Druhý den ve škole vypadal asi
takhle: nuda, nuda, čekání, nuda, ještě delší čekání,
hrozná zima, další čekání, nuda. Na začátku dne totiž
probíhal enrolement, neboli zápis, kdy si člověk vystál frontu a
pak předložil svůj pas a všechny svoje kvalifikace a byl zapsán.
Dostal papír, se kterým přešel do finančního centra a tam
ukázal potvrzení o půjčce na školný. A pak už jen do další
místnosti, labyrintem chodbiček mezi těma zátarasama, za kterýma
se pořád staví, kde mě hned vyfotili a vystavili mi student ID.
Jsem oficiálně student! S hloupou fotkou, kterou budu mít další
tři roky, ale who cares. No jenže pak byl další bod programu až
za dvě hodiny. (Druhá možnost byla přijít trochu později,
vystát si mnohem delší frontu na začátku a pak mít kratší čas
mezi zápisem a dalším bodem.) Sice jsem potřebovala vyřídit
potvrzení o nastoupení na školu, což znamenalo zajít do správné
kanceláře a vyplnit papír, na základě kterého mi asi do sedmi
dnů přijde to potvrzení, které je nutné třeba k otevření
studentského účtu v bance, apod., nicméně celá tahle procedura
dvě hodiny fakt nezabrala. Navíc tím, jak je celé přízemí ve
stavbě, není si kde sednout, kromě asi jedné lavičky, takže
člověku nezbylo než zevlovat na schodech před vchodem, kde byla
ale hrozná zima.
Zima byla i v tzv. Hogg lecture
theatre, velké aule, kde se konalo oficiální přivítání a
představení studentské unie. Přivítal nás děkan architektury
(celá University of Westminster se skládá z několika částí, z
nichž jedna je Barlett school of Architecture and the Built
Environment, sídlící v jednom z pěti campusů – Marylebone –
společně s Business school, a právě její děkan nás přivítal).
Moc milý pán i řeč, v zásadě zase o tom, jak univerzitu tvoří
hlavně studenti a jejich aktivita. Pak se nám představila část
studentské unie. Je to tak, že v jejím čele je studenty zvolený
prezident, což je děsně vtipný člověk. Pak má každý z těch
campusů zvoleného viceprezidenta. Pak jsou tam další členové
unie, kteří mají na starosti různé konkrétní záležitosti. V
rámci této unie se dělají školní média – noviny, rozhlas a
televize, sporty – všechny možné druhy, oficiální
repezentativní týmy univerzity se jmenují Dragons, kluby – tzv.
societies, podle zemí, jako třeba Czech and Slovak students
society, podle předmětů, architecture society, nebo jiné typu
creative writing society, Amnesty International society, apod. a
různé jiné události.
Po tomhle následovala další hodina a
půl volna, která se ale aspoň dala zabít tím, že šel člověk
na oběd. Šla jsem se skupinkou pěti Italů. Už pět Italů v
jedné třídě mi přišlo překvapivě hodně, ale zřejmě jich v
Londýně obecně studuje dost. Pak u nás máme pět Poláků a tři
Rumuny, což mě taky docela překvapilo. Žádný Čech nebo Slovák
so far, ale včera jsem se doslechla, že prý tam je jedna Slovenka,
tak uvidíme. Po obědě byla poslední přednáška o tom, jak
fungují osobní tutoři. V rámci těch čtyř skupin, do kterých
jsme rozdělení na práce ve studiu, má každá skupina svého
tutora, což je vedoucí profesor, ale zároveň to je osobní tutor
každého z té skupiny, za kterým člověk chodí, když potřebuje
vyřešit něco ohledně školy typu že nestíhá, nebo něco
nezvládá, apod., ale třeba i když má nějaký úplně jiný,
osobní problém, který teda ten tutor neřeší sám, ale spojí
vás s councelling teamem, kde jsou na to lidi. Byli jsme ujištěni,
že hodně studentů tohle občas využije, že je normální mít
občas problém, ale že se to všechno dá zvládnout. Upřímně v
těch prvních dvou dnech konečně první slova, která mě úplně
nevyděsila, ale naopak mi zažehla jiskřičku naděje, že se to dá
zvládnout.
Ve středu jsme měli něco, co bylo
původně představeno jako treasure hunt followed by beer and chips.
Vyklubala se z toho procházka. Nejdřív jsme se nějak rozdělili
do pěti skupin, každé se ujal jeden učitel a vyrazili jsme do
City of London, což je finanční čtvrt, plná moderních, obřích
a známých budov. Je to geniální část Londýna a něco víc o ní
určitě ještě napíšu, protože to stojí za to. I procházet to
s učitelem architektury stojí za to! Člověk se dozví hromadu
zajímavých informací. Třeba že o víkendu se pořádá tzv. open
house, což je akce, v rámci které je neuvěřitelná spousta
různých londýnských budov otevřená pro veřejnost, takže si je
můžete prohlídnout zevnitř, někdy sami, někdy s průvodcem,
včetně těch slavných v City, všechno zdarma.
Po tomhle a po nesmírně vytoužené
pauze na oběd následovalo tzv. beer and chips. Chips tady v Anglii
jsou hranolky, ovšem prý ta profesorka, co to má na starosti a co
to psala, pochází z Kanady, a proto tenhle pojem nesprávně
použila, když myslela normální chipsy. Ale hlavní bylo, že jsme
konečně zjistili složení těch skupin. Jsem skupina D, což
znamená studio work v úterý a v pátek. Od deseti, oficiálně je
to prý do čtyř, ale náš tutor říkal, že se máme připravit
na to být tam klidně i celý den, podle druhu práce. Vždycky v pátek s ním bude
ještě jeden tutor, takový vedlejší. A je to zrovna ten nejvíc
cool učitel! Tuším je i šéfem nějakého toho oddělení,
protože to on nás uvítal a všechno nám představil ten první
den a i web něco takového říká. Hrozně těžko se popisuje, ale
mám pocit, že hlavně moje Británií posedlé přítelkyně by nad
ním jásaly, protože on je jakýmsi způsobem esencí všeho
dobrého britského. Ale oni i ti profesoři, stejně jako ti
studenti, vypadají všichni hrozně zajímavě a sympaticky, to si
holt nepomůžete :).
21/09/2012
Žádné komentáře:
Okomentovat