Wembley

Ráda bych vám popsala, kde že to v prvním ročníku bydlím. Na koleji v části zvané Wembley. Do školy jsou to odsuď dvě stanice metrem, jízda mezi nimi trvá asi patnáct až dvacet minut, plus dalších deset, než člověk na to metro dojde. Což není špatné. Škola je pak hned za rohem od Baker Street a Regent's parku a tak dalších patnáct minut pěšky od Oxford Street, což je bod v centru, který by vám už i mohl něco říct. To jen tak pro představu, jak je Wembley daleko. V rámci metra, které je rozděleno na šest zón, je to zóna čtyři, ale těsně, protože už ta jediná stanice mezi námi a Baker street je tři. V praxi to znamená dražší mhd. Takže tak jako souhrnem, centrum to rozhodně není, ale myslím, že je pořád hodně oblastí, které jsou ještě dál, tohle je docela fajn.

Nejznámější stavby tu jsou Wembley Stadium a Wembley Arena. Obě pár metrů od nás. Aréna je pochází z třicátých let, původním jménem Empire Pool, ale bazén byl naposled použit při olympijských hrách v roce 1948, teď slouží jako klasická aréna – na sport (zrovna se blíží nějaký důležitý boxerský zápas), koncerty a jiné kulturní akce. Podívala jsem se dovnitř jednou, když nám ubytovací tým mé koleje poslal email, že máme možnost koupit za pouhé dvě libry lístky na koncert pořádaný u příležitosti Mezinárodního dne míru 21. září, na kterém mj. vystoupil Jude Law a Elton John.

Stadion je o poznání větší a novější. Vlastně je to druhý největší stadión v Evropě, s kapacitou devadesáti tisíc diváků, stojí tu od roku 2007, což je o rok později, než měl být postaven, na místě původního Empire Stadium a slouží jako oficiální stadión anglického fotbalového týmu. Kromě fotbalu jsou tu ale i rugby zápasy; zrovna dneska jeden byl, u jehož příležitosti jsou stadión i cesta k němu z metra oblepeny obřími plakáty obřích rugby hráčů. Tou cestou mám na mysli takovou širokou pěší zónu, která se před vámi otevře, když vylezete z metra, a kterou chodím každý den přímo před nosem stadiónu. A když se koná nějaký ten zápas, což bylo za dobu mého pobytu asi tři nebo čtyř krát, bývá celá tahle pěší zóna zaplněná davy lidí a stánky s občerstvením a fanouškovskými věcmi. To to pak člověk ale radši bere domů oklikou.

Přestavba stadiónu i nedávná rekonstrukce arény jsou částí plánu zvaného Regeneration of Wembley, představeného v roce 2004, jehož cílem byly teda hlavně tyhle dvě stavby, ale pak taky okolí. Aspoň myslím, protože když člověk jde od metra ke koleji, míjí hned několik stavenišť, další jsou z druhé strany našeho ubytování. Největší z nich bude kulturní centrum, s kinem, knihovnou, a bůh ví čím ještě. Další jsou tuším nějaké rezidenční nebo kancelářské stavby, protože to je vlastně to jediné, co se nachází v těsném okruhu té pěší zóny, stadionu, arény a naší ulice.

Když jde ale člověk dál, tak se to trošku změní. Jedním směrem je spleť klidných uliček s takovými těmi klasickými maličkými britskými domečky. Tu protíná hlavní silnice, kterou zase lemuje hromada maličkých občerstvení jako kebab, palačinky, kuřecí křidýlka a další různé fast-foody. Do toho se prolínají místní Vietnamci, kteří, stejně jako je dobrým zvykem těch pražských, mají otevřeno dlouho a prodávají hromadu užitečných věcí (ti nejblíž odsuď mají kromě jídla, pití a alkoholu ještě základní papírnictví, drogerii, vývrtky a adaptéry). A mají na svých prodejnách nápis off-licence. Upřímně řečeno nevím, co jsou za národnost.

Wembley je, spolu s dalšími dvaceti částmi, součástí mnohem většího londýnského územního celku, zvaného London Borough of Brent, kde žije asi dvě stě tisíc lidí. A v něm etnické složení vypadá tak, že je tu čtyřicet tři procent bělochů (většina Britů), dvacet procent černochů (z Karibiku a Afriky), osmnáct procent Indů, čtyři procenta Pákistánců, jeden a půl procento Číňanů, šest desetin procent Bangladéšanů a pět procent jiných Asiatů. Takže národnostně docela různorodé. Stejně tak nábožensky, asi čtyřicet procent křesťanů, pak osmnáct procent Hinduistů a třináct procent Muslimů (obojí zdroj wikipedie). S překvapením jsem zjistila, že se tu prý nachází hinduistický chrám a jedna z hlavních londýnských mešit. Jeden kamarád mi zas říkal, že je tu i docela velká synagoga.

To budu muset všechno vypátrat. I když ona ta část Borough of Brent je hodně rozsáhlá, takže to ještě neznamená, že mám hinduistický chrám za rohem, asi nemám, ale stejně jsem na něj zvědavá. Nicméně když se za ten roh vydám, druhým směrem, kolem metra a ještě dál, vypadá to zase trochu jinak. Je tam míň hezkých a uhlazených domečků, míň moderních kancelářských či rezidenčních budov, jen ty obchůdky a občerstvení zůstávají, k nim se však přidává obří hypermarket Asda, kam chodíme snad všichni nakupovat, protože tam mají všechno a je to levné. U toho je ještě Ark Academy, což je hlavně asi škola, ale zároveň je to místo, kde se občas pořádají různé kulturní akce či sportovní tréninky.

Asi se z mého popisu dá postřehnout, že Wembley není čtvrt z těch lukrativních. Ale pořád je v pohodě. Obzvlášť v mém okolí, kolem arény, stadionu, Hiltonu a hromady rozestavěných budov to je příjemná oblast. Vlastně docela nudná, lidi tu jenom prochází, nic zajímavého (snad jen pohled na ten stadion). Ale tím pádem je i bezpečná snad v jakoukoli část dne. Do některých oblastí dál od nás by se mi pozdě v noci už nechtělo. Nemyslím, že by to bylo vyloženě nebezpečné, ale příjemné taky ne. Nicméně jak říkám, od metra domů se dá dojít úplně v klidu a není to tak daleko od centra – takže na bydlení pro studenty je to dobré dost.

City of London

City of London je jedna z centrálních čtvrtí Londýna a dnes tam sídlí finanční centrum Londýna s Bank of England, Stock Exchance a kancelářemi asi pěti stovek bank z celého světa. Je to jedno z nejdůležitějších center i ze světového pohledu a to vlastně už od devatenáctého století. Pro mě je to ale hlavně naprosto fascinující čtvrt, plná hromady nových, moderních a zajímavých budov (včetně Lloyd's či Barbican, které jsem vám už představila) od známých architektů, ve kterých sídlí ty různé finanční společnosti, banky, apod. Prý tu pracuje přibližně tři sta tisíc lidí, zatímco rezidentů je tady sedm tisíc. Docela rozdíl, ono to ale dává smysl, když procházíte místními ulicemi přes týden a potkáváte hromady a hromady lidí obleku mířící do práce/z práce/na oběd/apod. zatímco o víkendu, kdy tu je naopak liduprázdno.

