Lloyd's of London

Her Majesty The Queen accompanied by His Royal Highness the Duke of Edinburgh opened this building on 18^th november 1986.

Budova, která mě naprosto totálně nejvíc uchvátila, tak moc, jak člověka uchvátí jen málo budov – sídlo pojišťovací společnosti Lloyd´s, známá jednoduše jako Lloyd's of London. Nachází se v City, což je finanční čtvrt, kterou vám co nevidět celou blíže představím. Ale rozhodla jsem se začít právě touto stavbou. Jakékoli množství fotografií uvidíte, pořád nemáte šanci pochopit ten dojem, který tvoří, když stojíte u ní. Je to dílo veleváženého Lorda Richarda Rogerse, což je hodně známý současný architekt (spolupracoval třeba na centre Pompidou v Paříži), postavené v polovině osmdesátých let. Je to obří budova. A děsně sofistikovaná. Nebo aspoň tak působí, i když v zásadě bychom mohli její hlavní charakteristiky docela zjednodušit.

Je to industriální stavba, uvnitř hraje zásadní roli atrium, které se táhne prostředkem skrz všechny patra, ze kterých je díky němu vidět do dalších. Prostor na těch jednotlivých patrech není vůbec rozdělený do menších kanceláří, je to celé jedno velké, otevřené místo plné různých pracovních stolů. Chápete, jak to myslím, ne? A pak hlavní potrubí a výtahy jsou prostě daný zvenčí. Asi to je hlavně ta konstrukce do sebe různě propojených trubek, větších i menších, s dalšími výraznými prvky, které jsou třeba válcového nebo mřížového tvaru, ve spojení se sklem, která vyvolává ten dojem hrozně komplikované struktury. Nemyslím přehnaně komplikované, myslím jen hrozně obdivuhodně komplikované, protože když tam člověk stojí, nechápe, jak to mohlo někoho napadnout, jak to mohl vymyslet a dotáhnout do funkčního konce v tak obřím měřítku. Ty výtahy jsou pak už jen rozkošná třešinka na dortu, protože vypadají úžasně, když se takové maličké a celé prosklené plazí po industriálních zdech. Korunu tomu všemu nasazují modrá ramena jeřábů trčící ze střechy do všech směrů.

Ale vrátím-li se ještě k tomu vnitřku: Výše zmíněný popis sedí hlavně na prvních deset pater. Když ale vylezete z výtahu (který má neuvěřitelný výhled na celý Londýn) v jedenáctém, projdete kolem obrazů „ze života Lloyd's“ a vstoupíte do tzv. Adamovy místnosti, ocitnete se najednou ve viktoriánském jídelním sále. Bohatě řasené závěsy v oknech, velké zlaté zrcadlo, krásný stůl i židle, nádherné a luxusní prostírání, obrazy včetně zadumaně vzhlížejícího Churchilla, prostě jako ze života anglického viktoriánského šlechtice (teda až na toho Churchilla). Byla jsem uvnitř budovy minulou sobotu v rámci tzv. open house akce, a všude tam stáli lidé, někteří zaměstnanci, někteří dobrovolníci, připraveni nás navigovat nebo zodpovědět případné otázky. Pán v téhle místnosti, celý vážený a vznešený, ve smokingu, mi vysvětlil, že kdysi společnost sídlila o pár ulic dál ve staré budově, kde tenhle sál zapadal do celého prostředí, a že i v nové budově ho majitel chtěl úplně ve stejné podobě. Tak se viktoriánský sál dostal do industriální stavby osmdesátých let dvacátého století. Prý tam probíhají některé zasedání vrchního šéfstva společnosti (na jedné zdi se dá zasunout obraz a vysunout plátno, na protější se dá vysunout dataprojektor) nebo obědy s váženými hosty, jako turecký delegát den před tím. Akorát jsem přemýšlela, co to znamená, když ten pán řekl "MY jsme tu měli včera oběd".

Ve třetím patře je taky zvláštnost, krásný dřevěný zvon na ještě krásnějším dřevěném podstavci. Co tam dělá? Pochází z lodě, která původně patřila do Napoleonovy flotily, pak padla do rukou Královského námořnictva, ale roku 1799 ztroskotala. A byla pojištěná právě u Lloyd's. Tak totiž celá společnost začala, že z Edward Lloyd's coffee house se stalo oblíbené místo setkání pro námořníky sedmnáctého století, až se z toho postupně stala i jejich nejoblíbenější pojišťovna, která se pak rozrostla. I Titanic tu byl pojištěný! Nebo největší podíl New Yorského obchodního centra WTC (toho z 11. září). Ale dneska se tu zřejmě dá pojistit v podstatě cokoli, např. nos jakéhosi známého holandského vinaře, nohy Freda Astaira, hlas Bruce Springsteena či koncert Black Eyed Peas.

