Cestou z metra k mému budoucímu
království, studentské koleji ve Wembley (což je poklidná čtvrt
už mimo centrum, ale o tom někdy ještě více), jsme náhodou
potkaly člověka z ubytovacího týmu, který se hned ptal, jestli
náhodou nemíříme do Student Court, jak se to tu honosně nazývá,
hned se představil, popřál nám hodně štěstí a nasměroval
nás. Tolik k jejich úžasnému chování. Po uvedení do pokoje
jsem dostala uvítací balíček od svojí univerzity, University of
Westminster, kde byly různé sladkosti, slanosti, dámská vůně a
pánský deodorant (Old Spice!! oni ví, co potřebuju fetovat, když
jsem osamělá). Abych trochu rozvedla to ubytování. Dostavěli ho
asi před měsícem. Spravuje to soukromá firma, která má smlouvu
s mojí univerzitou, že do tzv. shared flats, bytů, kterých je tu
asi nejvíc, budou přijímat pouze studenty té univerzity. Ona sama
nám zase nařídila, že na tuhle kolej smí jen a pouze první
ročníky, které se na žádnou jinou kolej od té univerzity
přihlásit nesmí (ale můžou bydlet úplně jinde, to zas jo). Ti,
co studují jinde, můžou mít jenom dražší pokoje, které jsou
větší a mají i vlastní kuchyň, takže vlastně takové
samostatné byty. V těch shared flats si kuchyň dělí pět nebo
šest lidí, kteří mají každý svůj pokojík nevelkých rozměrů
s koupelnou miniaturních rozměrů. Ale je to všechno úplně nové
a moc hezké. Je tu postel šířkou spadající mezi tu pro jednoho
a pro dva, dvě poličky u ní, skříň, stůl, židle, police nad
stolem, nástěnka a zrcadlo. Můj osobní výhled je na vnitřní
dvůr, kde se už teď rádi schází různé skupinky studentů a
kudy se prochází od recepce ve třetím patře k výtahům, které
vedou k pokojům.
Co se toho týče, pokoj je maličký, ale hezký
a útulný, hlavně jsem ale moc ráda za vlastní pokoj, protože to
soukromí je nenahraditelné. Kuchyně je pak děsně luxusní!
Spojená s obývacím koutem s gaučem a televizí to celé tvoří
dost velký prostor, obohacený ještě o další skříň s
žehličkou, žehlícím prknem a nějakým uklízecím náčiním. V
kuchyni je všechno, co tam má být, a k tomu světla, která se
automaticky zapínají při zaznamenání pohybu. Hlavně tam je
vážně spoustu místa, což je super, třeba na společné chvíle
s flat-mates. To je taky vtipná kapitola. Při přihlašování a
rezervování toho ubytování si totiž člověk v online systému
může zvolit část budovy (podle světových stran, odlišují se
barvou polic a židlí v pokojích), patro, byt i pokoj, kde chce
bydlet, při čemž vidí jen, kolik lidí si v tom bytě už
zamluvilo pokoj, jejich pohlaví, věk a volby v mini-dotazníku s
otázkama o tom, jak moc společneské/klidné studijní místo podle
nás kolej je, jesti jsme pořádní nebo bordeláři, apod. Je to
taková totální loterie a moje největší zvědavost při příjezdu
byla, s kým že to budu bydlet. Teda dva z nich jsem si vyhledala na
facebooku už dřív díky stránce toho ubytování (na které ten
jejich tým skvěle komunikuje a odpovídá na jakékoli dotazy).
Člověk je hrozně zvědavý, kdo to bude, jaké bude rozložení
pohlaví, co budou studovat, apod. U mě to zatím vypadá na jednu
další slečnu a tři chlapce, z Belgie, Británie, Británie a
zřejmě zase Británie ale s asijským původem (tuším říkal
něco o Hong Kongu), a co se týče oborů, tak to máme právo, dva
krát business a management a kromě té mé ještě jedna
architektura. Chybí tedy poslední člen. Člověk se pak první dny
neubrání takovým věcem, jako zkoumání po obsahu koše (který
svým rozdělením do třech přihrádek krásně demonstruje to
super pokrokové třídění odpadu, které tady provozujem),
kuchyňských skříněk a lednice, aby odhadl, kolik lidí už tu
bydlí, nebo vymýšlení záminky, proč potřebuje do kuchyně,
když bouchnou dveře a zdá se, že je naděje na seznámení se s
dalším sousedem.
Výprava do Ikey
Úspěšným příjezdem na kolej to
začíná, návštěvou Ikey nutně pokračuje. Ještě že je jen
asi čtyři zastávky autobusem! Vypadá úplně stejně všude jinde
na světě, i česká karta Ikea Family tu platí. Jakkoli bývají
takové nákupy zábavné, tyhle jsou nakonec dost únavné. Jen
považte, co všechno je nutné takovému studentovi koupit (nejen v
Ikee). Peřinu, polštář, deku, povlečení, malou lampičku na
stůl, ručníky, utěrku, talíře, misku, skleničky, příbor
(ostré nože a jiné nástroje, které by mohli ublížit člověku,
se nesmí prodávat lidem pod dvacet jedna let), toaletní papír,
všechnu možnou drogerii a tak. Je to takzvaný „shopping for uni“
a i prodavač za kasou to poznal! A opět další do příhod hodní
lidé města londýnského, jiný prodavač, ptala jsem se ho, jestli
mají adaptér. Tak mi nejprve připoměl s pobaveným úsměvem, že
se to řekne power converter a ne adapter, pak mi začal vysvětlovat,
kde je nejbližší obchod, kde je prodávají, neuvěřil mému
přikyvování a přeptal se, jestli vážně vím, kde to je, načež
jsem přiznala, že ne a jestli by mi nemohl napsat jméno a adresu.
Adresu nevěděl, ale prý, že to vygooglujem, vytáhl svůj chytrý
telefon a začal hledat, moji poznámku, že jsem ho nechtěla tolik
zdržovat, zamítl s tím, že oni jsou tam přece od toho, aby nám
pomohli.
12/09/2012
Žádné komentáře:
Okomentovat