Urbanismus a zábavný park

Minulý týden jsme měli přednášku na téma zábavních parků a horských drah.

V rámci našeho hlavního designového předmětu totiž máme letos navíc sérii přednášek a promítání na témata urbanismu. To proto, aby se zvedla úroveň té části našich projektů, kde analyzujeme, pro koho, na jakém místě, za jakým účelem stavíme, co tím dosáhneme a jak to ovlivní okolí.

Když jsem poprvé slyšela téma přednášky, říkala jsem si: hm?? Nicméně pak to dostalo smysl a byla to snad nejlepší, jakou jsme zatím měli!

Paní přednášející začala vyprávět o tom, jak vznik zábavních parků souvisel s průmyslovou revolucí. Jednou z mnoha radikálních změn, kterou přinesla, byla novinka v podobě týdne rozděleného na pracovní dny a víkendy. Najednou vyvstala otázka, co bude takové velké množství lidi dělat se svým volným časem. Města cítila potřebu tuto otázku řešit, začít plánovat budovy a místa, kde se dá takový čas příjemně strávit, prý mimo jiné z obavy, že jinak ho bude moc lidí krátit v hospodách popíjením. Tak vznikly zábavní parky, jakožto oslava technologie a pokroku, která replikovala industriální realitu každodenního života. A staly se okamžitě masově populární záležitostí.

Jak je možné, že bylo tak velké množství lidí ochotno zaplatit za to, aby svůj den strávili v chaotickém a hlučném prostředí plném mašin, které navíc reflektovali jejich běžný den?

Průmyslová revoluce přinesla nové, doposud naprosto nevídané možnosti. Tyto věci byly však naprosto nedosažitelné pro drtivou většinu populace a právě zábavní parky nabízely možnost aspoň okusit pocit létání či jízdy ve vlaku, díky atrakcím jako velice populární Maximova létající mašina či vagón, který se natřásá a promítá obrázky na okna tak, jako by člověk seděl ve skutečném.

Průmyslová revoluce také přinesla radikální změnu stylu života a vzhledu měst, ve velice krátkém časovém intervalu. Objevil se nový strach, strach z nehod způsobených technologií, která se vymkla kontrole, a právě ten se v parcích dařilo překonat.

Po druhé světové válce jejich popularita zase výrazně klesla. To bylo spojené s nastupujícím koncem entusiasmu a novou nedůvěrou vůči technologiím a všemu, co je oslavovalo.

Maxime's flying machine

08/10/2013

Jak jsem hledala bydlení

S příchodem nového školního roku je třeba vyřešit otázku bydlení a to je velké drama. Teda pokud nechcete bydlet na koleji, což nechcete, protože je to drahé (těch, které by finančně přicházely v úvahu, není zas tolik) a smlouvy bývají většinou na dobu delší než je samotný školní rok bez možnosti zkrácení. Takže se rozhodnete pro pronájem.

Bydlení po příjezdu

Jenže shánět místo k bydlení, když člověk není v Londýně, jde těžko. Vlastně moc nejde, protože to potřebujete vidět, než to pronajmete, a sice by se tam dal poslat nějaký dobrý londýnský kamarád se spolehlivým úsudkem, ale to je přece jenom takové nešikovné a nejsem si jistá, jak by se daly na dálku zařídit všechny oficiality. Na druhou stranu když tu člověk je, už potřebuje bydlet, že ano. Dá se přespat pár dnů u někoho, nebo se dá bydlet v hostelu, v každém případě pravděpodobně nastane situace, že přijedete, jste de facto bezdomovec a potřebujete co nejrychleji najít bydlení. Navíc takových studentů je na počátku září děsně moc, je to období roku, kdy je tenhle trh naprosto nejvytíženější. To pak i když se snažíte zajímat se o nájem třeba dva týdny před příjezdem, je vám řečeno, ať se poptáte až v momentě, kdy se budete chtít nastěhovat, protože to bude nabídka zas úplně jiná. Jednou se mi stalo, že volné místo zmizelo ještě než jsem stihla dojet na prohlídku, přestože jsem vyrazila hned, jak jsem se o ní dozvěděla.

