler house a 99 metrů vysoký komín - což je pořád menší než výška St Paula, kvůli kterému taky mnoho lidí proti elektrárně v této lokaci protestovalo, ale smůla a dneska si říkám, díky bohu za to.

Bankside power station a původní turbine hall
aaaaach to je boží!

Avšak osmnáct let let po kompletním dokončení stavby byla elektrárna opět vyřazena z provozu. No a začali si na to brousit zuby developeři, jak už to tak developeři dělají, protože byty u vody s výhledem na katedrálu by se prodávaly ajajaj (dobře, abych byla fér, nevím, jestli tam chtěli postavit zrovna byty nebo co byl jejich záměr, ale kanceláře by se pronajímaly stejně ajajaj). Ale lidé protestovali a BBC tomu věnovalo epizodu One Food in the Past, která zřejmě zapůsobila a v roce 1994, sláva sláva, Tate Gallery oznámila, že budova je jejich. Vypsali architektonickou soutěž, na základě které pak Švýcaři Jacques Herzog a Joseph de Meuron započali transformaci prostoru v novou Tate Modern Gallery (oni dělali třeba taky Allianz arénu v Mnichově nebo olympijský stadion v Pekingu). Většinu původního designu i struktury zachovali. Hlavními body prostoru je pořád dominantní Turbine Hall a vysoký komín, jenom na ní teď ještě vévodí skleněná nadstavba. A zrovna nedávno k ní teď přibylo nová jižní dostavba, také pod taktovkou Herzog de Meuron v rámci programu rozšíření Tate Modern započatého před sedmi lety.

A původní hala s turbínami ještě jednou

Takže pokud se ocitnete v Londýně, běžte se podívat. Ta budova je skvělá. Stejně tak je super její umístění. Když jste u St Pauls katedrály, obejdete ji a postavíte se před ní po pravé straně od hlavního vchodu, rozloží se před vámi taková pěší zóna, na jejímž konci tušíte řeku a most a vidíte tovární komín. Když se po ní vydáte, postupně se vám otevře krásný výhled na Temži, obě nábřeží a Millennium Bridge, hrozně cool pěší most od Normana Fostera (ten ze začátu článku, víme?), který je docela majestátným vstupem k poměrně rozlehlému prostranství před hlavním vchodem galerie (a který si zahrál v Harrym Potterovi!). Taky je tam z terasy ve druhém patře krásný výhled na celou City.

Turbine Hall nyní

Tak to bylo řečí ohledně té budovy, ale co že je uvnitř? Galerie je součástí rodiny Tate Gallery, jejíž příběh začal původně někde jinde. Začal, když Henry Tate, továrník vlastnící cukrové rafinerie, nevěděl, co se svou sbírkou britského umění a nabídnul ji Národní galerii. Ta však neměla u sebe na Trafalgare Square místo, navíc chtěla stejně rozšířit své nemovitosti o galerii zasvěcenou právě anglickému umění, začala tedy hledat místo pro novou pobočku, ve které by vedle daru od Tata byly i úlovky z jiných sbírek. Tak byla postavena dnešní Tate Britain, veřejnosti otevřena v roce 1897, v londýnském Millibank na místě, kde stávalo vězení pro trestance určené k deportaci do Austrálie. Galerie byla úspěšná, postupně se rozšiřovala a v půlce minulého století se osamostatnila od té Národní a přijala oficiálně jméno Tate Gallery.

Millennium bridge z pohledu od Tate

Rozšiřovala se nejen v rámci své hlavní stavby v Londýně, ale i do dalších měst; v osmdesátých letech vznikla „Tate severu“ v do té doby chátrajícím skladišti v docích v Liverpoolu (také si zachovala svůj industriální cihlový look doplněný o kolonádu oranžových dórských sloupů) a devadesátých letech byla postavena další v malém cornwallském městečku St Ives, zřejmě velmi populární destinací britských viktoriánských umělců. No a v roce 2000 se otevřela světu i Tate Modern, která od té doby přináší Londýnské kase odhadovaný zisk 100 miliónů liber ročně.