Co mě ale nejvíc zaujalo bylo zjištění, že City of London je vlastně prapůvodní území Londýna. Někde tady Římané založili svou osadu Londinium, u řeky Temže (mnohem širší než je teď), která pak po přestavbě začala hodně prosperovat a stala se novým centrem Britannie místo Colchestru. A přesně v hranicích City of London se rozkládalo středověké město. Takže dnešní moderní srdce britské ekonomiky stojí v ulicích, jejichž půdorys zůstal nezměněn od doby, kdy v nich středověcí Londýňané bojovali s morem či proti ohni, který vypálil asi čtyři pětiny tohoto území. Jeho renovace však proběhla na stejném půdorysu, protože jakékoli modernější vize širokých bulvárů by se tady těžko uskutečňovaly. Mimochodem věděli jste, že jedna z teorií, co stálo za požárem, byla, že je to trest boží za to, že obyvatelé moc holdují smrtelnému hříchu – obžerství? Protože požár začal v pekárně v Pudding Lane a jako první se rozšířil do ulice, která zas měla ve jméně něco s Pie, proto to někoho napadlo a dokonce vznikl jakýsi "pomník" velkého požáru v podobě tlustého, obžírajícího se chlapce. Každopádně to vedlo k tomu, že nové domy měly povinně únikové žebříky, konečně se vybudovaly protipožární bariéry a vůbec se město na ten oheň líp připravilo.

Tohle všechno jsem se dozvěděla v Museum of London, které tu shodou okolností taky leží. Je dost velké a hodně dobré. A zadarmo! Jeden profesor říkal, že když je člověk v Londýně nový, je Museum of London dobré místo se s městem seznámit. Je tam taková procházka historií Londýna. Počínaje prvním osídlením Římanů, přes středověk, právě mor a požár jsou tam hodně dobře zpracované, včetně rozkošného modelu středověkého domku, z nichž většinu zničil ten požár, i Shakespeare a divadlo mají svůj prostor, pak to pokračuje dalšími stoletími, ukázkami módy, hraček, výpisem nejdůležitějších událostí v průběhu let, přes úplně dokonalou viktoriánskou procházku, kdy se opravdu můžete projít replikou spleti viktoriánských uliček a nakouknout do trafiky, k holičovi, do banky nebo do potravin, končí to první a druhou světovou válkou a moderním věkem. Je toho hodně a když jste unavení, nezvládnete to všechno vstřebat na první pokus. Ale to nevadí, protože se tam člověk může vrátit. Je to fakt hrozně zajímavě zpracovaný, v rámci možností i docela interaktivně, hlavně tak, že vás baví dozvídat se různé ty informace, které jste před tím nevěděli, je tam hromada dobrých nápadů. Zároveň je tam úsek věnovaný různým dočasným projektům, jako třeba tomu, kde mladí lidé u příležitosti olympijských her reflektují život ve městě.

Zpátky k City of London. Kromě skleněných mrakodrapů a betonového bytového komplexu tady člověk pořád najde i staré kostelíky, nenápadně vmáčknuté či zastrčené za těmi obřími finančními institucemi. Vždyť samotná velká dominanta Londýna, Saint Paul Cathedral, stojí tady, v podobě, do které ji po tom ničivém požáru začal přestavovat Christopher Wren. To byl zjevně hrozně aktivní člověk, astronom a matematik ještě k tomu, který mj. postavil velkou část těch kostelíku v City. Jeho katedrála byla dokončená na začátku osmnáctém století - ten požár byl r. 1666 a ta stavba, kterou to zničilo, byla ve skutečnosti už čtvrtou katedrálou stojící na tomto místě (první tu byla od roku 604) a nechal ji vybudovat Jindřich VIII. jakožto první církevní stavbu po odtržení anglikánské církve zpod hlavy papeže. Dnes je to tedy hlavní katedrála londýnské diecéze a vůbec velmi místo mnoha významných událostí, jako byly např. pohřeb generála Nelsona či Winstona Churchilla, svatba Diany a Charlese nebo osmdesáté narozeniny Alžběty II. Od katedrály se dá jít plnou parou přímo vpřed kolem mezinárodní centrály Armády spásy, přes Millennium bridge, který je poměrně nový, jenom pro pěší a děsně cool, až k Tate Modern gallery. Celé je to moc příjemné prostředí. 

7/10/2012

První studijní týden

Už mi běží druhý týden školy, takže vám můžu popsat ten první a trochu přiblížit, jak taková výuka vypadá. Možná se budu opakovat, ale přijde mi logické v rychlosti připomenout, že náš ročník je rozdělen do čtyř skupin po třiceti studentech, v rámci kterých máme tzv. studio works. Já je mám v úterý a v pátek.

Studio

Co jsme dělali? Měli jsme si donýst krabici, obyčejnou, kartonovou, určitých rozměrů. V ateliéru jsme se pak rozdělili do dvou skupin a každá začala stavět svoji věž do předkresleného půdorysu jeden krát jeden metr. Celá skupina jednu věž dohromady. Vždycky se postavilo patro, změřily rozměry krabic a celé se to načrtlo a zapsalo, aby měl každý z nás přesné informace. Po třetím patře nám došly krabice, tak jsme to pak kreslili celé, nejdřív každou stranu zvlášť, potom prostorově celý objekt. Dává to smysl? Řekněme, že jo. Ono tohle všechno má asi nějaké odborné pojmenování, ale já ho v této chvíli v češtině bohužel netuším, jsem ráda, že jsem se konečně naučila ty anglické pojmy. Protože přesně jejich neznalost byla největší překážkou v pochopení domácího úkolu. Měli jsme si představit, že jsme z té věže vyjmuli jakýsi abstraktní tvar (třeba krychle, nebo hranol, nebo cokoli neurčitého) a tak to nakreslit v perspektivě, půdorysu, nárysu (to je ono! to je to, jak kreslíte jenom jednu stranu) a řezu. Ovšem než jsem pochopila, že ty anglické pojmy znamenají tohle, a ujasnila si, jak přesně se to očekává, trvalo to asi dvacet minut otázek a diskusí s tutorem. Naštěstí i angličtí studenti vypadali zpočátku hodně zmateně a nakonec to docela dávalo smysl.

Na další hodině, v pátek, jsme navzájem zhodnotili naše výtvory, načež to pak celé s námi prošel ten tutor a v rámci toho nám řekl spoustu různých poznatků a rad. Na základě toho všeho jsme se měli pokusit nějak tu naši práci předělat k lepšímu. Pak byl oběd. Pauza na něj bývá zatím většinou tak hodinu a půl, s tím, že během toho člověk může klidně pořád být ve studiu. Každopádně pak jsme se opět sešli a už jsme dostali zadání na další týden. Což je vlastně tenhle týden a jde o to, že ve trojicích pracujeme s dřevěným kusem nábytku, který jsme si měli sehnat. V naprosto drtivé většině jsou to židle. Ale k tomu všemu více příště. Teď vám řeknu ještě něco o přednáškách.