Už jsem asi mockrát napsala, jak mě tahle budova uchvátila. Tak už se nebudu opakovat. Radši vám ještě řeknu, že přes ulici od téhle vyrůstá jiná výšková budova, asi padesáti patrová Leadenhall tower, taky od Richarda Rogerse. Umíte si to představit? Stojíte takhle na ulici v centrální a známé čtvrti Londýna a napravo budova, kterou jste postavili a teď je hrozně slavná a známá, nalevo budova, kterou jste postavili (i ta je slavná a to ještě ve skutečnosti ani nestojí). Já jen vím, jaké to je stát tam a žasnout nad oběma.

27/09/2012

Workshop introduction

Na začátku roku je nutné, aby se každý nový budoucí architekt přiučil některým pravidlům pro práci ve workshopu, od toho jsou tedy introduction, které probíhají ve skupinách po dvanácti a u kterých se ukázalo, že i na mojí univerzitě dochází občas k zmatku, momentům, kdy nikdo neví, jak přesně mají věci být, kdo, kdy, kam, a to ani samotní profesoři, kteří jsou sami překvapeni z toho, co nám jiní říkali. Bylo to takové zábavné popletené ráno, nicméně nakonec se nás tam sešlo nějakých dvanáct a šlo to v pohodě. Workshop je taková obří dílna, nacházející se v mínus prvním patře. Teda vlastně jsou to dvě obří dílny, jedna pro pracování se dřevem a jinými materiály, druhá pro práci s kovem. V obou je množství různých vtipných strojů na řezání, ohýbání, vybroušení a jiné tvarování těchto materiálů, pak jsou tam obří a menší kusy dřeva/kovů/jiných materiálů, hromada dalších menších nástrojů na mechanické upravení menších kusů, ochranné brýle, a tak podobně. Zkrátka taková dobře vybavená dílna. Byly nám vysvětleny pravidla bezpečnosti, pravidla práce se stroji a nakonec jsme je i zkoušeli. Z čtvercové destičky jsem vyřezala zadaný tvar a plechovou destičku jsem správně ohnula, provrtala i přisvářela k sobě! Teda upřímně to asi nebyl žádný super zázrak, ale já nikdy v životě s ničím takovým nepracovala a bylo to nesmírně zábavný! 

Zdá se, že moje studium opravdu bude spočívat v drtivé většině v tom, že si budu někde s něčím hrát. Buď budu ve studiu tvořit z různých věcí, skládat, dávat dohromady, lepit, jinak vyrábět, nebo si budu v dílně hrát s těmahle super strojema a něco vytvářet tam. A do toho si budu pořád něco kreslit. Když si vzpomenu na jiné obory, je to docela zábavný kontrast. Ještě vtipnější je představa, že několik let tohodle hraní (které teda aspoň bude snad postupem času dosahovat lepší a lepší úrovně) ze mě udělá architekta, který bude opravdu moct postavit něco, v čem budou různým způsobem existovat jiní lidi s bezmeznou důvěrou, že jim to nespadne na hlavu. 

A jak to pokračuje

Druhý den ve škole vypadal asi takhle: nuda, nuda, čekání, nuda, ještě delší čekání, hrozná zima, další čekání, nuda. Na začátku dne totiž probíhal enrolement, neboli zápis, kdy si člověk vystál frontu a pak předložil svůj pas a všechny svoje kvalifikace a byl zapsán. Dostal papír, se kterým přešel do finančního centra a tam ukázal potvrzení o půjčce na školný. A pak už jen do další místnosti, labyrintem chodbiček mezi těma zátarasama, za kterýma se pořád staví, kde mě hned vyfotili a vystavili mi student ID. Jsem oficiálně student! S hloupou fotkou, kterou budu mít další tři roky, ale who cares. No jenže pak byl další bod programu až za dvě hodiny. (Druhá možnost byla přijít trochu později, vystát si mnohem delší frontu na začátku a pak mít kratší čas mezi zápisem a dalším bodem.) Sice jsem potřebovala vyřídit potvrzení o nastoupení na školu, což znamenalo zajít do správné kanceláře a vyplnit papír, na základě kterého mi asi do sedmi dnů přijde to potvrzení, které je nutné třeba k otevření studentského účtu v bance, apod., nicméně celá tahle procedura dvě hodiny fakt nezabrala. Navíc tím, jak je celé přízemí ve stavbě, není si kde sednout, kromě asi jedné lavičky, takže člověku nezbylo než zevlovat na schodech před vchodem, kde byla ale hrozná zima.