Ono nedávno dokončené rozšíření

Věnuje se umění od 1900 k současnému, britskému i světovému. Takže v jejich expozicích najdete všechny možné umělecké směry dvacátého století včetně známých malířů jako Picasso, Klee, Kandinsky, apol., stejně tak ale různé interaktivní, hudební či video instalace apod. A k tomu pak se střídají různé výstavy, které mívají dost velký ohlas a stojí za to (např. retrospektiva Roye Lichtensteina), a také její interiér slouží různým dočasným instalacím či performancím.  A jak to tak britské galerie mají rádi, vstup na stálé sbírky s hromadou všech těch skvělých umělců je zadarmo, stejně tak je v prostorách galerie jeden z těch uměleckých book shopů, kde bych byla schopná utratit hrooooomadu peněz, a pořádají se zde i různé edukativní a jiné akce. Oni to Briti se svými muzei a galeriemi dost umí.

Spoiler alert! Výhled :)


15/08/2016

Studios

Napadlo mě, že bych vám mohla představit svojí školu i trochu víc obecně, nejen přes konkrétní projekty, ale i jak to celkově funguje. Pokud vás to náhodou zajímá. Nebo v případě studentů architektury pokud chcete zjistit, jak moc se to liší/neliší od vaší zkušenosti. Takže budiž pár příspěvků o tom, jaká je výuka.

Úplně nejvíc zásadní je ateliér, neboli po našem po anglicku studio. Studio je svaté. Je to ten nejdůležitější předmět, z celkových sto dvaceti kreditů za rok tvoří šedesát. Příprava na něj tvoří tak devadesát procent z času přípravy do školy a příprava do školy tvoří tak dvě stě procent z času, který máte. Prostory ateliérů jsou otevřené i přes víkendy a část roku neoficiálně, část roku oficiálně i přes noc. Takže v před deadlinových časech tam vlastně bydlíte. Ve třeťáku tam vlastně bydlíte pořád. No fakt, když máte varnou konvici, Costa Coffee přímo ve škole a sprchy taky, nic vám nechybí. Je to takové mystické místo plné papírů, pravítek, tužek, modelů, kelímků od kafe, obalů od jídla či improvizovaných míst na spaní, které se vám na první pohled možná jeví jako skládka, ale pak rychle pochopíte jeho hodnotu. Je vašim domovem i vězením, milujete jej i nenávidíte a navždy bude zajímat speciální místo mezi vašimi vzpomínkami. Pro pochopení atmosféry studia si projděte ty gify, pochází ze svatého webu http://architortureschool.tumblr.com/, který geniálně vystihuje život architektonického studenta (kdekoli). Pro serióznější popis čtěte dál.

When someone asks what studio is like

When I haven't slept and start thinking
photoshop is a real life

V ateliéru se navrhuje. Vždy je jeden projekt na jeden semestr, v každém z nich jiný, a na konci semestrů se odevzdává portfolio, většinou formátu A2, ale bývají i větší či menší, které se hodnotí. Do ateliérů jsou první ročníky rozděleny náhodně dle bůh ví jakého systému a druhé a třetí si je vybírají. Není to výběr garantovaný, spíš je to tak, že napíšete tři favority (a jeden ateliér, kam určitě nechcete) a pak se modlíte, a když dostatečně, skončíte tam, kde jste chtěli. Neumím říct, jestli někdo skončil v úplně jiném ateliéru než v jedné z jeho tří voleb. Ovšem pokaždé se stane, že jsou takové, kam chtějí všichni, a pak naopak takové, které si napíše jen velmi málo lidí, což je docela prekérní situace pro jejich vedoucí.