Přednášky

Odehrávají se ve středu a jsou dvě. V deset (jak příjemné, když vám všechny ty tři dny školy v týdnu začínají v deset! Ale nemyslete si, jsou lidi, kteří se tváří, že jsem chudák, protože oni začínají nejdřív v jedenáct) začala cultural context lecture. Byla o tom, o čem bude v budoucnu. Prošli jsme otázky, z nichž budeme vybírat jednu, na kterou budeme zpracovávat semestrální esej. Abyste měli představu, je tam např.: Zhodnotit, jakým způsobem bylo vyhovující dělnické město kolem továrny Baťa na periferii Londýna pro své nájemníky v době, kdy bylo postaveno, a jak by to bylo teď. Nebo na základě srovnání dvou konkrétních staveb automobilek, které od sebe dělí asi sto let, zpracovat propojení a vliv automobilového průmyslu na architekturu těchto budov a jeho vývoj a změnu v průběhu let, která se právě projevuje na těch stavbách. Nebo zhodnotit cíle a plány, které hrály hlavní roli při výstavbě jednoho konkrétního londýnského obytného komplexu, jak se to projevilo ve finální realizaci a jak to funguje doteď. Tohoto typu jsou všechny otázky a vážně to zní zajímavě, jen si teda umím těžko představit, jak budu něco takového vypracovávat. Ale nakonec jsem si řekla, že bych mohla té škole trochu důvěřovat, asi umí odhadnout, kdo na ni má a kdo ne, tak to snad nějak zvládnu :).

Pak jsme se šli projít. Zase rozděleni do skupin, tentokrát do pěti, každá šla jinam, některá s tutorem, některá self-guided. My jsme zhlédli nějaké dvě výstavy, docela zajímavé, ale za podrobný popis asi teď nestojí. Nicméně první hodinu přednáška, první semestr hlavně moderní architektura, a pak procházka v těchle skupinách – tak to bude ještě další tři týdny. Potom budou buď přednášky dvě, nebo po té první budou následovat jakési seance nad vývojem našich esejí, včetně návštěv míst s nimi spojenými, jelikož esej musí být ilustrovaná. My velcí potenciální architekti bychom totiž měli ideálně i spát se skicákem, abychom mohli kdykoliv zakreslit jakoukoli případnou inspiraci, a i u psaného textu se musíme náležitě vykreslit.

Odpoledne pak byla druhá přednáška, tzv. introduction to technical studies. Opět hlavně o tom, co budeme dělat. Taky něco jako esej, ale v tomhle případě mnohem víc ilustrovanou, protože si budeme mít vybrat nějakou budovu typu stadion, nádraží, apod. a na sérii kreseb ukázat a popsat její technické řešení. Vlastně možná ani nemáme dělat esej, možná máme odevzdat jen portfolio. Zbytek hodiny jsme si ukazovali nějaké technické architektonické hračičky; třeba kontejner, kde když zmáčknete jedno tlačítko, tak se z něj rozbalí dům; nebo projekt domů, které se vyrobí v továrně asi za šest týdnů, některé dekorativní prvky přizpůsobí přání zákazníka, kterému je to následně zasláno v jakési velké krabici s návodem, jak si dům složit. To bylo náhodou dost zajímavé! A tak jsem zvědavá na další hodiny.

04/10/2012

Barbican

Ještě jednu stavbu ze City of London vám představím zvlášť, než se dostanu k té čtvrti jako takové. Tohle mě totiž hrozně překvapilo. To si jdete po London Wall v City, což je ulice v jejichž místech vedly hradby římské osady, jdete od té největší koncentrace vysokých, moderních budov k Museum of London, směrem ke svatému Pavlovi, a najednou se na obzoru zvednou tři vysoké betonové věže evidentně plné bytů. Takové jako paneláky, až na to, že tyhle jsou fakt z betonu. Pak se vynoří celá rezidentská komunita – tyhle tři věže jsou totiž obklopené byty v mnohem nižších ale delších komplexech, které navazujíce na sebe víceméně v pravých úhlech tvoří jakýsi uzavřenější komplex rozkládající se na 160 000 metrech čtverečních.

Ale je to celé propojené takovým něčím, co vypadá vlastně jako podloubí, prostě se podél a mezi těmi budovami dá bezproblémů procházet. Ono to vlastně působí tak vzdušně, což bude asi hlavně tím, že uprostřed je hodně velký prostor pro společnou zahradu, školu, kostel, volná travnatá prostranství proplétající se mezi tím, několik jezírek (některá s dost bujnou zelení či fontánkami), plno stromů, zbytky římského opevnění, umělecké centrum, knihovnu, Museum of London a občerstvení s posezením mezi tím vším. Ono tohle celé totiž jaksi leží nad úrovní silnice s autami, takže nic takového tu neruší. Že vůbec nechápete, jak to vypadá? No ono se to blbě popisuje.

Dlouho jsem nevěděla, co si o tom myslet. Když jsem poprvé viděla jenom ty tři největší věže, Cromwell, Shakespeare a Lauderdale tower, přišly mi jednoduše hnusné. Když jsem pak ale pronikla do tajů celého tohodle stavení, docela jsem koukala. Idea jako taková mi přijde skvělá! Prostor oddělený od aut, plný zeleně a volného veřejného prostranství, s několika důležitými institucemi, to je přece geniální místo pro život a je skvělé, když se nad tím někdo zamyslí a pak podle toho opravdu takové obydlí stvoří. Stejně tak když jsem (opět v sobotu v rámci open house) nakoukla do útrob jednoho z domu – ono totiž v jedné části jsou takové řadové domky -, bylo na něm znát, že to je hrozně chytře vytvořené.

Ten dům má dvě patra ale tak, že podlaha toho druhého nesahá až úplně ke zdi na jedné straně, je tam taková mezera, takže když si ve spodním patře stoupnete k oknu, vidíte i to horní. Chápete jak to myslím, ne? Právě díky otmu může být to okno opravdu velké a může se táhnout téměř přes celou zeď, skrz obě patra. Je ním vidět právě na tu společnou zahradu. Takové okno je prý typickým „barbicanským“ rysem. Dalšími pak jsou třeba dveře, které se neotevírají do prostoru, ale jenom jednoduše posouvají sem a tam, nebo další věci, ale nemůžu si vzpomenout. Jinak teda ve spodním patře byl v tomhle případě obývák (mimochodem naprosto geniálně zařízený s jednou pohovkou černobíle pruhovanou, druhou s červenými fleky a třetí ještě úplně jinak vzorovanou, což vypadalo báječně!), ložnice, menší pracovna a ještě pokoj navíc.

Ve druhém pak jakýsi velký prostor s kuchyní, další dvě ložnice a koupelna (s úžasnou barevnou mozaikovou podlahou). Odtuď se pak schůdkami vystoupá jako by na úroveň třetího patra, ale vlastně vylezete na střechu, kde je terasa. Jen a jen vaše. Opět s výhledem na tu společnou zahradu a vůbec celý střed kolonie. Mně to právě celé přišlo jako hrozně vymakaný a promyšlený projekt. A zřejmě lidé, co tam bydlí – jsou jich asi čtyři tisíce – tam jsou opravdu šťastní. Jen ta betonová struktura, to je to, co mi vadí. Jakkýmkoli množstvím květů jsou osázené, pořád mi ty betonové budovy vadí, protože se mi prostě nelíbí, připadají mi ošklivé.

A tudíž bydlet v nich bych nechtěla, obzvlášť v Londýně, kde je takové množství těch honosných, typicky anglických a jednoznačně krásných staveb, které jsou mému srdci prostě jednoznačně bližší. Nicméně za vidění tohle určitě stojí! Jak se to tam vlastně ocitlo? Bylo to vybudované v sedmdesátých a osmdesátých letech dle návrhu architektů z Chamberlin, Powell and Bon na místě naprosto zpustošeném druhou světovou válkou. A za vidění to stojí už jenom proto, že bych řekla, že hodně málo z vás napadne něco takového v Londýně očekávat. 