Typy pronájmů

Co se ale pronájmu obecně týče, rozhodně se dá sehnat za cenu srovnatelnou či nižší než bývají koleje. Jedna možnost je pronajmout si byt s několika kamarády. Jelikož se v průběhu posledních asi čtyř měsíců vize toho, jak a s kým budu bydlet, několikrát změnila, mám zkušenosti s hledáním různých typů ubytování. A zpozorovala jsem, že o byty se dvěma ložnicema je nouze. Respektive ty v mé cenové relaci byly v horších a vzdálenějších lokalitách než tří-pokojové, bylo jich méně a podmínka, že nájemníci musí být zaměstnaní na plný úvazek, tedy žádní studenti, se u nich vyskytovala častěji, než u všech jiných typů dohromady.

Nástrahy na ubohé studenty

Vůbec studenti jsou tvorové velice podezřelí, o to víc, když jsou cizího původu, takže se často stává, že landlordi (ti, co pronajímají) vyžadují buď guarantora (věřitele), který žije a pracuje v Anglii, nebo minimálně šest měsíců nájmu předem. A to u cen pronájmů, které jsou i v rámci drahého Londýna brané jako velmi vysoké, je potíž. Vlastně v případě kolejí tuším platí bez výjimky, že nemá-li člověk UK guarantora, musí zaplatit celý rok předem. Stejná podmínka s minimálně půlročním nájmem se někdy vyskytuje i v rámci studio flats. To jsou byty většinou pro jednoho, kde máte všechno pro sebe. Respektive přesnější označení by bylo pokoje, protože je to jedna místnost, kde máte postel, skříň, kuchyňský kouteček a koupelničku. Výhodou tohoto ubytování je, že máte fakt svoje soukromí. Nevýhodou je, že ho máte ve většině případů na velmi malém prostoru. Jakože fakt malém. Jakože můžete vařit a sedět při tom na posteli.

Bydlení pro jednoho

Je-li člověk sám a chce prostor, může zvolit možnost pronájmu pokoje v několika pokojových bytech (shared flats), kde sdílí kuchyň a koupelnu. Přes můj prvotní strach ze sdílení bytu s lidmi, které jsem v životě neviděla, jsem u tohodle nakonec skončila a jsem za to ráda. Dělá to tak hodně lidí a nemají problém. Moji spolubydlící jsou také všichni naprosto v pohodě. A mít velký pokoj přece jenom stojí za to. Stejně jako domácí prostor, který se neomezuje na jednu místnost, nebo to, že člověk není věčně úplně sám. Navíc v drtivé většině případů nájem pokrývá i účty a internet, což znamená osvobození od mnoha zařizování a starostí, a předem stačí zaplatit měsíční nájem plus zálohu stejné výše.

Pokud si říkáte, co jsem za asociála, že po roce studia nemám nikoho, s kým bych mohla hledat bydlení, není to tak úplně přesné. Hledat byt ve více lidech, obzvláště když jsou z různých zemí a celé léto mimo Anglii, je dost obtížné. Nebo bývá problém, že se každý potřebuje nastěhovat v jinou dobu. Já jsem taky chvílemi koketovala s různými myšlenkami na společné bydlení, ale vždycky to ztroskotalo na něčem takovém. A znám spoustu dalších lidí, jejichž plány také ztroskotaly a oni bydlí samostatně.

Trochu politického kontextu na závěr

Jak jsem byla takhle aktivně ponořena do problematiky londýnského bydlení, náhodou jsem se dostala k několika článkům na toto téma a to je zajímavé. On totiž Londýn má zřejmě dost velký problém tkvící v tom, že je nedostatečné množství cenově dostupného bydlení. Staví se víc drahých bytů, které ale ve velké míře kupují bohatí cizinci, kteří buď do Londýna jezdí často, ale nebydlí zde natrvalo, nebo jako investici, kterou zatím budou pronajímat. Což způsobuje značnou nestabilitu. Je tu totiž velké množství nemovitostí, které jsou buď pronajímány, nebo dokonce část roku zejí prázdnotou. A tím pádem i velké množství lidí střední třídy či sociálně slabších poměrů, kteří si nemohou pořídit vlastní obydlí a jsou nuceni bydlet v pronájmech, jejichž podmínky popsal jeden zpravodajský serveru prý jedny z nejvíc nepřátelských vůči nájemníkům v rámci Evropy. Tohle je jen takový stručný nástin problému, jak jsem ho zaznamenala, ovšem zdá se, že to je věc, kterou třeba aktivně řešit, tak mě to zaujalo.  