Zima byla i v tzv. Hogg lecture theatre, velké aule, kde se konalo oficiální přivítání a představení studentské unie. Přivítal nás děkan architektury (celá University of Westminster se skládá z několika částí, z nichž jedna je Barlett school of Architecture and the Built Environment, sídlící v jednom z pěti campusů – Marylebone – společně s Business school, a právě její děkan nás přivítal). Moc milý pán i řeč, v zásadě zase o tom, jak univerzitu tvoří hlavně studenti a jejich aktivita. Pak se nám představila část studentské unie. Je to tak, že v jejím čele je studenty zvolený prezident, což je děsně vtipný člověk. Pak má každý z těch campusů zvoleného viceprezidenta. Pak jsou tam další členové unie, kteří mají na starosti různé konkrétní záležitosti. V rámci této unie se dělají školní média – noviny, rozhlas a televize, sporty – všechny možné druhy, oficiální repezentativní týmy univerzity se jmenují Dragons, kluby – tzv. societies, podle zemí, jako třeba Czech and Slovak students society, podle předmětů, architecture society, nebo jiné typu creative writing society, Amnesty International society, apod. a různé jiné události.

Po tomhle následovala další hodina a půl volna, která se ale aspoň dala zabít tím, že šel člověk na oběd. Šla jsem se skupinkou pěti Italů. Už pět Italů v jedné třídě mi přišlo překvapivě hodně, ale zřejmě jich v Londýně obecně studuje dost. Pak u nás máme pět Poláků a tři Rumuny, což mě taky docela překvapilo. Žádný Čech nebo Slovák so far, ale včera jsem se doslechla, že prý tam je jedna Slovenka, tak uvidíme. Po obědě byla poslední přednáška o tom, jak fungují osobní tutoři. V rámci těch čtyř skupin, do kterých jsme rozdělení na práce ve studiu, má každá skupina svého tutora, což je vedoucí profesor, ale zároveň to je osobní tutor každého z té skupiny, za kterým člověk chodí, když potřebuje vyřešit něco ohledně školy typu že nestíhá, nebo něco nezvládá, apod., ale třeba i když má nějaký úplně jiný, osobní problém, který teda ten tutor neřeší sám, ale spojí vás s councelling teamem, kde jsou na to lidi. Byli jsme ujištěni, že hodně studentů tohle občas využije, že je normální mít občas problém, ale že se to všechno dá zvládnout. Upřímně v těch prvních dvou dnech konečně první slova, která mě úplně nevyděsila, ale naopak mi zažehla jiskřičku naděje, že se to dá zvládnout.

Ve středu jsme měli něco, co bylo původně představeno jako treasure hunt followed by beer and chips. Vyklubala se z toho procházka. Nejdřív jsme se nějak rozdělili do pěti skupin, každé se ujal jeden učitel a vyrazili jsme do City of London, což je finanční čtvrt, plná moderních, obřích a známých budov. Je to geniální část Londýna a něco víc o ní určitě ještě napíšu, protože to stojí za to. I procházet to s učitelem architektury stojí za to! Člověk se dozví hromadu zajímavých informací. Třeba že o víkendu se pořádá tzv. open house, což je akce, v rámci které je neuvěřitelná spousta různých londýnských budov otevřená pro veřejnost, takže si je můžete prohlídnout zevnitř, někdy sami, někdy s průvodcem, včetně těch slavných v City, všechno zdarma.

Po tomhle a po nesmírně vytoužené pauze na oběd následovalo tzv. beer and chips. Chips tady v Anglii jsou hranolky, ovšem prý ta profesorka, co to má na starosti a co to psala, pochází z Kanady, a proto tenhle pojem nesprávně použila, když myslela normální chipsy. Ale hlavní bylo, že jsme konečně zjistili složení těch skupin. Jsem skupina D, což znamená studio work v úterý a v pátek. Od deseti, oficiálně je to prý do čtyř, ale náš tutor říkal, že se máme připravit na to být tam klidně i celý den, podle druhu práce. Vždycky v pátek s ním bude ještě jeden tutor, takový vedlejší. A je to zrovna ten nejvíc cool učitel! Tuším je i šéfem nějakého toho oddělení, protože to on nás uvítal a všechno nám představil ten první den a i web něco takového říká. Hrozně těžko se popisuje, ale mám pocit, že hlavně moje Británií posedlé přítelkyně by nad ním jásaly, protože on je jakýmsi způsobem esencí všeho dobrého britského. Ale oni i ti profesoři, stejně jako ti studenti, vypadají všichni hrozně zajímavě a sympaticky, to si holt nepomůžete :).

