Wembley

Ráda bych vám popsala, kde že to v prvním ročníku bydlím. Na koleji v části zvané Wembley. Do školy jsou to odsuď dvě stanice metrem, jízda mezi nimi trvá asi patnáct až dvacet minut, plus dalších deset, než člověk na to metro dojde. Což není špatné. Škola je pak hned za rohem od Baker Street a Regent's parku a tak dalších patnáct minut pěšky od Oxford Street, což je bod v centru, který by vám už i mohl něco říct. To jen tak pro představu, jak je Wembley daleko. V rámci metra, které je rozděleno na šest zón, je to zóna čtyři, ale těsně, protože už ta jediná stanice mezi námi a Baker street je tři. V praxi to znamená dražší mhd. Takže tak jako souhrnem, centrum to rozhodně není, ale myslím, že je pořád hodně oblastí, které jsou ještě dál, tohle je docela fajn.

Nejznámější stavby tu jsou Wembley Stadium a Wembley Arena. Obě pár metrů od nás. Aréna je pochází z třicátých let, původním jménem Empire Pool, ale bazén byl naposled použit při olympijských hrách v roce 1948, teď slouží jako klasická aréna – na sport (zrovna se blíží nějaký důležitý boxerský zápas), koncerty a jiné kulturní akce. Podívala jsem se dovnitř jednou, když nám ubytovací tým mé koleje poslal email, že máme možnost koupit za pouhé dvě libry lístky na koncert pořádaný u příležitosti Mezinárodního dne míru 21. září, na kterém mj. vystoupil Jude Law a Elton John.

Stadion je o poznání větší a novější. Vlastně je to druhý největší stadión v Evropě, s kapacitou devadesáti tisíc diváků, stojí tu od roku 2007, což je o rok později, než měl být postaven, na místě původního Empire Stadium a slouží jako oficiální stadión anglického fotbalového týmu. Kromě fotbalu jsou tu ale i rugby zápasy; zrovna dneska jeden byl, u jehož příležitosti jsou stadión i cesta k němu z metra oblepeny obřími plakáty obřích rugby hráčů. Tou cestou mám na mysli takovou širokou pěší zónu, která se před vámi otevře, když vylezete z metra, a kterou chodím každý den přímo před nosem stadiónu. A když se koná nějaký ten zápas, což bylo za dobu mého pobytu asi tři nebo čtyř krát, bývá celá tahle pěší zóna zaplněná davy lidí a stánky s občerstvením a fanouškovskými věcmi. To to pak člověk ale radši bere domů oklikou.

Přestavba stadiónu i nedávná rekonstrukce arény jsou částí plánu zvaného Regeneration of Wembley, představeného v roce 2004, jehož cílem byly teda hlavně tyhle dvě stavby, ale pak taky okolí. Aspoň myslím, protože když člověk jde od metra ke koleji, míjí hned několik stavenišť, další jsou z druhé strany našeho ubytování. Největší z nich bude kulturní centrum, s kinem, knihovnou, a bůh ví čím ještě. Další jsou tuším nějaké rezidenční nebo kancelářské stavby, protože to je vlastně to jediné, co se nachází v těsném okruhu té pěší zóny, stadionu, arény a naší ulice.

Když jde ale člověk dál, tak se to trošku změní. Jedním směrem je spleť klidných uliček s takovými těmi klasickými maličkými britskými domečky. Tu protíná hlavní silnice, kterou zase lemuje hromada maličkých občerstvení jako kebab, palačinky, kuřecí křidýlka a další různé fast-foody. Do toho se prolínají místní Vietnamci, kteří, stejně jako je dobrým zvykem těch pražských, mají otevřeno dlouho a prodávají hromadu užitečných věcí (ti nejblíž odsuď mají kromě jídla, pití a alkoholu ještě základní papírnictví, drogerii, vývrtky a adaptéry). A mají na svých prodejnách nápis off-licence. Upřímně řečeno nevím, co jsou za národnost.

Wembley je, spolu s dalšími dvaceti částmi, součástí mnohem většího londýnského územního celku, zvaného London Borough of Brent, kde žije asi dvě stě tisíc lidí. A v něm etnické složení vypadá tak, že je tu čtyřicet tři procent bělochů (většina Britů), dvacet procent černochů (z Karibiku a Afriky), osmnáct procent Indů, čtyři procenta Pákistánců, jeden a půl procento Číňanů, šest desetin procent Bangladéšanů a pět procent jiných Asiatů. Takže národnostně docela různorodé. Stejně tak nábožensky, asi čtyřicet procent křesťanů, pak osmnáct procent Hinduistů a třináct procent Muslimů (obojí zdroj wikipedie). S překvapením jsem zjistila, že se tu prý nachází hinduistický chrám a jedna z hlavních londýnských mešit. Jeden kamarád mi zas říkal, že je tu i docela velká synagoga.