2/10/2013

Truss

Tohle byl asi jeden z nejzábavnějších projektů. Jednalo sa o zadání na předmět drafting and fabrication. To je totiž tak, že máme jeden hlavní ateliérový předmět, který se oficiálně jmenuje An Introduction to Architectural Design, a spolu s Architecutral Skills jsou to jediné dva předměty, které trvají celý rok, na jehož konci se odevzdává portfolio. Každý z nich je za třicet kreditů. A pak máme Cultural Context 1a a Technical Studies během prvního semestru a Cultural Context 1b a Drafting and Fabrication ve druhém, každý z nich za patnáct kreditů.

A právě v rámci toho Drafting jsme dostali zadání vyrobit jakýsi trám. Byly dány dvě dřevěné desky konkrétní velikosti a přesné rozměry, jaké má výsledná konstrukce mít, a bylo na nás, jakým způsobem je spojíme, jak to bude vypadat, jaký materiál použijeme. Hlavně aby to vydrželo zatížení dvaceti pěti kil. Místo přednášek jsme tedy ve druhém semestru měli tutorials, v rámci kterých jsme mohli chodit pro rady a konzultace ohledně našich nápadů a vývoje. Nejdřív mě to upřímně vyděsilo, nebyla jsem si jistá, co přesně odpovídá onomu pojmu „truss“ a co ne, už vůbec jsem netušila, jak se ujistit, že to odolá. Ukázalo se, že truss může být téměř cokoli. Z čehokoli. Takže byly k vidění díla mimo jiné třeba z hracích karet, lega, kovu, bambusu, plastu, apod. Naše byla tedy tradičnější ze dřeva, resp. dřevěných „destiček“, které připomínaly tvar několika hvězd vedle sebe (to, že připomínají židovské hvězdy, nebyl záměr). Ohlala! 

(Nebojte, já vím své o kvalitě těch fotek,

ale teď jde o to ukázat vám, jak to vypadalo)

Hlavní vtip spočíval v tom, že na většinu konstrukce jsme nepoužily jediný spojovací prvek. Hlavní tělo konstrukce celé drželo v jeden kus díky tomu, jak byly jednotlivé díly do sebe poskládané jako stavebnice tak, že navzájem bránily tomu, aby se to rozpojilo. Nemyslete si, to byl geniální nápad mojí geniální kamarádky, tenhle systém, já vymyslela jenom ten vzhled. Jedině pro připojení oněch dvou příčných trámů jsme použily tzv. dry joints -  takové ty malé dřevěné rádoby kolíky, kterými spojíte dva kusy dřeva tak, že do každého vyvrtáte díru tak tak akorát stejně tlustou, jako ten kolík, takže když ho tam jednou s použitím všech sil vpravíte, zůstane držet a tak to všechno drží. Pokud nechápete můj extrémně zmatený popis, třeba pochopíte tady z nákresů ukazujících proces vývoje designu i výroby. Ty jsme také musely odevzdat pro splnění úkolu a opět se jedná o týmovou spolupráci mé polské kamarádky a mé maličkosti (je jich víc, ale asi není nutný sem dávat všechny). 

Jo a pokud vás zajímá, proč tam jsou vyvrtané ty díry, to proto, že je to pak lehčí. Lehčí konstrukce je lepší konstrukce a vyvrtáním děr na těchto místech se nezmění její nosnost, takže to je celé efektivnější (nutno však varovat před rizikem několikanásobného zaseknutí stroje, kterým se ty díry vyřezávají, a ztrapněním se před správcem dílny).

A jak se ujistit, že to odolá dvaceti pěti kilům? Spolehnout se na odhad tutorův, který při prvním pohledu na skici našeho nápadu pronesl, že to vypadá dobře a pevně, a modlit se, že to vydrží. Vydrželo! Což je super pocit na konci procesu, v rámci kterého něco vymyslíte a pak to vlastníma rukama postavíte. Jak říkám, tohle byla zábava. 

25/08/2013

Základní fakta a mýty o Londýně

Po roce života v Londýně si troufám na jeden článek s mými postřehy o tom, co ze známých anglických stereotypů je pravda a co naopak neplatí. 