01/10/2012

Lloyd's of London

Her Majesty The Queen accompanied by His Royal Highness the Duke of Edinburgh opened this building on 18^th november 1986.

Budova, která mě naprosto totálně nejvíc uchvátila, tak moc, jak člověka uchvátí jen málo budov – sídlo pojišťovací společnosti Lloyd´s, známá jednoduše jako Lloyd's of London. Nachází se v City, což je finanční čtvrt, kterou vám co nevidět celou blíže představím. Ale rozhodla jsem se začít právě touto stavbou. Jakékoli množství fotografií uvidíte, pořád nemáte šanci pochopit ten dojem, který tvoří, když stojíte u ní. Je to dílo veleváženého Lorda Richarda Rogerse, což je hodně známý současný architekt (spolupracoval třeba na centre Pompidou v Paříži), postavené v polovině osmdesátých let. Je to obří budova. A děsně sofistikovaná. Nebo aspoň tak působí, i když v zásadě bychom mohli její hlavní charakteristiky docela zjednodušit.

Je to industriální stavba, uvnitř hraje zásadní roli atrium, které se táhne prostředkem skrz všechny patra, ze kterých je díky němu vidět do dalších. Prostor na těch jednotlivých patrech není vůbec rozdělený do menších kanceláří, je to celé jedno velké, otevřené místo plné různých pracovních stolů. Chápete, jak to myslím, ne? A pak hlavní potrubí a výtahy jsou prostě daný zvenčí. Asi to je hlavně ta konstrukce do sebe různě propojených trubek, větších i menších, s dalšími výraznými prvky, které jsou třeba válcového nebo mřížového tvaru, ve spojení se sklem, která vyvolává ten dojem hrozně komplikované struktury. Nemyslím přehnaně komplikované, myslím jen hrozně obdivuhodně komplikované, protože když tam člověk stojí, nechápe, jak to mohlo někoho napadnout, jak to mohl vymyslet a dotáhnout do funkčního konce v tak obřím měřítku. Ty výtahy jsou pak už jen rozkošná třešinka na dortu, protože vypadají úžasně, když se takové maličké a celé prosklené plazí po industriálních zdech. Korunu tomu všemu nasazují modrá ramena jeřábů trčící ze střechy do všech směrů.

Ale vrátím-li se ještě k tomu vnitřku: Výše zmíněný popis sedí hlavně na prvních deset pater. Když ale vylezete z výtahu (který má neuvěřitelný výhled na celý Londýn) v jedenáctém, projdete kolem obrazů „ze života Lloyd's“ a vstoupíte do tzv. Adamovy místnosti, ocitnete se najednou ve viktoriánském jídelním sále. Bohatě řasené závěsy v oknech, velké zlaté zrcadlo, krásný stůl i židle, nádherné a luxusní prostírání, obrazy včetně zadumaně vzhlížejícího Churchilla, prostě jako ze života anglického viktoriánského šlechtice (teda až na toho Churchilla). Byla jsem uvnitř budovy minulou sobotu v rámci tzv. open house akce, a všude tam stáli lidé, někteří zaměstnanci, někteří dobrovolníci, připraveni nás navigovat nebo zodpovědět případné otázky. Pán v téhle místnosti, celý vážený a vznešený, ve smokingu, mi vysvětlil, že kdysi společnost sídlila o pár ulic dál ve staré budově, kde tenhle sál zapadal do celého prostředí, a že i v nové budově ho majitel chtěl úplně ve stejné podobě. Tak se viktoriánský sál dostal do industriální stavby osmdesátých let dvacátého století. Prý tam probíhají některé zasedání vrchního šéfstva společnosti (na jedné zdi se dá zasunout obraz a vysunout plátno, na protější se dá vysunout dataprojektor) nebo obědy s váženými hosty, jako turecký delegát den před tím. Akorát jsem přemýšlela, co to znamená, když ten pán řekl "MY jsme tu měli včera oběd".

Ve třetím patře je taky zvláštnost, krásný dřevěný zvon na ještě krásnějším dřevěném podstavci. Co tam dělá? Pochází z lodě, která původně patřila do Napoleonovy flotily, pak padla do rukou Královského námořnictva, ale roku 1799 ztroskotala. A byla pojištěná právě u Lloyd's. Tak totiž celá společnost začala, že z Edward Lloyd's coffee house se stalo oblíbené místo setkání pro námořníky sedmnáctého století, až se z toho postupně stala i jejich nejoblíbenější pojišťovna, která se pak rozrostla. I Titanic tu byl pojištěný! Nebo největší podíl New Yorského obchodního centra WTC (toho z 11. září). Ale dneska se tu zřejmě dá pojistit v podstatě cokoli, např. nos jakéhosi známého holandského vinaře, nohy Freda Astaira, hlas Bruce Springsteena či koncert Black Eyed Peas.

Už jsem asi mockrát napsala, jak mě tahle budova uchvátila. Tak už se nebudu opakovat. Radši vám ještě řeknu, že přes ulici od téhle vyrůstá jiná výšková budova, asi padesáti patrová Leadenhall tower, taky od Richarda Rogerse. Umíte si to představit? Stojíte takhle na ulici v centrální a známé čtvrti Londýna a napravo budova, kterou jste postavili a teď je hrozně slavná a známá, nalevo budova, kterou jste postavili (i ta je slavná a to ještě ve skutečnosti ani nestojí). Já jen vím, jaké to je stát tam a žasnout nad oběma.

27/09/2012

Workshop introduction

Na začátku roku je nutné, aby se každý nový budoucí architekt přiučil některým pravidlům pro práci ve workshopu, od toho jsou tedy introduction, které probíhají ve skupinách po dvanácti a u kterých se ukázalo, že i na mojí univerzitě dochází občas k zmatku, momentům, kdy nikdo neví, jak přesně mají věci být, kdo, kdy, kam, a to ani samotní profesoři, kteří jsou sami překvapeni z toho, co nám jiní říkali. Bylo to takové zábavné popletené ráno, nicméně nakonec se nás tam sešlo nějakých dvanáct a šlo to v pohodě. Workshop je taková obří dílna, nacházející se v mínus prvním patře. Teda vlastně jsou to dvě obří dílny, jedna pro pracování se dřevem a jinými materiály, druhá pro práci s kovem. V obou je množství různých vtipných strojů na řezání, ohýbání, vybroušení a jiné tvarování těchto materiálů, pak jsou tam obří a menší kusy dřeva/kovů/jiných materiálů, hromada dalších menších nástrojů na mechanické upravení menších kusů, ochranné brýle, a tak podobně. Zkrátka taková dobře vybavená dílna. Byly nám vysvětleny pravidla bezpečnosti, pravidla práce se stroji a nakonec jsme je i zkoušeli. Z čtvercové destičky jsem vyřezala zadaný tvar a plechovou destičku jsem správně ohnula, provrtala i přisvářela k sobě! Teda upřímně to asi nebyl žádný super zázrak, ale já nikdy v životě s ničím takovým nepracovala a bylo to nesmírně zábavný! 