To budu muset všechno vypátrat. I když ona ta část Borough of Brent je hodně rozsáhlá, takže to ještě neznamená, že mám hinduistický chrám za rohem, asi nemám, ale stejně jsem na něj zvědavá. Nicméně když se za ten roh vydám, druhým směrem, kolem metra a ještě dál, vypadá to zase trochu jinak. Je tam míň hezkých a uhlazených domečků, míň moderních kancelářských či rezidenčních budov, jen ty obchůdky a občerstvení zůstávají, k nim se však přidává obří hypermarket Asda, kam chodíme snad všichni nakupovat, protože tam mají všechno a je to levné. U toho je ještě Ark Academy, což je hlavně asi škola, ale zároveň je to místo, kde se občas pořádají různé kulturní akce či sportovní tréninky.

Asi se z mého popisu dá postřehnout, že Wembley není čtvrt z těch lukrativních. Ale pořád je v pohodě. Obzvlášť v mém okolí, kolem arény, stadionu, Hiltonu a hromady rozestavěných budov to je příjemná oblast. Vlastně docela nudná, lidi tu jenom prochází, nic zajímavého (snad jen pohled na ten stadion). Ale tím pádem je i bezpečná snad v jakoukoli část dne. Do některých oblastí dál od nás by se mi pozdě v noci už nechtělo. Nemyslím, že by to bylo vyloženě nebezpečné, ale příjemné taky ne. Nicméně jak říkám, od metra domů se dá dojít úplně v klidu a není to tak daleko od centra – takže na bydlení pro studenty je to dobré dost.

City of London

City of London je jedna z centrálních čtvrtí Londýna a dnes tam sídlí finanční centrum Londýna s Bank of England, Stock Exchance a kancelářemi asi pěti stovek bank z celého světa. Je to jedno z nejdůležitějších center i ze světového pohledu a to vlastně už od devatenáctého století. Pro mě je to ale hlavně naprosto fascinující čtvrt, plná hromady nových, moderních a zajímavých budov (včetně Lloyd's či Barbican, které jsem vám už představila) od známých architektů, ve kterých sídlí ty různé finanční společnosti, banky, apod. Prý tu pracuje přibližně tři sta tisíc lidí, zatímco rezidentů je tady sedm tisíc. Docela rozdíl, ono to ale dává smysl, když procházíte místními ulicemi přes týden a potkáváte hromady a hromady lidí obleku mířící do práce/z práce/na oběd/apod. zatímco o víkendu, kdy tu je naopak liduprázdno.

Co mě ale nejvíc zaujalo bylo zjištění, že City of London je vlastně prapůvodní území Londýna. Někde tady Římané založili svou osadu Londinium, u řeky Temže (mnohem širší než je teď), která pak po přestavbě začala hodně prosperovat a stala se novým centrem Britannie místo Colchestru. A přesně v hranicích City of London se rozkládalo středověké město. Takže dnešní moderní srdce britské ekonomiky stojí v ulicích, jejichž půdorys zůstal nezměněn od doby, kdy v nich středověcí Londýňané bojovali s morem či proti ohni, který vypálil asi čtyři pětiny tohoto území. Jeho renovace však proběhla na stejném půdorysu, protože jakékoli modernější vize širokých bulvárů by se tady těžko uskutečňovaly. Mimochodem věděli jste, že jedna z teorií, co stálo za požárem, byla, že je to trest boží za to, že obyvatelé moc holdují smrtelnému hříchu – obžerství? Protože požár začal v pekárně v Pudding Lane a jako první se rozšířil do ulice, která zas měla ve jméně něco s Pie, proto to někoho napadlo a dokonce vznikl jakýsi "pomník" velkého požáru v podobě tlustého, obžírajícího se chlapce. Každopádně to vedlo k tomu, že nové domy měly povinně únikové žebříky, konečně se vybudovaly protipožární bariéry a vůbec se město na ten oheň líp připravilo.