Prší a prší a prší a prší

Ne. Je mi líto, jestli vám bortím neotřesitelné jistoty v životě či vrhám špatné světlo na onu rádoby vtipně pojatou olympijskou výbavu české reprezentace při letních hrách v Londýně (holínky a šusťákovky, vzpomínáte? ale abyste neřekli, slovenská na tom nebyla o nic líp), ovšem opravdu neprší v jednom kuse. Souhrnně za rok je těch srážek asi více než u nás, ale člověk to nijak silně nepocítí. Co pocítí spíš je, že to počasí je celkově vyšinuté. Nemají pořádnou zimu, nemají pořádné léto, zato mají dny, kdy se vystřídá docela hezky, sněhová vánice, slunečno a déšť v průběhu asi osmi hodin.

Ale se sněhem to neumí

To nevím, jestli se traduje. Nicméně je to tak moc pravda, že to prostě musí být zmíněno. Nemají pořádnou zimu, tvrdím jen o pár řádek výše, a to je pravda, ale přece jenom občas se na pár dnů trošku sněhu objeví. A to je pak nářez. Už při prvních vločkách, které roztají hned po dopadu na zem, se v metrech okamžitě objeví nápisy o tom, že kvůli velice ztíženým venkovním podmínkám může dojít k velkým zpožděním, za která se předem omlouvají. A když náhodou trochu toho sněhu zůstane i déle, to nastává pravá panika. První obětí jsou vlaky. Nemyslím metro, ale meziměstské vlaky. Jedna Angličanka mi jednou vysvětlovala, že mají jiný typ kolejí než ve většině Evropy, a ten typ je lepší a efektnější v něčem, ale zase je mnohem horší a náchylný k nefunkčnostem, když začne sněžit. Nevím, co je na tom pravdy, ale vysvětlovalo by to mnohé. Stejně jako jiné tvrzení, že Britové vůbec nejsou zvyklí přezouvat pneumatiky. Ať je to jak chce, jejich děs, už jen když vyřknete v zimě slovo sníh, je prostě rozkošný a nikdy to nepřestane být vtipné.

V Londýně je draze

Ano. Velmi. Jezdit ze zóny tři (zóna jedna je centrum, dvě trochu dál, atd.) hromadnou dopravou se studentskou cenou vyjde na třicet liber týdně. Za předpokladu, že jezdíte často a vyplatí se vám týdenní/měsíční neomezený kupón více než platit za jednotlivé jízdy. A za předpokladu, že jezdíte metrem, protože autobusem to vyjde levněji, ale trvá dloooooooooooooouho. I ubytování je drahé. Jídlo též, i když upřímně vám neřeknu přesně jak moc, protože ve chvíli, kdy ty potraviny prostě nakoupit musíte, protože jíst prostě musíte, neřešíte, kolik přesně to stojí v přepočtu, spíš jen na místě porovnáváte jednotlivé produkty. Co se týče různých občerstvení venku, kterých teda mají nepřekonatelně širší sortiment než McDonald, KFC, Burger King a Bageterie Boulevard, opět jsou samozřejmě dražší, ale záleží jak co a jak kde, že, a nezdá se mi, že by to byl tak obří rozdíl. Třeba sushi v porovnání s námi mají za dobrou cenu.

Hodní lidé / Zlí lidé

To záleží, kdo jste a jaký máte zažitý stereotyp. Zdálo se mi, že u nás doma je na Londýňany pohlíženo hlavně v dobrém světle. A také se mi zdálo, že takoví opravdu jsou, když jsem přijela. Milí, nápomocní, ochotní, usměvaví a tak dále. Ovšem dle Angličanů z jiných koutů země jsou hrozní a nezdvořilí, věčně ve spěchu, nevšímají si nikoho, vráží do všech. Postupem času jsem zaznamenala momenty, kdy by se mohli takto jevit. Ovšem na druhou stranu, při některých zdlouhavých, nudných přestupech, obzvláště ve špičce, obzvláště když jich člověk musí absolvovat několik, to holt každý chce mít co nejrychleji za sebou a být šťastně doma, to se i já řítím, jak nejrychleji umím, a skupinka neskutečně pomalých chodců uspořádaných tak, aby zaručeně zabrali celou šířku tunelu, mě pak také lehce znervózňuje. Takže pořád si stojím za tím, že i lidé, co prostě jen potkáte na ulici či v metru, jsou zdvořilí. A pak ti, co jsou tu k vašim službám v obchodech, za pokladnami, na informacích, kdekoli, ti občas mají magickou schopnost udělat váš den lepší obyčejnou dvouminutovou konverzací nad koupí lístku. A proto je mám tak ráda!