21/09/2012

Jak to všechno začalo

Už během prázdnin posílala univerzita studentům architektury email s přivítáním, seznamem doporučené četby a výstav a přesným plánem prvního týdne, tzv. orientation week, podle kterého jsme dneska před půl jedenáctou vystoupili na stanici metra Baker street a zamířili do školy. Hned u vchodu stála banda starších studentů s tričkama s nápisem FANS – friends of arriving new students, kteří nás navigovali do správné místnosti. V tomhle Marylebone campusu je totiž kromě architektury ještě business school (jinak má University of Westminster další čtyři campusy, nejsou daleko od sebe).

Sešli jsme se tedy v jedné místnosti, studenti oboru architektura i oboru interiérová architektura, a společně vyslechli přivítání, uklidňující slova o tom, že je normální, že se na začátku zdá všechno chaotické, a naprosto odstrašující slova o tom, jak je to studium strašně těžké, jak se očekává hard-work na projektech každý týden, jak se tomu musíme úplně stoprocentně věnovat, atd. Dál nám vysvětlili, jak vlastně bude výuka vypadat. To už bylo tuším potom, co si interiérové architekty odvedla jina profesorka někam jinam a zůstalo nás tam odhadem asi sto architektů. Budeme rozděleni do čtyř skupin, A, B, C, D, zřejmě podle abecedy, ale kdo ví, a dvě skupiny budou pracovat v design studiu v pondělí a středy, druhé dvě v úterý a v pátky. Studio je vlastně takovej ateliér a práce v něm je evidentně zásadní a největší částí celé výuky a hodnocení. Pro představu jsme už rovnou dostali zadáno, co si máme přinýst příští týden právě na tyhle hodiny: kartónovou krabici, kus starého dřevěného nábytku, který můžeme zničit (protože ho zničíme) a cosi, co se mi vážně nepodařilo identifikovat. S tím pak budeme ve trojicích něco tvořit. Dále jsme dostali instrukce, které, když se mi podařilo doma s pomocí slovníku konečně rozluštit, popisují, jak máme zpracovat něco jako maltu a jak to máme pak použít při práci s něčím, co jsem úplně nepochopila, ale je možné, že to je ta třetí, neidentifikovatelná věc, co si máme na příští týden sehnat, takže tenhle návod s tím vším možná souvisí. A pak jsme ještě dostali seznam drawing materials, které budeme potřebovat, který se mi ale ani se slovníkem nepodařilo moc pochopit. Hádám přijdu do obchodu, ukážu to prodavačovi se slovy, že tohle všechno potřebuju a jestli by mi mohl pomoct to najít, a budu se modlit, aby to nestálo moc peněz. Nejdřív teda musím zjistit, kde se tu takový super profesionální výtvarný obchod nachází a vlastně ještě dřív by se hodilo vyzvědět, jestli všechny ty věci potřebujeme už příští týden, nebo ne.

No kromě téhle praktické části budou pak ve čtvrtek přednášky. Dopolední od deseti do jedný, to bude kulturní kontext a první semestr budeme dělat moderní architekturu. Odpolední blok pak bude technický. Na to jsem upřímně zvedavá, na tu techniku. On se ten profesor tvářil tak přívětivě a zdá se mi, že to může být hodně zajímavé a dost užitečné a jelikož o tom nic nevím, jsem na to zvědavá o to víc. Ve čtvrtek večer se pak pořádájí tzv. open lectures, které nejsou povinné a kam vždycky se pozve nějaký host z pole architektury a jelikož jsme v Londýně, můžou to být dost význační hosti! Z těch loňských jsem zaznamenala třeba Evu Jiřičnou. Takže to vychází tak, že budu mít dva dny studiových prací, jeden den přednášky a dva dny volna (kdy ale zřejmě budu pracovat jako divá na různých úkolech).