Zdá se, že moje studium opravdu bude spočívat v drtivé většině v tom, že si budu někde s něčím hrát. Buď budu ve studiu tvořit z různých věcí, skládat, dávat dohromady, lepit, jinak vyrábět, nebo si budu v dílně hrát s těmahle super strojema a něco vytvářet tam. A do toho si budu pořád něco kreslit. Když si vzpomenu na jiné obory, je to docela zábavný kontrast. Ještě vtipnější je představa, že několik let tohodle hraní (které teda aspoň bude snad postupem času dosahovat lepší a lepší úrovně) ze mě udělá architekta, který bude opravdu moct postavit něco, v čem budou různým způsobem existovat jiní lidi s bezmeznou důvěrou, že jim to nespadne na hlavu. 

A jak to pokračuje

Druhý den ve škole vypadal asi takhle: nuda, nuda, čekání, nuda, ještě delší čekání, hrozná zima, další čekání, nuda. Na začátku dne totiž probíhal enrolement, neboli zápis, kdy si člověk vystál frontu a pak předložil svůj pas a všechny svoje kvalifikace a byl zapsán. Dostal papír, se kterým přešel do finančního centra a tam ukázal potvrzení o půjčce na školný. A pak už jen do další místnosti, labyrintem chodbiček mezi těma zátarasama, za kterýma se pořád staví, kde mě hned vyfotili a vystavili mi student ID. Jsem oficiálně student! S hloupou fotkou, kterou budu mít další tři roky, ale who cares. No jenže pak byl další bod programu až za dvě hodiny. (Druhá možnost byla přijít trochu později, vystát si mnohem delší frontu na začátku a pak mít kratší čas mezi zápisem a dalším bodem.) Sice jsem potřebovala vyřídit potvrzení o nastoupení na školu, což znamenalo zajít do správné kanceláře a vyplnit papír, na základě kterého mi asi do sedmi dnů přijde to potvrzení, které je nutné třeba k otevření studentského účtu v bance, apod., nicméně celá tahle procedura dvě hodiny fakt nezabrala. Navíc tím, jak je celé přízemí ve stavbě, není si kde sednout, kromě asi jedné lavičky, takže člověku nezbylo než zevlovat na schodech před vchodem, kde byla ale hrozná zima.

Zima byla i v tzv. Hogg lecture theatre, velké aule, kde se konalo oficiální přivítání a představení studentské unie. Přivítal nás děkan architektury (celá University of Westminster se skládá z několika částí, z nichž jedna je Barlett school of Architecture and the Built Environment, sídlící v jednom z pěti campusů – Marylebone – společně s Business school, a právě její děkan nás přivítal). Moc milý pán i řeč, v zásadě zase o tom, jak univerzitu tvoří hlavně studenti a jejich aktivita. Pak se nám představila část studentské unie. Je to tak, že v jejím čele je studenty zvolený prezident, což je děsně vtipný člověk. Pak má každý z těch campusů zvoleného viceprezidenta. Pak jsou tam další členové unie, kteří mají na starosti různé konkrétní záležitosti. V rámci této unie se dělají školní média – noviny, rozhlas a televize, sporty – všechny možné druhy, oficiální repezentativní týmy univerzity se jmenují Dragons, kluby – tzv. societies, podle zemí, jako třeba Czech and Slovak students society, podle předmětů, architecture society, nebo jiné typu creative writing society, Amnesty International society, apod. a různé jiné události.

Po tomhle následovala další hodina a půl volna, která se ale aspoň dala zabít tím, že šel člověk na oběd. Šla jsem se skupinkou pěti Italů. Už pět Italů v jedné třídě mi přišlo překvapivě hodně, ale zřejmě jich v Londýně obecně studuje dost. Pak u nás máme pět Poláků a tři Rumuny, což mě taky docela překvapilo. Žádný Čech nebo Slovák so far, ale včera jsem se doslechla, že prý tam je jedna Slovenka, tak uvidíme. Po obědě byla poslední přednáška o tom, jak fungují osobní tutoři. V rámci těch čtyř skupin, do kterých jsme rozdělení na práce ve studiu, má každá skupina svého tutora, což je vedoucí profesor, ale zároveň to je osobní tutor každého z té skupiny, za kterým člověk chodí, když potřebuje vyřešit něco ohledně školy typu že nestíhá, nebo něco nezvládá, apod., ale třeba i když má nějaký úplně jiný, osobní problém, který teda ten tutor neřeší sám, ale spojí vás s councelling teamem, kde jsou na to lidi. Byli jsme ujištěni, že hodně studentů tohle občas využije, že je normální mít občas problém, ale že se to všechno dá zvládnout. Upřímně v těch prvních dvou dnech konečně první slova, která mě úplně nevyděsila, ale naopak mi zažehla jiskřičku naděje, že se to dá zvládnout.

Ve středu jsme měli něco, co bylo původně představeno jako treasure hunt followed by beer and chips. Vyklubala se z toho procházka. Nejdřív jsme se nějak rozdělili do pěti skupin, každé se ujal jeden učitel a vyrazili jsme do City of London, což je finanční čtvrt, plná moderních, obřích a známých budov. Je to geniální část Londýna a něco víc o ní určitě ještě napíšu, protože to stojí za to. I procházet to s učitelem architektury stojí za to! Člověk se dozví hromadu zajímavých informací. Třeba že o víkendu se pořádá tzv. open house, což je akce, v rámci které je neuvěřitelná spousta různých londýnských budov otevřená pro veřejnost, takže si je můžete prohlídnout zevnitř, někdy sami, někdy s průvodcem, včetně těch slavných v City, všechno zdarma.

Po tomhle a po nesmírně vytoužené pauze na oběd následovalo tzv. beer and chips. Chips tady v Anglii jsou hranolky, ovšem prý ta profesorka, co to má na starosti a co to psala, pochází z Kanady, a proto tenhle pojem nesprávně použila, když myslela normální chipsy. Ale hlavní bylo, že jsme konečně zjistili složení těch skupin. Jsem skupina D, což znamená studio work v úterý a v pátek. Od deseti, oficiálně je to prý do čtyř, ale náš tutor říkal, že se máme připravit na to být tam klidně i celý den, podle druhu práce. Vždycky v pátek s ním bude ještě jeden tutor, takový vedlejší. A je to zrovna ten nejvíc cool učitel! Tuším je i šéfem nějakého toho oddělení, protože to on nás uvítal a všechno nám představil ten první den a i web něco takového říká. Hrozně těžko se popisuje, ale mám pocit, že hlavně moje Británií posedlé přítelkyně by nad ním jásaly, protože on je jakýmsi způsobem esencí všeho dobrého britského. Ale oni i ti profesoři, stejně jako ti studenti, vypadají všichni hrozně zajímavě a sympaticky, to si holt nepomůžete :).

21/09/2012

Jak to všechno začalo

Už během prázdnin posílala univerzita studentům architektury email s přivítáním, seznamem doporučené četby a výstav a přesným plánem prvního týdne, tzv. orientation week, podle kterého jsme dneska před půl jedenáctou vystoupili na stanici metra Baker street a zamířili do školy. Hned u vchodu stála banda starších studentů s tričkama s nápisem FANS – friends of arriving new students, kteří nás navigovali do správné místnosti. V tomhle Marylebone campusu je totiž kromě architektury ještě business school (jinak má University of Westminster další čtyři campusy, nejsou daleko od sebe).