Hezcí kluci

Ojojoj. A jak! A kolik jich je! Jak Angličani, tak všemožní cizinci, takže to je i pěkně různorodé.

Sexy přízvuk

Ojojoj. A jak! Nemám co víc dodat.

Málo psů

To nevím, jestli se traduje o Anglii. Ale o České Republice se traduje, že je národ pejskařů. A když se jednou kamarádka pozastavila nad příkazem v metru, ať jsou psi na eskalátorech drženi v náručí, s tím, že s jejím labradorem by to asi šlo těžko, uvědomila jsem si, že vlastně s velkým psem to je opravdu problém, načež jsem si uvědomila, že jsem vlastně v metru se psem i po několika měsících ještě nikoho neviděla, načež jsem si uvědomila, že vlastně obecně nikde skoro žádné psy nevidím. Takže asi jsme opravdu nadšený národ pejskařů.

Komplikované metro

Jako má asi milion linek, ale zorientovat se je překvapivě jednoduché, protože systém pojmenování i značení je chytrý a lehce pochopitelný.

07/08/2013

A na konci roku show!

To je tak v módě v Anglii, že každá architektonická fakulta na konci roku pořádá velkou výstavu studentských prací. Při čemž jsem si zahanbeně uvědomila, že netuším, jak je to v módě jinde na světě a u nás, takže možná se to děje všude. Jak to ale funguje v té Anglii?

Jedná se o výstavu všech architektonických oborů na fakultě, v našem případě tedy i interiérová architektura a cosi, co se doslova přeloží jako architektonická technologie. Každý ateliér dostane svůj koutek a je naprosto v jeho vlastní režii, co s tím provede. Výstava se koná v druhé polovině června, tedy po veškerém odevzdání, a je jenom na každém studentovi, jestli se chce dobrovolně podílet na její přípravě. Nic není povinné. Ale hodně vám to dá a samozřejmě tutoři to rádi vidí.

University of Westminster

Výstavní prostory jsou přímo v ateliérech a jsou úplně prázdné. Takže i ty skupiny, které to pojaly poměrně jednoduše a v zásadě jen hezky naaranžovaly svoje práce, si musely vyrobit to, čím práce pověsit na zeď, a poličky či panely, na které vystavit modely. Zároveň co jsem viděla, tak snad úplně každý maloval, protože budova to již není nejnovější a čerstvě namalovaná bílá zeď prostě vypadá lépe než vybledlá bílá zeď.

Zrovna tutor naší skupiny to pojal velmi akčně. Přišel s tím, že by rád něco zajímavějšího, než jen jednoduše vystavené práce. Na první informační schůzce, kam jsem nemohla, prý tedy strávili asi dvě hodiny přemýšlením a skládáním nápadů, co by se dalo vytvořit. Vznikl velmi ambiciózní plán instalace skládající se z několika částí tak, aby v tom byly obsaženy všechny projekty letošního roku. Věcmi nutnými vyrobit byly: obří ruka robota, šipky (jako pro tu hru, ale vypadaly trochu jinak), terč, kovová poličková konstrukce, dřevěný rám na malé modely, série jednoduchých malých světel, dřevěné krabice, aby vyplnily několik děr v improvizované stěně, či velké dřevěné desky, aby obložily ty krabice, jakožto prostor pro postavení modelů a pověšení výkresů.