Po téhle úvodní sekci, která mě totálně vyděsila, se profesoři rozloučili a po chvíli, kdy jsme se bavili a čekali, co bude dál, si nás postupně rozebrali asi čtyři FANS, aby nás provedli po budově. Člověk se obecně neorientuje hned v novém a docela velkém prostoru, ale když se ho ještě část rekonstruuje, takže je zakrytá plachtama (přízemí de facto úplně celý, zbyly z něj jen úzké matoucí chodbičky), tak je nově příchozí ztracený úplně. Sice jsme dostali barevnou mapu s plánem toho, kdy co bude hotové, ale to vážně moc nepomohlo. Každopádně jsme to nějak prošli a rozhodli se, že ještě tu budovu obejdem, než jsme se rozešli na hodinku na oběd. Během téhle procházky se na mě v jednu chvíli usmála slečna stojící vedle mě, pozdravila, představila se a začala si se mnou povídat. Tím sem se i seznámila s další, se kterou se ta první seznámila tímhle způsobem chvíli před tím. Dali jsme to dohromady s mojim spolubydlícím a jinou slečnou, se kterou se začal bavit on, k tomu jsme ještě přibrali jednoho kluka a takhle v šesti jsme se vydali na oběd. Tohle seznamování je náhodou hrozně super a co jsem koukala, hodně lidí se tak nějak prostě začalo bavit s těma kolem sebe. Stačí se usmát a pozdravit, nebo se usmívat a trochu vetřít do konverzace, která zrovna vedle vás někde probíhá, a za pár minut už se znáte. Obzvlášť pokud to je trojice studentů, kterou jste potkali ráno cestou do školy na zastávce metra u vaší koleje, kde oni bydlí taky.

A pak následovalo ještě oficiální seznamovací kolo. Nejdřív jsme se teda znovu sešli v té velké místnosti a dostali tlustý, A4 manuál k životu na univerzitě. Je tam všechno. Jak probíhá výuka, jak funguje hodnocení, co dělat, když propadáte, co jsou studenští reprezentanti a jak se volí, jak je to s knihovnou a s rozvrhama a s nějakým online systémem, kam se můžete přihlásit, co dělat, když se vám nedaří, co dělat, když vás trápí nějaký neakademický problém, atd. Jen chce hodně síly a energie přečíst to a pochopit to. Každopádně potom jsme nějak utvořili skupiny asi po deseti, v rámci kterých jsme se měli představit a pak najít v tom manuálu nějaké odpovědi, které jsme si pak nahlas říkali. V tuhle chvíli už jsem věděla, že vedle Britů tam máme studenty například z Polska, Itálie, Francie, Turecka, Ruska, Litvy nebo Malajsie. To mi přijde hodně dobrý!

Poslední část pak byla přednáška/prezentace o tom, jak funguje knihovna a jakýsi ten online elektronický systém se školníma emailama a tak. To už ale bylo moc informací najednou a po jejím skončení všichni vypadali tak, že už moc nezvládli dávat pozor, natož něco pochopit (obzvlášť když je hrozně velká část knihovny pořád v přestavbě), a že jsou jenom hrozně šťastní, že můžou jít domů. Zítra nás čeká enrolement, neboli zápis, a pak nějaké další seznamování, jako ostatně po celý zbytek týdne. 

17/09/2012

A week goes by

Můj první týden, který se pomalu chýlí ke konci, byl převážně ve znamení turistického poznávání Londýna. Je to skvělý město, přesně jak jsem si myslela a ještě víc! Přináším vám jakousi koláž toho, co mě potkalo.

Úterý

Výlez na Baker Street přímo k soše Sherlocka Holmese, hned naproti mojí škole. Krásné anglické červené ulice. 221 Baker Street. Chipotle za rohem od školy! Regent´s park, plno britského ptactva a běžců. Nejenže neprší, ono svítí slunce! Dáma v pokročilém věku, která na nás z pěti metrů spustila: „Can I help you“, když viděla mapu v naší ruce. Jiná, ještě v pokročilejším věku, která zase z těch pěti metrů hlaholila: „Excuse me, do you know, how can I get to Hard Rock Cafe?“. Všechno s úsměvem, samozřejmě. Místní Alza, akorát vedle všech možných myslitelných elektrických hračiček tu prodávají ještě všechny možné myslitelné věci. Hyde park, obří. Prodejna Mini - je lepší ten pruhovanej, retro nebo s kravím potahem? Big Ben, parlament, doubledeckery, taxíky, jako z plakátu. Hungerford bridge, jen pro pěší a vláčky, stojí za to! Skoro mě přejelo auto, asi milionkrát. Taxikář, co s úsměvem pózuje paní, která si chce vyfotit hlavně vtipné ilustrace na jeho taxíku, doprava holt počká. Trafalgar square s admirálem Nelsonem, ještě víc rozkošných londýnských uliček, Regent street, Oxford street, dokonalý toskánský podnik v Soho, sýr k vínu zdarma a s hudbou ala letní posezení na toskánské terásce. Tesco, co má non-stop a má všechno. Zmatené autobusy. Stížnosti na hluk předchozího večera od rezidentů sousedících s kolejí. Zápas Anglie-Ukrajina za rohem, davy fanoušků po skončení, nevypadají vesele, asi Anglie prohrála. 

