Ještě jednu stavbu ze City of London vám představím zvlášť, než se dostanu k té čtvrti jako takové. Tohle mě totiž hrozně překvapilo. To si
jdete po London Wall v City, což je ulice v jejichž místech vedly
hradby římské osady, jdete od té největší koncentrace
vysokých, moderních budov k Museum of London, směrem ke svatému
Pavlovi, a najednou se na obzoru zvednou tři vysoké betonové věže
evidentně plné bytů. Takové jako paneláky, až na to, že tyhle
jsou fakt z betonu. Pak se vynoří celá rezidentská komunita –
tyhle tři věže jsou totiž obklopené byty v mnohem nižších ale
delších komplexech, které navazujíce na sebe víceméně v
pravých úhlech tvoří jakýsi uzavřenější komplex rozkládající
se na 160 000 metrech čtverečních.
Ale je to celé propojené takovým něčím, co vypadá vlastně jako podloubí, prostě se podél a mezi těmi budovami dá bezproblémů procházet. Ono to vlastně působí tak vzdušně, což bude asi hlavně tím, že uprostřed je hodně velký prostor pro společnou zahradu, školu, kostel, volná travnatá prostranství proplétající se mezi tím, několik jezírek (některá s dost bujnou zelení či fontánkami), plno stromů, zbytky římského opevnění, umělecké centrum, knihovnu, Museum of London a občerstvení s posezením mezi tím vším. Ono tohle celé totiž jaksi leží nad úrovní silnice s autami, takže nic takového tu neruší. Že vůbec nechápete, jak to vypadá? No ono se to blbě popisuje.
Ale je to celé propojené takovým něčím, co vypadá vlastně jako podloubí, prostě se podél a mezi těmi budovami dá bezproblémů procházet. Ono to vlastně působí tak vzdušně, což bude asi hlavně tím, že uprostřed je hodně velký prostor pro společnou zahradu, školu, kostel, volná travnatá prostranství proplétající se mezi tím, několik jezírek (některá s dost bujnou zelení či fontánkami), plno stromů, zbytky římského opevnění, umělecké centrum, knihovnu, Museum of London a občerstvení s posezením mezi tím vším. Ono tohle celé totiž jaksi leží nad úrovní silnice s autami, takže nic takového tu neruší. Že vůbec nechápete, jak to vypadá? No ono se to blbě popisuje.
Dlouho jsem nevěděla, co si o tom myslet. Když jsem poprvé viděla jenom ty tři největší věže,
Cromwell, Shakespeare a Lauderdale tower, přišly mi jednoduše
hnusné. Když jsem pak ale pronikla do tajů celého tohodle
stavení, docela jsem koukala. Idea jako taková mi přijde skvělá!
Prostor oddělený od aut, plný zeleně a volného veřejného
prostranství, s několika důležitými institucemi, to je přece
geniální místo pro život a je skvělé, když se nad tím někdo
zamyslí a pak podle toho opravdu takové obydlí stvoří. Stejně
tak když jsem (opět v sobotu v rámci open house) nakoukla do útrob
jednoho z domu – ono totiž v jedné části jsou takové řadové
domky -, bylo na něm znát, že to je hrozně chytře vytvořené.
Ten dům má dvě patra ale tak, že
podlaha toho druhého nesahá až úplně ke zdi na jedné straně,
je tam taková mezera, takže když si ve spodním patře stoupnete k
oknu, vidíte i to horní. Chápete jak to myslím, ne? Právě díky
otmu může být to okno opravdu velké a může se táhnout téměř
přes celou zeď, skrz obě patra. Je ním vidět právě na tu
společnou zahradu. Takové okno je prý typickým „barbicanským“
rysem. Dalšími pak jsou třeba dveře, které se neotevírají do
prostoru, ale jenom jednoduše posouvají sem a tam, nebo další
věci, ale nemůžu si vzpomenout. Jinak teda ve spodním patře byl
v tomhle případě obývák (mimochodem naprosto geniálně zařízený
s jednou pohovkou černobíle pruhovanou, druhou s červenými fleky
a třetí ještě úplně jinak vzorovanou, což vypadalo báječně!),
ložnice, menší pracovna a ještě pokoj navíc.
Ve druhém pak jakýsi velký prostor s kuchyní, další dvě ložnice a koupelna (s úžasnou barevnou mozaikovou podlahou). Odtuď se pak schůdkami vystoupá jako by na úroveň třetího patra, ale vlastně vylezete na střechu, kde je terasa. Jen a jen vaše. Opět s výhledem na tu společnou zahradu a vůbec celý střed kolonie. Mně to právě celé přišlo jako hrozně vymakaný a promyšlený projekt. A zřejmě lidé, co tam bydlí – jsou jich asi čtyři tisíce – tam jsou opravdu šťastní. Jen ta betonová struktura, to je to, co mi vadí. Jakkýmkoli množstvím květů jsou osázené, pořád mi ty betonové budovy vadí, protože se mi prostě nelíbí, připadají mi ošklivé.
A tudíž bydlet v nich bych nechtěla, obzvlášť v Londýně, kde je takové množství těch honosných, typicky anglických a jednoznačně krásných staveb, které jsou mému srdci prostě jednoznačně bližší. Nicméně za vidění tohle určitě stojí! Jak se to tam vlastně ocitlo? Bylo to vybudované v sedmdesátých a osmdesátých letech dle návrhu architektů z Chamberlin, Powell and Bon na místě naprosto zpustošeném druhou světovou válkou. A za vidění to stojí už jenom proto, že bych řekla, že hodně málo z vás napadne něco takového v Londýně očekávat.
Ve druhém pak jakýsi velký prostor s kuchyní, další dvě ložnice a koupelna (s úžasnou barevnou mozaikovou podlahou). Odtuď se pak schůdkami vystoupá jako by na úroveň třetího patra, ale vlastně vylezete na střechu, kde je terasa. Jen a jen vaše. Opět s výhledem na tu společnou zahradu a vůbec celý střed kolonie. Mně to právě celé přišlo jako hrozně vymakaný a promyšlený projekt. A zřejmě lidé, co tam bydlí – jsou jich asi čtyři tisíce – tam jsou opravdu šťastní. Jen ta betonová struktura, to je to, co mi vadí. Jakkýmkoli množstvím květů jsou osázené, pořád mi ty betonové budovy vadí, protože se mi prostě nelíbí, připadají mi ošklivé.
A tudíž bydlet v nich bych nechtěla, obzvlášť v Londýně, kde je takové množství těch honosných, typicky anglických a jednoznačně krásných staveb, které jsou mému srdci prostě jednoznačně bližší. Nicméně za vidění tohle určitě stojí! Jak se to tam vlastně ocitlo? Bylo to vybudované v sedmdesátých a osmdesátých letech dle návrhu architektů z Chamberlin, Powell and Bon na místě naprosto zpustošeném druhou světovou válkou. A za vidění to stojí už jenom proto, že bych řekla, že hodně málo z vás napadne něco takového v Londýně očekávat.
01/10/2012
Žádné komentáře:
Okomentovat