University College London

Celá příprava byla velmi napínavá. Původní plán použití rámu z kola na onen terč nevyšel vinnou špatného úvodního měření. Terč nakonec z naprosto nepochopitelných důvodů zářil dvěma barvami místo jedné. Celý závěsný systém bylo nutno pozměnit, když se zjistilo, že do těch zdí se nedá navrtat dost hluboká díra, ani kdybyste se postavili na hlavu. Bylo nutno se spokojit s menším počtem polic, když asi dvě omylem rozbil sousední ateliér. Dřevěné obklady na improvizované zdi horko těžko začaly držet až po asi miliontém pokusu upevnění a výkresy na ně se pak v rámci časového presu prostě přilepily žvýkačkou (to je taková pomůcka z papírnictví, která opravdu vypadá jako a jmenuje se žvýkačka, dá se různé trhat a drží). Od některých věcí se nakonec upustilo úplně. Jednoho dne jsme na večeři vyslali někoho pro pizzy a odcházeli o půlnoci. Dalšího dne jsme měli zase hody z McDonaldu a my tři stateční studenti a tutor pracovali neúnavně celou noc až do dalšího odpoledne. Ale ve chvíli, kdy nemáte ten stres, co máte, když jde o školu a prospěch, tak jedna probděná noc ani nevadí. A takový ten stav stejného lehkého šílenství, kdy se nezastavitelně smějete úplným hloupostem, je docela vtipný. Navíc mám pocit, že za několik dnů intenzivní práce jsem se naučila neuvěřitelné množství věcí co se teoretických a praktických manuálních zručností týče. A byla to zábava! Večer otevření je pak velká událost, velmi plná lidí a i starosta Londýna přišel! Na to opravdu si výstavu prohlídnout je mnohem lepší kterýkoli jiný den, ten úvodní večer je spíše společenská událost a dobrá příležitost chodit kolem, potkávat lidi a hezky si popovídat.

Architectural Association

Pak je taky velmi zajímavé jít obhlídnout konkurenci. Viděla jsem University of Arts. Traduje se, že tam chodí velmi velmi umělečtí lidi, takový, jak to poznáte na první pohled. Architektonická část byla překvapivě malá, ale bylo tam hodně dalších věcí kolem designu a grafiky, některé hrozně podivné, některé super. Pak jsem viděla jsem Architectural Association, což je velmi nóbl prestižní soukromá škola (takže ještě dražší než jiné, státní), která má pověst ujetých crazy umělců a na některých exemplářích člověk chápal proč. A nakonec jsem viděla University College of London. To je obecně jedna z nejlepších škol v Anglii a Evropě a u jejich architektury tomu není jinak. Ta díla byla na jiné úrovni než všechny ostatní dohromady. Slyšela jsem zvěsti o čtvrtmiliónové částce (v librách) utracené na přípravu výstavy. No ať je to jakkoli, byla to naprosto strhující a úžasná podívaná!

Kdyby vás to zajímalo, foto zde: http://norab.rajce.idnes.cz/

30/07/2013

Maker in Residence - krok pátý

Poslední krok je designový proces a jeho finále. Již jsem popsala, jak vzniká první pokus návrhu. No a ten se pak vyvíjí dál. Zkoumá se, co nefunguje, co nesedí, co vypadá divně, kde je málo místa, kde zas zbytečně moc a tak dále, také s pomocí malých modelů, na kterých je to vidět lépe, a tak vznikají další a další verze. V portfoliu jsme museli odprezentovat minimálně dvě, způsobem, aby byl znatelný vývoj jakési hlavní myšlenky našeho konceptu. Ve skutečnosti jich ale většinou bylo mnohem víc, včetně různých polovičatých pokusů a slepých uliček, u každého třeba jiné množství, než se dopracuje k něčemu, s čím je konečně plně spokojený. Svoje první návrhy jsem vám už ukázala, tudíž vám teď můžu předvést svůj poslední. Nemyslete si, nemám pocit, že je to to nejskvostnější dílo, rozhodně byly lepší a i já bych to zvládla lépe. Na druhou stranu v prvním ročníku se člověk učí a za daných okolností a dané situace jsem s ním docela spokojená, hlavně díky tomu, že se mi po hodinách práce podařilo dostat znázornění plánů do finální podoby, ve které se mi i líbí. 

Možná se ptáte, jak se taková věc dá hodnotit. No ve skutečnosti je na tom celém poměrně dost věcí, které se dají posoudit objektivně. Samozřejmě asi ne úplně stoprocentně, ale dost na to, aby to nebylo jenom o osobním vkusu konkrétního profesora. Jsou to věci jako: jestli jste správně postupovali; jestli jste se při tvorbě designu drželi všech těch zmíněných rad a „návodů“; jestli to je opravdu opodstatněný návrh a ne jen stavba čistě náhodně navržená takhle, protože to se vám prostě líbí; jestli by to dobře sloužilo svému účelu; jestli nemáte moc tlusté/tenké stěny; jestli jste nezapomněli na věci jako hlavní vchod, toalety, dveře, schodiště a jestli to schodiště odpovídá směrnicím; jestli někde nemáte chybu typu nepoužitelně úzkého průchodu, nebezpečného prostoru; aj.