Sešli jsme se tedy v jedné místnosti, studenti oboru architektura i oboru interiérová architektura, a společně vyslechli přivítání, uklidňující slova o tom, že je normální, že se na začátku zdá všechno chaotické, a naprosto odstrašující slova o tom, jak je to studium strašně těžké, jak se očekává hard-work na projektech každý týden, jak se tomu musíme úplně stoprocentně věnovat, atd. Dál nám vysvětlili, jak vlastně bude výuka vypadat. To už bylo tuším potom, co si interiérové architekty odvedla jina profesorka někam jinam a zůstalo nás tam odhadem asi sto architektů. Budeme rozděleni do čtyř skupin, A, B, C, D, zřejmě podle abecedy, ale kdo ví, a dvě skupiny budou pracovat v design studiu v pondělí a středy, druhé dvě v úterý a v pátky. Studio je vlastně takovej ateliér a práce v něm je evidentně zásadní a největší částí celé výuky a hodnocení. Pro představu jsme už rovnou dostali zadáno, co si máme přinýst příští týden právě na tyhle hodiny: kartónovou krabici, kus starého dřevěného nábytku, který můžeme zničit (protože ho zničíme) a cosi, co se mi vážně nepodařilo identifikovat. S tím pak budeme ve trojicích něco tvořit. Dále jsme dostali instrukce, které, když se mi podařilo doma s pomocí slovníku konečně rozluštit, popisují, jak máme zpracovat něco jako maltu a jak to máme pak použít při práci s něčím, co jsem úplně nepochopila, ale je možné, že to je ta třetí, neidentifikovatelná věc, co si máme na příští týden sehnat, takže tenhle návod s tím vším možná souvisí. A pak jsme ještě dostali seznam drawing materials, které budeme potřebovat, který se mi ale ani se slovníkem nepodařilo moc pochopit. Hádám přijdu do obchodu, ukážu to prodavačovi se slovy, že tohle všechno potřebuju a jestli by mi mohl pomoct to najít, a budu se modlit, aby to nestálo moc peněz. Nejdřív teda musím zjistit, kde se tu takový super profesionální výtvarný obchod nachází a vlastně ještě dřív by se hodilo vyzvědět, jestli všechny ty věci potřebujeme už příští týden, nebo ne.

No kromě téhle praktické části budou pak ve čtvrtek přednášky. Dopolední od deseti do jedný, to bude kulturní kontext a první semestr budeme dělat moderní architekturu. Odpolední blok pak bude technický. Na to jsem upřímně zvedavá, na tu techniku. On se ten profesor tvářil tak přívětivě a zdá se mi, že to může být hodně zajímavé a dost užitečné a jelikož o tom nic nevím, jsem na to zvědavá o to víc. Ve čtvrtek večer se pak pořádájí tzv. open lectures, které nejsou povinné a kam vždycky se pozve nějaký host z pole architektury a jelikož jsme v Londýně, můžou to být dost význační hosti! Z těch loňských jsem zaznamenala třeba Evu Jiřičnou. Takže to vychází tak, že budu mít dva dny studiových prací, jeden den přednášky a dva dny volna (kdy ale zřejmě budu pracovat jako divá na různých úkolech).

Po téhle úvodní sekci, která mě totálně vyděsila, se profesoři rozloučili a po chvíli, kdy jsme se bavili a čekali, co bude dál, si nás postupně rozebrali asi čtyři FANS, aby nás provedli po budově. Člověk se obecně neorientuje hned v novém a docela velkém prostoru, ale když se ho ještě část rekonstruuje, takže je zakrytá plachtama (přízemí de facto úplně celý, zbyly z něj jen úzké matoucí chodbičky), tak je nově příchozí ztracený úplně. Sice jsme dostali barevnou mapu s plánem toho, kdy co bude hotové, ale to vážně moc nepomohlo. Každopádně jsme to nějak prošli a rozhodli se, že ještě tu budovu obejdem, než jsme se rozešli na hodinku na oběd. Během téhle procházky se na mě v jednu chvíli usmála slečna stojící vedle mě, pozdravila, představila se a začala si se mnou povídat. Tím sem se i seznámila s další, se kterou se ta první seznámila tímhle způsobem chvíli před tím. Dali jsme to dohromady s mojim spolubydlícím a jinou slečnou, se kterou se začal bavit on, k tomu jsme ještě přibrali jednoho kluka a takhle v šesti jsme se vydali na oběd. Tohle seznamování je náhodou hrozně super a co jsem koukala, hodně lidí se tak nějak prostě začalo bavit s těma kolem sebe. Stačí se usmát a pozdravit, nebo se usmívat a trochu vetřít do konverzace, která zrovna vedle vás někde probíhá, a za pár minut už se znáte. Obzvlášť pokud to je trojice studentů, kterou jste potkali ráno cestou do školy na zastávce metra u vaší koleje, kde oni bydlí taky.

A pak následovalo ještě oficiální seznamovací kolo. Nejdřív jsme se teda znovu sešli v té velké místnosti a dostali tlustý, A4 manuál k životu na univerzitě. Je tam všechno. Jak probíhá výuka, jak funguje hodnocení, co dělat, když propadáte, co jsou studenští reprezentanti a jak se volí, jak je to s knihovnou a s rozvrhama a s nějakým online systémem, kam se můžete přihlásit, co dělat, když se vám nedaří, co dělat, když vás trápí nějaký neakademický problém, atd. Jen chce hodně síly a energie přečíst to a pochopit to. Každopádně potom jsme nějak utvořili skupiny asi po deseti, v rámci kterých jsme se měli představit a pak najít v tom manuálu nějaké odpovědi, které jsme si pak nahlas říkali. V tuhle chvíli už jsem věděla, že vedle Britů tam máme studenty například z Polska, Itálie, Francie, Turecka, Ruska, Litvy nebo Malajsie. To mi přijde hodně dobrý!

Poslední část pak byla přednáška/prezentace o tom, jak funguje knihovna a jakýsi ten online elektronický systém se školníma emailama a tak. To už ale bylo moc informací najednou a po jejím skončení všichni vypadali tak, že už moc nezvládli dávat pozor, natož něco pochopit (obzvlášť když je hrozně velká část knihovny pořád v přestavbě), a že jsou jenom hrozně šťastní, že můžou jít domů. Zítra nás čeká enrolement, neboli zápis, a pak nějaké další seznamování, jako ostatně po celý zbytek týdne. 

17/09/2012

A week goes by

Můj první týden, který se pomalu chýlí ke konci, byl převážně ve znamení turistického poznávání Londýna. Je to skvělý město, přesně jak jsem si myslela a ještě víc! Přináším vám jakousi koláž toho, co mě potkalo.