When you get your first choice in the studio

When someone tells me they're done with their work

V těchto ateliérech jsou druháci a třeťáci smíchaní, ideálně v poměru půl na půl, ale právě ne vždy se to tak povede. Resp. tak to bývalo, těsně po mém odchodu se ale systém změnil a ročníky jsou oddělené, což je dle mého (a většiny mých spolužáků) názoru pěkně na pytel. Za prvé pak máte míň možností výběru. Za druhé, a to je důležitější, v tom druhém ročníku je nesmírně cenné čerpat inspiraci a poznatky z prací třeťáků a v tom třetím příjemně lechtá ego to, jak na vás ti druháci vzhlížejí, i když jen do momentu, než vytáhnou svoje práce a vy vidíte, jak si stojí v porovnání s těmi vašimi, a chcete se jít zahrabat. Navíc díky tomu ty lidi mimo váš ročník konečně poznáte a můžete spolu svorně nadávat na prváky, jak jsou hrozně hluční a chtěli byste na ně něco z toho patra shodit. No vážně, vývoj je úplně každý rok takový, že ti nováčci, ještě přece jenom mají nějakou energii a jsou jednoduše otravní, ale pak už je ta škola semele a po prvních prázdninách se vrátí pokorní a potichu a ti nový prváci je otravují úplně stejně, jako oni otravovali před rokem vás.

When someone is playing music out loud in the studio

When someone is laughing out loud on
show they are watching at the studio

Samotná ateliérová výuka probíhá dva dny v týdnu a to ve stylu, jaký si konkrétní profesoři určí. Je jeden hlavní vedoucí a jeden vedlejší, někteří jsou full-time profesoři, jiní praktikující architekti, co si do školy odskakují z práce, a na nich stojí a padá celá kvalita výuky. Přístupy se různí. Někteří mají rádi hromadná sezení, kdy se práce ukazují a komentují před všemi, protože člověk může najít užitečné rady i ve feedbacku spolužákům a zároveň sám přispět do debaty. Jiní naopak jedou mnohem raději individuální tutoriály, kdy se prostě dostavíte v daný čas na svoji privátní konzultaci. Já osobně si myslím, že ten první model všichni spolu je mnohem přínosnější. Projekty si také vymýšlí profesoři a je to vždy jeden na semestr. Najdou se tací, kteří se hned vytasí se zadáním finálního projektu, a najdou se i tací, kteří stráví prvních pár týdnů sérií různých cvičení a až poté vám prozradí, co z toho nakonec bude.

After telling my friend how many hours I spend in studio

When I don't feel like doing work in studio

Dvakrát do semestru se konají tzv. crits (nebo review po americku, pokud se nepletu). Jedná se o formální prezentaci dosavadního pokroku na projektu před vlastním profesorem a hostujícím kritikem, kterým bývá buď vedoucí jiného ateliéru či nějaký externí architekt, kteří vám pak dají dost obsáhlou zpětnou vazbu. Je vždy otázka, zda se už nyní zaměřit na reprezentativní formu práce, tzn. vytištěné na A2/A1 formátu, krásné a vše říkající. Jsou ateliéry, kde se na vás za to dost mračí, když to tak není. V těch ostatních také platí, že to samozřejmě vypadá lépe, ale v reálu to pak záleží na tom, kdo má věci pod kontrolou, zvládá svůj time-management a stihne to tak připravit, a kdo naopak něco zběsile dodělává ještě dvě hodiny před svou prezentací a řídí se heslem, že nejdůležitější je představit ten koncept a návrh a získat feedback, graficky hezké se to dá udělat až potom. Těmito crits se věčně straší a občas to bývá drsné a slzavé, ale je to hrozně užitečná a stežejní součást výuky.

Na závěr bych ráda dodala, že všechno, co jsem teď napsala, se vztahuje k Westminsteru (té mojí škole). Obecně asi všude v Anglii platí, že ateliéry jsou nejdůležitější, ale jejich konkrétní struktura se pak liší školu od školy, někde je třeba celý ročník v jednom, jinde mají zase víc těch dalších předmětů atp.

03/08/16