Další věcí je pak prezentace projektu. Stěžejní v celém hodnocení jsou závěrečné technické výkresy finálního návrhu (plány, nárysy, to, co ukazuji výše). Existují jistá pravidla, jak a co v plánech znázorňuje. Například jak se kreslí okna, dveře, schody, aby bylo jasné, odkud kam vedou. Musí být aspoň naznačen okolní kontext budovy. Velmi dobré je přikreslit lidi kvůli lepší představě. Důležité je dát si pozor na měřítko, aby někde nebyla chyba. Díky tomu všemu jde zhodnotit, jestli je to kresba udělaná „správně“. A nadto se pak hodnotí i celková prezentace projektu z hlediska vizuálního i hlediska pochopení. A aby to bylo ještě jistější, poté, co portfolio oznámkují naši profesoři, pošle se ještě k externím hodnotitelům, kteří se školou nemají vůbec nic společného a kteří potvrdí či změní konečnou známku.

22/07/2013

Maker in residence - krok čtvrtý

Nyní může začít samotný designový proces. Myslím, že už z dosavadního popisu je jasné, že čisté kreativity je v rámci celého procesu málo. Ve chvíli, kdy člověk dokončí onu úvodní analýzu, má již jakousi základní podobu díla danou tím, jak vypadá stavební parcela a co všechno je vyžadováno v takové dílně a galerii. Takže toho prostoru pro uplatnění vlastní bezbřehé fantazie a divokých nápadů zbývá málo. Rozhodně je nutno hned od počátků věků vědět, že vymyslet něco jenom proto, že se mi to tak líbí, vypadá to hezky, je to cool, že to naprosto nelze! Design musí mít své opodstatnění, protože to pak odlišuje místa, která takříkajíc architektonicky fungují, od jiných.

Ani to pořád není tak jednoduché! Jedna věc je, že část podoby je daná právě tou analýzou celého procesu, který se v budově odehrává. Ovšem kdyby to bylo jediné, na čem stavíte svůj návrh, nestačilo by to. To, co takový návrh teprve pozvedne na mnohem vyšší úroveň a vdechne mu tu „architekturu“, je něco, co stojí nad tím vším, čímž to celé propojí a vyzdvihne. A tím něčím je koncept. Základní prvek/esence/stavební kámen/klíč celého designu. A takový koncept se nevymyslí jen tak, pro takový koncept je nutné se obrátit na již existující stavby a právě teď přišly na scénu ty precedenty, kterým jsme se věnovali na začátku.

Takže jsme jednoho krásného ateliérového dne měli workshop. Na ten jsme potřebovali půdorys stavební parcely, půdorysy precedentů, které nás oslovují a rádi bychom je použili a půdorysy jednotlivých částí dílny se vším vybavením a prostorem, který zabírají. To všechno na jednom měřítku 1:100. A spoustu průhledného papíru, buď pauzáku, nebo jakéhokoli klidně levného tenkého papíru, přes který se dá obkreslovat. A o co šlo. Na těch precedentech jsme měli vyhmátnout onen koncept, key design, prvky, které se nám na tom zamlouvají. Pak s pomocí překreslování jsme je měli zkombinovat s těma konkrétníma prostorama, které v budově potřebujeme. S pomocí plánu stavební parcely, abychom viděli, jak se nám to tam vejde. Takto jsme si prostě měli hrát, zkoušet, vymýšlet, překreslovat, překrývat jednotlivé plány, posouvat, štelovat, kombinovat, a tak dále. Na konci se měl zrodit náš úplně první návrh. (Tohle teda není můj úplně první návrh, ale ten byl tak nepoužitelný, že jsem stejným způsobem, ale s lepším pochopením celé věci, stvořila jiný, viz zde, a až ten dále rozvíjela).