Tohle všechno jsem se dozvěděla v Museum of London, které tu shodou okolností taky leží. Je dost velké a hodně dobré. A zadarmo! Jeden profesor říkal, že když je člověk v Londýně nový, je Museum of London dobré místo se s městem seznámit. Je tam taková procházka historií Londýna. Počínaje prvním osídlením Římanů, přes středověk, právě mor a požár jsou tam hodně dobře zpracované, včetně rozkošného modelu středověkého domku, z nichž většinu zničil ten požár, i Shakespeare a divadlo mají svůj prostor, pak to pokračuje dalšími stoletími, ukázkami módy, hraček, výpisem nejdůležitějších událostí v průběhu let, přes úplně dokonalou viktoriánskou procházku, kdy se opravdu můžete projít replikou spleti viktoriánských uliček a nakouknout do trafiky, k holičovi, do banky nebo do potravin, končí to první a druhou světovou válkou a moderním věkem. Je toho hodně a když jste unavení, nezvládnete to všechno vstřebat na první pokus. Ale to nevadí, protože se tam člověk může vrátit. Je to fakt hrozně zajímavě zpracovaný, v rámci možností i docela interaktivně, hlavně tak, že vás baví dozvídat se různé ty informace, které jste před tím nevěděli, je tam hromada dobrých nápadů. Zároveň je tam úsek věnovaný různým dočasným projektům, jako třeba tomu, kde mladí lidé u příležitosti olympijských her reflektují život ve městě.

Zpátky k City of London. Kromě skleněných mrakodrapů a betonového bytového komplexu tady člověk pořád najde i staré kostelíky, nenápadně vmáčknuté či zastrčené za těmi obřími finančními institucemi. Vždyť samotná velká dominanta Londýna, Saint Paul Cathedral, stojí tady, v podobě, do které ji po tom ničivém požáru začal přestavovat Christopher Wren. To byl zjevně hrozně aktivní člověk, astronom a matematik ještě k tomu, který mj. postavil velkou část těch kostelíku v City. Jeho katedrála byla dokončená na začátku osmnáctém století - ten požár byl r. 1666 a ta stavba, kterou to zničilo, byla ve skutečnosti už čtvrtou katedrálou stojící na tomto místě (první tu byla od roku 604) a nechal ji vybudovat Jindřich VIII. jakožto první církevní stavbu po odtržení anglikánské církve zpod hlavy papeže. Dnes je to tedy hlavní katedrála londýnské diecéze a vůbec velmi místo mnoha významných událostí, jako byly např. pohřeb generála Nelsona či Winstona Churchilla, svatba Diany a Charlese nebo osmdesáté narozeniny Alžběty II. Od katedrály se dá jít plnou parou přímo vpřed kolem mezinárodní centrály Armády spásy, přes Millennium bridge, který je poměrně nový, jenom pro pěší a děsně cool, až k Tate Modern gallery. Celé je to moc příjemné prostředí. 

7/10/2012

První studijní týden

Už mi běží druhý týden školy, takže vám můžu popsat ten první a trochu přiblížit, jak taková výuka vypadá. Možná se budu opakovat, ale přijde mi logické v rychlosti připomenout, že náš ročník je rozdělen do čtyř skupin po třiceti studentech, v rámci kterých máme tzv. studio works. Já je mám v úterý a v pátek.

Studio

Co jsme dělali? Měli jsme si donýst krabici, obyčejnou, kartonovou, určitých rozměrů. V ateliéru jsme se pak rozdělili do dvou skupin a každá začala stavět svoji věž do předkresleného půdorysu jeden krát jeden metr. Celá skupina jednu věž dohromady. Vždycky se postavilo patro, změřily rozměry krabic a celé se to načrtlo a zapsalo, aby měl každý z nás přesné informace. Po třetím patře nám došly krabice, tak jsme to pak kreslili celé, nejdřív každou stranu zvlášť, potom prostorově celý objekt. Dává to smysl? Řekněme, že jo. Ono tohle všechno má asi nějaké odborné pojmenování, ale já ho v této chvíli v češtině bohužel netuším, jsem ráda, že jsem se konečně naučila ty anglické pojmy. Protože přesně jejich neznalost byla největší překážkou v pochopení domácího úkolu. Měli jsme si představit, že jsme z té věže vyjmuli jakýsi abstraktní tvar (třeba krychle, nebo hranol, nebo cokoli neurčitého) a tak to nakreslit v perspektivě, půdorysu, nárysu (to je ono! to je to, jak kreslíte jenom jednu stranu) a řezu. Ovšem než jsem pochopila, že ty anglické pojmy znamenají tohle, a ujasnila si, jak přesně se to očekává, trvalo to asi dvacet minut otázek a diskusí s tutorem. Naštěstí i angličtí studenti vypadali zpočátku hodně zmateně a nakonec to docela dávalo smysl.