Středa

Saint Paul Cathedral se zlatým Saint Paulem a francouzským Paulem vedle. Obrovská, krásná, ale vstup patnáct liber. Ve sklepě luxusní restaurace. Milennium Bridge, jenom pro pěší, kolem Shakespeare´s Globe k Tate Modern Gallery. Na stálé expozice vstup zdarma. Skvělé převedení staré továrny do moderní galerie, takový DOX, ale ještě lepší. Cool umyvadla a shop s božským výběrem knih o architektuře/designu/módě/umění – jeden z důvodů, proč studovat v Londýně! Černé, lesklé Financial Times. Kavárna s fair trade v kostele Saint Mary – Alder Mary. Už jenom čekám církevní bar. Vzhůru do City. Jezdí tu starej dobrej pravej doubledecker! Slavní architekti staví na každém kroku, všechno skleněné a vysoké. Miluju Lloyd´s of London! (budova banky) Nejlepší, boží, úchvatná! Hrozně velká. A sofistikovaná. Peníze jsou tu cítit ve vzduchu a na oblecích kolemjdoucích. Liverpool station, náměstí Hope square a pomník dětem zachráněným před válkou odjezdem do náhradních anglických rodin.

Čtvrtek

V Convent garden je úžasný trh pořádaný jen každej čtvrtek. Umí tu cookies jako nikde na světě. V doubledeckeru jsou nejlepší místa nahoře vepředu! Socha Churchilla před parlamentem je děsně podobná Churchillovi před VŠE. Oni tu ale mají ještě Lincolna a Mandelu. Do Westminster abbey se platí vstup. Do Westminster cathedral ne a je nádherná! Nothing Hill taky! Jsou tu vtipný lidi.

Pátek

Dneska jsem zjistila, že kousek za Victoria station je děsně fancy čtvrt. Děsně děsně fancy. Park, který vypadá jako zahrada z obrazu francouzského impresionisty, je přístupný pouze s členskou kartou. Domy jsou jako z jiného světa. Během pěti minut jsem viděla čtyři Rolls-Royce, tři z nich parkovaly v jedné ulici, která rozhodně není nijak závratně dlouhá. Všechno to je lemované neskutečnými restauracemi, kavárnami nebo cukrárnou s názvem jako z románu, u které je rovnou i cukrářská akademie. Dětičky z místní školky vypadají jako malí ministři a ministryně s těmi fancy sáčky a baretkami, co mají v rámci uniformy, a když tihle čtyřletí hlaholí britskou angličtinou, je to boží. Člověk taky hned pochopí, kde se bere ten britský snobismus. A připadá si u toho jako v pohádce.

16/09/2012

Jak bydlím

Cestou z metra k mému budoucímu království, studentské koleji ve Wembley (což je poklidná čtvrt už mimo centrum, ale o tom někdy ještě více), jsme náhodou potkaly člověka z ubytovacího týmu, který se hned ptal, jestli náhodou nemíříme do Student Court, jak se to tu honosně nazývá, hned se představil, popřál nám hodně štěstí a nasměroval nás. Tolik k jejich úžasnému chování. Po uvedení do pokoje jsem dostala uvítací balíček od svojí univerzity, University of Westminster, kde byly různé sladkosti, slanosti, dámská vůně a pánský deodorant (Old Spice!! oni ví, co potřebuju fetovat, když jsem osamělá). Abych trochu rozvedla to ubytování. Dostavěli ho asi před měsícem. Spravuje to soukromá firma, která má smlouvu s mojí univerzitou, že do tzv. shared flats, bytů, kterých je tu asi nejvíc, budou přijímat pouze studenty té univerzity. Ona sama nám zase nařídila, že na tuhle kolej smí jen a pouze první ročníky, které se na žádnou jinou kolej od té univerzity přihlásit nesmí (ale můžou bydlet úplně jinde, to zas jo). Ti, co studují jinde, můžou mít jenom dražší pokoje, které jsou větší a mají i vlastní kuchyň, takže vlastně takové samostatné byty. V těch shared flats si kuchyň dělí pět nebo šest lidí, kteří mají každý svůj pokojík nevelkých rozměrů s koupelnou miniaturních rozměrů. Ale je to všechno úplně nové a moc hezké. Je tu postel šířkou spadající mezi tu pro jednoho a pro dva, dvě poličky u ní, skříň, stůl, židle, police nad stolem, nástěnka a zrcadlo. Můj osobní výhled je na vnitřní dvůr, kde se už teď rádi schází různé skupinky studentů a kudy se prochází od recepce ve třetím patře k výtahům, které vedou k pokojům.