Úterý

Výlez na Baker Street přímo k soše Sherlocka Holmese, hned naproti mojí škole. Krásné anglické červené ulice. 221 Baker Street. Chipotle za rohem od školy! Regent´s park, plno britského ptactva a běžců. Nejenže neprší, ono svítí slunce! Dáma v pokročilém věku, která na nás z pěti metrů spustila: „Can I help you“, když viděla mapu v naší ruce. Jiná, ještě v pokročilejším věku, která zase z těch pěti metrů hlaholila: „Excuse me, do you know, how can I get to Hard Rock Cafe?“. Všechno s úsměvem, samozřejmě. Místní Alza, akorát vedle všech možných myslitelných elektrických hračiček tu prodávají ještě všechny možné myslitelné věci. Hyde park, obří. Prodejna Mini - je lepší ten pruhovanej, retro nebo s kravím potahem? Big Ben, parlament, doubledeckery, taxíky, jako z plakátu. Hungerford bridge, jen pro pěší a vláčky, stojí za to! Skoro mě přejelo auto, asi milionkrát. Taxikář, co s úsměvem pózuje paní, která si chce vyfotit hlavně vtipné ilustrace na jeho taxíku, doprava holt počká. Trafalgar square s admirálem Nelsonem, ještě víc rozkošných londýnských uliček, Regent street, Oxford street, dokonalý toskánský podnik v Soho, sýr k vínu zdarma a s hudbou ala letní posezení na toskánské terásce. Tesco, co má non-stop a má všechno. Zmatené autobusy. Stížnosti na hluk předchozího večera od rezidentů sousedících s kolejí. Zápas Anglie-Ukrajina za rohem, davy fanoušků po skončení, nevypadají vesele, asi Anglie prohrála. 

Středa

Saint Paul Cathedral se zlatým Saint Paulem a francouzským Paulem vedle. Obrovská, krásná, ale vstup patnáct liber. Ve sklepě luxusní restaurace. Milennium Bridge, jenom pro pěší, kolem Shakespeare´s Globe k Tate Modern Gallery. Na stálé expozice vstup zdarma. Skvělé převedení staré továrny do moderní galerie, takový DOX, ale ještě lepší. Cool umyvadla a shop s božským výběrem knih o architektuře/designu/módě/umění – jeden z důvodů, proč studovat v Londýně! Černé, lesklé Financial Times. Kavárna s fair trade v kostele Saint Mary – Alder Mary. Už jenom čekám církevní bar. Vzhůru do City. Jezdí tu starej dobrej pravej doubledecker! Slavní architekti staví na každém kroku, všechno skleněné a vysoké. Miluju Lloyd´s of London! (budova banky) Nejlepší, boží, úchvatná! Hrozně velká. A sofistikovaná. Peníze jsou tu cítit ve vzduchu a na oblecích kolemjdoucích. Liverpool station, náměstí Hope square a pomník dětem zachráněným před válkou odjezdem do náhradních anglických rodin.

Čtvrtek

V Convent garden je úžasný trh pořádaný jen každej čtvrtek. Umí tu cookies jako nikde na světě. V doubledeckeru jsou nejlepší místa nahoře vepředu! Socha Churchilla před parlamentem je děsně podobná Churchillovi před VŠE. Oni tu ale mají ještě Lincolna a Mandelu. Do Westminster abbey se platí vstup. Do Westminster cathedral ne a je nádherná! Nothing Hill taky! Jsou tu vtipný lidi.

Pátek

Dneska jsem zjistila, že kousek za Victoria station je děsně fancy čtvrt. Děsně děsně fancy. Park, který vypadá jako zahrada z obrazu francouzského impresionisty, je přístupný pouze s členskou kartou. Domy jsou jako z jiného světa. Během pěti minut jsem viděla čtyři Rolls-Royce, tři z nich parkovaly v jedné ulici, která rozhodně není nijak závratně dlouhá. Všechno to je lemované neskutečnými restauracemi, kavárnami nebo cukrárnou s názvem jako z románu, u které je rovnou i cukrářská akademie. Dětičky z místní školky vypadají jako malí ministři a ministryně s těmi fancy sáčky a baretkami, co mají v rámci uniformy, a když tihle čtyřletí hlaholí britskou angličtinou, je to boží. Člověk taky hned pochopí, kde se bere ten britský snobismus. A připadá si u toho jako v pohádce.

16/09/2012

Jak bydlím

Cestou z metra k mému budoucímu království, studentské koleji ve Wembley (což je poklidná čtvrt už mimo centrum, ale o tom někdy ještě více), jsme náhodou potkaly člověka z ubytovacího týmu, který se hned ptal, jestli náhodou nemíříme do Student Court, jak se to tu honosně nazývá, hned se představil, popřál nám hodně štěstí a nasměroval nás. Tolik k jejich úžasnému chování. Po uvedení do pokoje jsem dostala uvítací balíček od svojí univerzity, University of Westminster, kde byly různé sladkosti, slanosti, dámská vůně a pánský deodorant (Old Spice!! oni ví, co potřebuju fetovat, když jsem osamělá). Abych trochu rozvedla to ubytování. Dostavěli ho asi před měsícem. Spravuje to soukromá firma, která má smlouvu s mojí univerzitou, že do tzv. shared flats, bytů, kterých je tu asi nejvíc, budou přijímat pouze studenty té univerzity. Ona sama nám zase nařídila, že na tuhle kolej smí jen a pouze první ročníky, které se na žádnou jinou kolej od té univerzity přihlásit nesmí (ale můžou bydlet úplně jinde, to zas jo). Ti, co studují jinde, můžou mít jenom dražší pokoje, které jsou větší a mají i vlastní kuchyň, takže vlastně takové samostatné byty. V těch shared flats si kuchyň dělí pět nebo šest lidí, kteří mají každý svůj pokojík nevelkých rozměrů s koupelnou miniaturních rozměrů. Ale je to všechno úplně nové a moc hezké. Je tu postel šířkou spadající mezi tu pro jednoho a pro dva, dvě poličky u ní, skříň, stůl, židle, police nad stolem, nástěnka a zrcadlo. Můj osobní výhled je na vnitřní dvůr, kde se už teď rádi schází různé skupinky studentů a kudy se prochází od recepce ve třetím patře k výtahům, které vedou k pokojům.

Co se toho týče, pokoj je maličký, ale hezký a útulný, hlavně jsem ale moc ráda za vlastní pokoj, protože to soukromí je nenahraditelné. Kuchyně je pak děsně luxusní! Spojená s obývacím koutem s gaučem a televizí to celé tvoří dost velký prostor, obohacený ještě o další skříň s žehličkou, žehlícím prknem a nějakým uklízecím náčiním. V kuchyni je všechno, co tam má být, a k tomu světla, která se automaticky zapínají při zaznamenání pohybu. Hlavně tam je vážně spoustu místa, což je super, třeba na společné chvíle s flat-mates. To je taky vtipná kapitola. Při přihlašování a rezervování toho ubytování si totiž člověk v online systému může zvolit část budovy (podle světových stran, odlišují se barvou polic a židlí v pokojích), patro, byt i pokoj, kde chce bydlet, při čemž vidí jen, kolik lidí si v tom bytě už zamluvilo pokoj, jejich pohlaví, věk a volby v mini-dotazníku s otázkama o tom, jak moc společneské/klidné studijní místo podle nás kolej je, jesti jsme pořádní nebo bordeláři, apod. Je to taková totální loterie a moje největší zvědavost při příjezdu byla, s kým že to budu bydlet. Teda dva z nich jsem si vyhledala na facebooku už dřív díky stránce toho ubytování (na které ten jejich tým skvěle komunikuje a odpovídá na jakékoli dotazy). Člověk je hrozně zvědavý, kdo to bude, jaké bude rozložení pohlaví, co budou studovat, apod. U mě to zatím vypadá na jednu další slečnu a tři chlapce, z Belgie, Británie, Británie a zřejmě zase Británie ale s asijským původem (tuším říkal něco o Hong Kongu), a co se týče oborů, tak to máme právo, dva krát business a management a kromě té mé ještě jedna architektura. Chybí tedy poslední člen. Člověk se pak první dny neubrání takovým věcem, jako zkoumání po obsahu koše (který svým rozdělením do třech přihrádek krásně demonstruje to super pokrokové třídění odpadu, které tady provozujem), kuchyňských skříněk a lednice, aby odhadl, kolik lidí už tu bydlí, nebo vymýšlení záminky, proč potřebuje do kuchyně, když bouchnou dveře a zdá se, že je naděje na seznámení se s dalším sousedem.