Na další hodině, v pátek, jsme navzájem zhodnotili naše výtvory, načež to pak celé s námi prošel ten tutor a v rámci toho nám řekl spoustu různých poznatků a rad. Na základě toho všeho jsme se měli pokusit nějak tu naši práci předělat k lepšímu. Pak byl oběd. Pauza na něj bývá zatím většinou tak hodinu a půl, s tím, že během toho člověk může klidně pořád být ve studiu. Každopádně pak jsme se opět sešli a už jsme dostali zadání na další týden. Což je vlastně tenhle týden a jde o to, že ve trojicích pracujeme s dřevěným kusem nábytku, který jsme si měli sehnat. V naprosto drtivé většině jsou to židle. Ale k tomu všemu více příště. Teď vám řeknu ještě něco o přednáškách.

Přednášky

Odehrávají se ve středu a jsou dvě. V deset (jak příjemné, když vám všechny ty tři dny školy v týdnu začínají v deset! Ale nemyslete si, jsou lidi, kteří se tváří, že jsem chudák, protože oni začínají nejdřív v jedenáct) začala cultural context lecture. Byla o tom, o čem bude v budoucnu. Prošli jsme otázky, z nichž budeme vybírat jednu, na kterou budeme zpracovávat semestrální esej. Abyste měli představu, je tam např.: Zhodnotit, jakým způsobem bylo vyhovující dělnické město kolem továrny Baťa na periferii Londýna pro své nájemníky v době, kdy bylo postaveno, a jak by to bylo teď. Nebo na základě srovnání dvou konkrétních staveb automobilek, které od sebe dělí asi sto let, zpracovat propojení a vliv automobilového průmyslu na architekturu těchto budov a jeho vývoj a změnu v průběhu let, která se právě projevuje na těch stavbách. Nebo zhodnotit cíle a plány, které hrály hlavní roli při výstavbě jednoho konkrétního londýnského obytného komplexu, jak se to projevilo ve finální realizaci a jak to funguje doteď. Tohoto typu jsou všechny otázky a vážně to zní zajímavě, jen si teda umím těžko představit, jak budu něco takového vypracovávat. Ale nakonec jsem si řekla, že bych mohla té škole trochu důvěřovat, asi umí odhadnout, kdo na ni má a kdo ne, tak to snad nějak zvládnu :).

Pak jsme se šli projít. Zase rozděleni do skupin, tentokrát do pěti, každá šla jinam, některá s tutorem, některá self-guided. My jsme zhlédli nějaké dvě výstavy, docela zajímavé, ale za podrobný popis asi teď nestojí. Nicméně první hodinu přednáška, první semestr hlavně moderní architektura, a pak procházka v těchle skupinách – tak to bude ještě další tři týdny. Potom budou buď přednášky dvě, nebo po té první budou následovat jakési seance nad vývojem našich esejí, včetně návštěv míst s nimi spojenými, jelikož esej musí být ilustrovaná. My velcí potenciální architekti bychom totiž měli ideálně i spát se skicákem, abychom mohli kdykoliv zakreslit jakoukoli případnou inspiraci, a i u psaného textu se musíme náležitě vykreslit.

Odpoledne pak byla druhá přednáška, tzv. introduction to technical studies. Opět hlavně o tom, co budeme dělat. Taky něco jako esej, ale v tomhle případě mnohem víc ilustrovanou, protože si budeme mít vybrat nějakou budovu typu stadion, nádraží, apod. a na sérii kreseb ukázat a popsat její technické řešení. Vlastně možná ani nemáme dělat esej, možná máme odevzdat jen portfolio. Zbytek hodiny jsme si ukazovali nějaké technické architektonické hračičky; třeba kontejner, kde když zmáčknete jedno tlačítko, tak se z něj rozbalí dům; nebo projekt domů, které se vyrobí v továrně asi za šest týdnů, některé dekorativní prvky přizpůsobí přání zákazníka, kterému je to následně zasláno v jakési velké krabici s návodem, jak si dům složit. To bylo náhodou dost zajímavé! A tak jsem zvědavá na další hodiny.