Co se toho týče, pokoj je maličký, ale hezký a útulný, hlavně jsem ale moc ráda za vlastní pokoj, protože to soukromí je nenahraditelné. Kuchyně je pak děsně luxusní! Spojená s obývacím koutem s gaučem a televizí to celé tvoří dost velký prostor, obohacený ještě o další skříň s žehličkou, žehlícím prknem a nějakým uklízecím náčiním. V kuchyni je všechno, co tam má být, a k tomu světla, která se automaticky zapínají při zaznamenání pohybu. Hlavně tam je vážně spoustu místa, což je super, třeba na společné chvíle s flat-mates. To je taky vtipná kapitola. Při přihlašování a rezervování toho ubytování si totiž člověk v online systému může zvolit část budovy (podle světových stran, odlišují se barvou polic a židlí v pokojích), patro, byt i pokoj, kde chce bydlet, při čemž vidí jen, kolik lidí si v tom bytě už zamluvilo pokoj, jejich pohlaví, věk a volby v mini-dotazníku s otázkama o tom, jak moc společneské/klidné studijní místo podle nás kolej je, jesti jsme pořádní nebo bordeláři, apod. Je to taková totální loterie a moje největší zvědavost při příjezdu byla, s kým že to budu bydlet. Teda dva z nich jsem si vyhledala na facebooku už dřív díky stránce toho ubytování (na které ten jejich tým skvěle komunikuje a odpovídá na jakékoli dotazy). Člověk je hrozně zvědavý, kdo to bude, jaké bude rozložení pohlaví, co budou studovat, apod. U mě to zatím vypadá na jednu další slečnu a tři chlapce, z Belgie, Británie, Británie a zřejmě zase Británie ale s asijským původem (tuším říkal něco o Hong Kongu), a co se týče oborů, tak to máme právo, dva krát business a management a kromě té mé ještě jedna architektura. Chybí tedy poslední člen. Člověk se pak první dny neubrání takovým věcem, jako zkoumání po obsahu koše (který svým rozdělením do třech přihrádek krásně demonstruje to super pokrokové třídění odpadu, které tady provozujem), kuchyňských skříněk a lednice, aby odhadl, kolik lidí už tu bydlí, nebo vymýšlení záminky, proč potřebuje do kuchyně, když bouchnou dveře a zdá se, že je naděje na seznámení se s dalším sousedem.

Výprava do Ikey

Úspěšným příjezdem na kolej to začíná, návštěvou Ikey nutně pokračuje. Ještě že je jen asi čtyři zastávky autobusem! Vypadá úplně stejně všude jinde na světě, i česká karta Ikea Family tu platí. Jakkoli bývají takové nákupy zábavné, tyhle jsou nakonec dost únavné. Jen považte, co všechno je nutné takovému studentovi koupit (nejen v Ikee). Peřinu, polštář, deku, povlečení, malou lampičku na stůl, ručníky, utěrku, talíře, misku, skleničky, příbor (ostré nože a jiné nástroje, které by mohli ublížit člověku, se nesmí prodávat lidem pod dvacet jedna let), toaletní papír, všechnu možnou drogerii a tak. Je to takzvaný „shopping for uni“ a i prodavač za kasou to poznal! A opět další do příhod hodní lidé města londýnského, jiný prodavač, ptala jsem se ho, jestli mají adaptér. Tak mi nejprve připoměl s pobaveným úsměvem, že se to řekne power converter a ne adapter, pak mi začal vysvětlovat, kde je nejbližší obchod, kde je prodávají, neuvěřil mému přikyvování a přeptal se, jestli vážně vím, kde to je, načež jsem přiznala, že ne a jestli by mi nemohl napsat jméno a adresu. Adresu nevěděl, ale prý, že to vygooglujem, vytáhl svůj chytrý telefon a začal hledat, moji poznámku, že jsem ho nechtěla tolik zdržovat, zamítl s tím, že oni jsou tam přece od toho, aby nám pomohli.  