Výprava do Ikey

Úspěšným příjezdem na kolej to začíná, návštěvou Ikey nutně pokračuje. Ještě že je jen asi čtyři zastávky autobusem! Vypadá úplně stejně všude jinde na světě, i česká karta Ikea Family tu platí. Jakkoli bývají takové nákupy zábavné, tyhle jsou nakonec dost únavné. Jen považte, co všechno je nutné takovému studentovi koupit (nejen v Ikee). Peřinu, polštář, deku, povlečení, malou lampičku na stůl, ručníky, utěrku, talíře, misku, skleničky, příbor (ostré nože a jiné nástroje, které by mohli ublížit člověku, se nesmí prodávat lidem pod dvacet jedna let), toaletní papír, všechnu možnou drogerii a tak. Je to takzvaný „shopping for uni“ a i prodavač za kasou to poznal! A opět další do příhod hodní lidé města londýnského, jiný prodavač, ptala jsem se ho, jestli mají adaptér. Tak mi nejprve připoměl s pobaveným úsměvem, že se to řekne power converter a ne adapter, pak mi začal vysvětlovat, kde je nejbližší obchod, kde je prodávají, neuvěřil mému přikyvování a přeptal se, jestli vážně vím, kde to je, načež jsem přiznala, že ne a jestli by mi nemohl napsat jméno a adresu. Adresu nevěděl, ale prý, že to vygooglujem, vytáhl svůj chytrý telefon a začal hledat, moji poznámku, že jsem ho nechtěla tolik zdržovat, zamítl s tím, že oni jsou tam přece od toho, aby nám pomohli.  

12/09/2012

První dojmy londýnské

Gatwick, jakkoli méně známý než Heathrow, je také dost velký. Rozhodně víc než to, co máme v Praze, takže jsme se trochu prošly, než jsme se vymotaly k východu, u něhož se rovnou daly koupit lístky na autobus mířící až do Londýna. Gatwick totiž přímo v Londýně neleží a jízda National Expressem, zřejmě docela širokou a populární sítí autobusů, trvá sice hodinu a půl, což je o dost delší než použít vlak, zase ale se svými osmi librami na jednu jízdu stojí podstatně míň. Řidič Terry nás poučil, že za nezapnuté pásy hrozí pokuta dvě stě liber, takže se to fakt nevyplatí, že když se autobus převrátí, tak se střešní okénka rozbijou či odlítnou, a že když se zapálí cigareta na toaletě, spustí to alarm, tak že nás moc prosí, ať to fakt neděláme. A jelo se. Docela trvalo, než to začalo být zajímavé a lány polí a lesů vystřídalo město. Na Victoria station, kam to dojelo, je docela zmatek. Je to velká stanice, všechno možný dohromady, jestli se tam někdy ocitnete, nenechte se zajet autobusem, neb tam mají opravdu málo manipulačního prostoru, a nestresujte se, ona se nakonec ta správná stanice metra i místo pro koupení lístků na mhd najdou. Pokud s sebou taháte obří těžkej kufr, ručím minimálně za jednoho člověka, který vám s ním nabídne pomoc do schodů, což se rozhodně vyplatí, protože během dvou přestupů jich člověk musí zdolat dost a jakkoli přátelští jsou občané, metro samotné bohužel tak vstřícné není. Jednu cestu s kufrem člověk nějak překoná, ovšem lidé na vozíčku či jinak pohybově omezení to musí mít hodně těžké, v některých stanicích vážně nejsou žádné eskalátory ani výtahy, jen plno schodů.

Ti lidé ale, ti jsou vážně úžasní! Když se jich zeptáte na cestu, hned se usmívají a ochotně vám poradí, popř. když náhodou vystupují stejně, po očku sledují, jestli nevypadáte moc zmateně a oni vám nemůžou ještě nějak poradit. Dále jsou klidní. Když třeba procházíte úzkým tunelem při přestupu v metru, jakože jich tam je vážně dost, tak vám uhnou, pustí vás s tím kufrem před sebe a v klidu jdou za vámi, i když to pro ně znamená pomalejší tempo, při čemž se vůbec nestresují, nespěchají a působí věčně v pohodě. Když do vás náhodou vrazí na ulici, hned se omlouvají, když jim u regálu v potravinách uhýbáte, i když to není nutné, hned říkají, že to je v pohodě, že nemusíte, když mají pocit, že si stoupli tam, kam jste chtěli jít, zase se hned omlouvají, když fotíte, vyhnou se. Je to úžasné, pohybovat se mezi takovými lidmi. I ty nápisy na lešení, omlouvající se za dočasné zhoršení podmínek v okolí stavby, se zdají být víc od srdce a upřímné.

Naopak je trochu nebezpečné pohybovat se v zemi, kde řídí vlevo. Každého asi hned napadne, že člověk se při přecházení musí dívat nejprve na druhou stranu. V případě křižovatek nebo úzkých uliček ústících na hlavní je to ale ještě složitější, protože vůbec nevíte, co může odkud a kam jet, takže hrozně často se zničehonic vynoří auto z úplně divného směru. Pak je taky všechno naopak. Autobus má vlez z druhé strany, protože staví na druhé straně ulice, i to metro jede většinou jiným směrem, než čekáte, přednost zprava je tady přednost zleva a když se chcete podívat na řidiče potom, co jste se mu omylem zase připletli do cesty, tak jste prvních pár vteřin přesvědčeni, že to auto nikdo neřídí, než vás napadne posunout pohled trochu vlevo. Nejen to řízení, ale ani jízdu na kole si tu vážně neumím představit.

11/09/2012

Úvod / Odlet, přílet

Přišla druhá zářijová neděle a balila jsem. Snad všechno, co vlastním, bylo třeba vecpat do dvou tašek po dvaceti kilech a dvou po deseti, plus bylo nutné počítat s místem na hromádku maminčina oblečení a osobních věci. Přišlo druhé zářijové pondělí a letěla jsem. Ušetřím vás popisu celého tohodle dramatu. Nejvtipnější moment byl v letadle, kde už se britská angličtina linula vzduchem, když jsem v Respektu narazila na rubriku Jeden den v životě a jen tak náhodou se rozhodla, že článek v tomhle čísle bude asi třetí z té rubriky, co jsem kdy v život přečetla. Ono to bývá vlastně docela zajímavé, řekla jsem si asi pět vteřin před tím, než jsem se začetla do příběhu Matyáše Moravce, studenta letícího vstříc svému prvnímu ročníku na univerzitě v Británii. Musím sdílet, je to fakt vtipně napsaný a není přesnějšího! (až na to, že já jsem byla ušetřena náročného přestupu a obohacena o maminčinu přítomnost během příletu a prvních čtyř dní) http://respekt.ihned.cz/c1-57393790-bez-zpatecni-jizdenky

11/09/2012