04/10/2012

Barbican

Ještě jednu stavbu ze City of London vám představím zvlášť, než se dostanu k té čtvrti jako takové. Tohle mě totiž hrozně překvapilo. To si jdete po London Wall v City, což je ulice v jejichž místech vedly hradby římské osady, jdete od té největší koncentrace vysokých, moderních budov k Museum of London, směrem ke svatému Pavlovi, a najednou se na obzoru zvednou tři vysoké betonové věže evidentně plné bytů. Takové jako paneláky, až na to, že tyhle jsou fakt z betonu. Pak se vynoří celá rezidentská komunita – tyhle tři věže jsou totiž obklopené byty v mnohem nižších ale delších komplexech, které navazujíce na sebe víceméně v pravých úhlech tvoří jakýsi uzavřenější komplex rozkládající se na 160 000 metrech čtverečních.

Ale je to celé propojené takovým něčím, co vypadá vlastně jako podloubí, prostě se podél a mezi těmi budovami dá bezproblémů procházet. Ono to vlastně působí tak vzdušně, což bude asi hlavně tím, že uprostřed je hodně velký prostor pro společnou zahradu, školu, kostel, volná travnatá prostranství proplétající se mezi tím, několik jezírek (některá s dost bujnou zelení či fontánkami), plno stromů, zbytky římského opevnění, umělecké centrum, knihovnu, Museum of London a občerstvení s posezením mezi tím vším. Ono tohle celé totiž jaksi leží nad úrovní silnice s autami, takže nic takového tu neruší. Že vůbec nechápete, jak to vypadá? No ono se to blbě popisuje.

Dlouho jsem nevěděla, co si o tom myslet. Když jsem poprvé viděla jenom ty tři největší věže, Cromwell, Shakespeare a Lauderdale tower, přišly mi jednoduše hnusné. Když jsem pak ale pronikla do tajů celého tohodle stavení, docela jsem koukala. Idea jako taková mi přijde skvělá! Prostor oddělený od aut, plný zeleně a volného veřejného prostranství, s několika důležitými institucemi, to je přece geniální místo pro život a je skvělé, když se nad tím někdo zamyslí a pak podle toho opravdu takové obydlí stvoří. Stejně tak když jsem (opět v sobotu v rámci open house) nakoukla do útrob jednoho z domu – ono totiž v jedné části jsou takové řadové domky -, bylo na něm znát, že to je hrozně chytře vytvořené.

Ten dům má dvě patra ale tak, že podlaha toho druhého nesahá až úplně ke zdi na jedné straně, je tam taková mezera, takže když si ve spodním patře stoupnete k oknu, vidíte i to horní. Chápete jak to myslím, ne? Právě díky otmu může být to okno opravdu velké a může se táhnout téměř přes celou zeď, skrz obě patra. Je ním vidět právě na tu společnou zahradu. Takové okno je prý typickým „barbicanským“ rysem. Dalšími pak jsou třeba dveře, které se neotevírají do prostoru, ale jenom jednoduše posouvají sem a tam, nebo další věci, ale nemůžu si vzpomenout. Jinak teda ve spodním patře byl v tomhle případě obývák (mimochodem naprosto geniálně zařízený s jednou pohovkou černobíle pruhovanou, druhou s červenými fleky a třetí ještě úplně jinak vzorovanou, což vypadalo báječně!), ložnice, menší pracovna a ještě pokoj navíc.

Ve druhém pak jakýsi velký prostor s kuchyní, další dvě ložnice a koupelna (s úžasnou barevnou mozaikovou podlahou). Odtuď se pak schůdkami vystoupá jako by na úroveň třetího patra, ale vlastně vylezete na střechu, kde je terasa. Jen a jen vaše. Opět s výhledem na tu společnou zahradu a vůbec celý střed kolonie. Mně to právě celé přišlo jako hrozně vymakaný a promyšlený projekt. A zřejmě lidé, co tam bydlí – jsou jich asi čtyři tisíce – tam jsou opravdu šťastní. Jen ta betonová struktura, to je to, co mi vadí. Jakkýmkoli množstvím květů jsou osázené, pořád mi ty betonové budovy vadí, protože se mi prostě nelíbí, připadají mi ošklivé.

A tudíž bydlet v nich bych nechtěla, obzvlášť v Londýně, kde je takové množství těch honosných, typicky anglických a jednoznačně krásných staveb, které jsou mému srdci prostě jednoznačně bližší. Nicméně za vidění tohle určitě stojí! Jak se to tam vlastně ocitlo? Bylo to vybudované v sedmdesátých a osmdesátých letech dle návrhu architektů z Chamberlin, Powell and Bon na místě naprosto zpustošeném druhou světovou válkou. A za vidění to stojí už jenom proto, že bych řekla, že hodně málo z vás napadne něco takového v Londýně očekávat. 

01/10/2012