12/09/2012

První dojmy londýnské

Gatwick, jakkoli méně známý než Heathrow, je také dost velký. Rozhodně víc než to, co máme v Praze, takže jsme se trochu prošly, než jsme se vymotaly k východu, u něhož se rovnou daly koupit lístky na autobus mířící až do Londýna. Gatwick totiž přímo v Londýně neleží a jízda National Expressem, zřejmě docela širokou a populární sítí autobusů, trvá sice hodinu a půl, což je o dost delší než použít vlak, zase ale se svými osmi librami na jednu jízdu stojí podstatně míň. Řidič Terry nás poučil, že za nezapnuté pásy hrozí pokuta dvě stě liber, takže se to fakt nevyplatí, že když se autobus převrátí, tak se střešní okénka rozbijou či odlítnou, a že když se zapálí cigareta na toaletě, spustí to alarm, tak že nás moc prosí, ať to fakt neděláme. A jelo se. Docela trvalo, než to začalo být zajímavé a lány polí a lesů vystřídalo město. Na Victoria station, kam to dojelo, je docela zmatek. Je to velká stanice, všechno možný dohromady, jestli se tam někdy ocitnete, nenechte se zajet autobusem, neb tam mají opravdu málo manipulačního prostoru, a nestresujte se, ona se nakonec ta správná stanice metra i místo pro koupení lístků na mhd najdou. Pokud s sebou taháte obří těžkej kufr, ručím minimálně za jednoho člověka, který vám s ním nabídne pomoc do schodů, což se rozhodně vyplatí, protože během dvou přestupů jich člověk musí zdolat dost a jakkoli přátelští jsou občané, metro samotné bohužel tak vstřícné není. Jednu cestu s kufrem člověk nějak překoná, ovšem lidé na vozíčku či jinak pohybově omezení to musí mít hodně těžké, v některých stanicích vážně nejsou žádné eskalátory ani výtahy, jen plno schodů.

Ti lidé ale, ti jsou vážně úžasní! Když se jich zeptáte na cestu, hned se usmívají a ochotně vám poradí, popř. když náhodou vystupují stejně, po očku sledují, jestli nevypadáte moc zmateně a oni vám nemůžou ještě nějak poradit. Dále jsou klidní. Když třeba procházíte úzkým tunelem při přestupu v metru, jakože jich tam je vážně dost, tak vám uhnou, pustí vás s tím kufrem před sebe a v klidu jdou za vámi, i když to pro ně znamená pomalejší tempo, při čemž se vůbec nestresují, nespěchají a působí věčně v pohodě. Když do vás náhodou vrazí na ulici, hned se omlouvají, když jim u regálu v potravinách uhýbáte, i když to není nutné, hned říkají, že to je v pohodě, že nemusíte, když mají pocit, že si stoupli tam, kam jste chtěli jít, zase se hned omlouvají, když fotíte, vyhnou se. Je to úžasné, pohybovat se mezi takovými lidmi. I ty nápisy na lešení, omlouvající se za dočasné zhoršení podmínek v okolí stavby, se zdají být víc od srdce a upřímné.

Naopak je trochu nebezpečné pohybovat se v zemi, kde řídí vlevo. Každého asi hned napadne, že člověk se při přecházení musí dívat nejprve na druhou stranu. V případě křižovatek nebo úzkých uliček ústících na hlavní je to ale ještě složitější, protože vůbec nevíte, co může odkud a kam jet, takže hrozně často se zničehonic vynoří auto z úplně divného směru. Pak je taky všechno naopak. Autobus má vlez z druhé strany, protože staví na druhé straně ulice, i to metro jede většinou jiným směrem, než čekáte, přednost zprava je tady přednost zleva a když se chcete podívat na řidiče potom, co jste se mu omylem zase připletli do cesty, tak jste prvních pár vteřin přesvědčeni, že to auto nikdo neřídí, než vás napadne posunout pohled trochu vlevo. Nejen to řízení, ale ani jízdu na kole si tu vážně neumím představit.

11/09/2012

Úvod / Odlet, přílet

Přišla druhá zářijová neděle a balila jsem. Snad všechno, co vlastním, bylo třeba vecpat do dvou tašek po dvaceti kilech a dvou po deseti, plus bylo nutné počítat s místem na hromádku maminčina oblečení a osobních věci. Přišlo druhé zářijové pondělí a letěla jsem. Ušetřím vás popisu celého tohodle dramatu. Nejvtipnější moment byl v letadle, kde už se britská angličtina linula vzduchem, když jsem v Respektu narazila na rubriku Jeden den v životě a jen tak náhodou se rozhodla, že článek v tomhle čísle bude asi třetí z té rubriky, co jsem kdy v život přečetla. Ono to bývá vlastně docela zajímavé, řekla jsem si asi pět vteřin před tím, než jsem se začetla do příběhu Matyáše Moravce, studenta letícího vstříc svému prvnímu ročníku na univerzitě v Británii. Musím sdílet, je to fakt vtipně napsaný a není přesnějšího! (až na to, že já jsem byla ušetřena náročného přestupu a obohacena o maminčinu přítomnost během příletu a prvních čtyř dní) http://respekt.ihned.cz/c1-57393790-bez-zpatecni-jizdenky

11/09/2012