K návrhu se udělá rychlý kartónový model. No spíš „rychlý“, protože udělat takovýto model za míň než jeden celý den dle mě není v lidských silách. Nicméně jde o to, že až na tom 3D zpracování člověk najednou vidí mnohem lépe, co je divné, co nefunguje, kde je chyba, apod. Takže potom je schopen pokračovat ve vývoji svého designu a onoho hlavního konceptu. V portfoliu je pak nutno pomocí oněch plánů, fotek, diagramů, čehokoli ukázat, jaká myšlenka stála na počátku a jak se vyvíjela, až dospěla do finálního bodu. O tom ale zase příště, zde několik mých vývojových stupňů.

15/07/2013

Camden Town

Camden Town je jedna hodně vtipná čtvrt v Londýně.

Původně vznikla na konci osmnáctého století jako rezidenční čtvrt, která se později stala poměrně důležitou, leč nepopulární průmyslovou oblastí díky rozvoji železniční dopravy a výhodné lokaci u jednoho z hlavních londýnských kanálů. Dnes je to naopak taková alternativní "fashionable" záležitost. Ale nevykládejte si slovo alternativní špatně! Je prostě velmi netradiční, nekonvenční místo, plné obchůdků, stánků a podniků, kde najdete snad všechno.

Začalo to v sedmdesátých letech. Vlastně úplně první stánkový prodej začal ještě na počátku dvacátého století s Inverness Street Market, kam místní chodili pro jídlo. Ale v sedmdesátých letech se otevřel Camden Lock Market, trh s různými tradičními řemeslnými produkty, který byl zajímavý mimo jiné tím, že byl otevřen hlavně o nedělích, což naprostá většina jiných obchodů tehdy nebyla. Dvacet let na to byla vedle postavena ještě třípatrová tržištní hala. Dnes to stojí v samotném centru rozsáhlého Camden Town Market, který se skládá z dalších čtyř různých částí.

Největší z nich, Stables Market, se rozkládá převážně v prostorách železničního viaduktu a bývalého koňského špitálu. Ano, koňského, jelikož jejich provoz podél kanálu byl poměrně rušný. V Camden Lock Village se zase původně nacházel tunel vedoucím k hlavním prostorám tržiště, bohužel byl před pěti lety zničen požárem. Nicméně tahle část skládající se pouze ze stánků se táhne dlouze podél kanálu. Electric Ballroom byl je zase od padesátých let nočním klubem, který ale během dne a o víkendech slouží jako trh, který prý nejvíce láká nezávislé designéry s velmi speciálními a netradičními předměty. Poslední částí je Buck Street market. A kdysi to byl i onen původní Inverness market, ale ten se postupem času zmenšoval a zmenšoval, až zanikl úplně.

Nicméně přestože jsem na tomto místě byla již několikrát, nikdy jsem si nevšimla a neuvědomila, že se ve skutečnosti jedná o jakýchsi pět hlavních jednotek. Když jde člověk od metra, tak jde jednou velkou hlavní ulicí, která je lemovaná maličkými, křiklavými obchůdky s trhlou dekorací. Kromě pár míst s občerstvením není ani jeden z nich řetězec, jedná se převážně o módu úplně všech možných stylů, do toho se občas připlete cosi s dekoračními předměty, stánek s turistickými věcmi, děsně underground bar či tetovací studio.

Až člověk dojde k mostu, kde je krásný výhled na Regent's canal s maličkou plavební komorou a za kterým se rozkládá obří spleť uliček, chodbiček, průchodů, podchodů, tunelů spojující prodejní prostory, kde najdete snad všechno. Oblečení, boty, doplňky, obrazy, šperky, gramofonové desky, reggae věci, plechové cedule, indické lampy, vonné tyčinky, gothic style, punkové věci, všechno. A do toho hromadu stánků s různým možným jídlem. A když říkám různým možným, opravdu mám na mysli cokoli, z jakéhokoli světového kouta vás napadne. Na druhou stranu od mostu je další hromada stánků se vším možným, ta, jak se táhne do dáli podél kanálu. Pokud člověk pokračuje ještě dál onou hlavní třídou, potká naopak hrozně moc kavárniček a barů, opět naprosto různorodých stylů.

Je to prostě celé takové punk a moc cool a stojí to za to! Je to opravdu tak obří směsice všeho, že se vám možná může zdát koncentrace divných lidí větší než jinde. Na druhou stranu to ale platí i pro výrazné a zajímavé lidi, navíc si tu opravdu každý najde to své. Hlavní otevírací dny jsou jakože o víkendu, ale když jsem se tam takhle jednou vypravila v pracovní den, vše se zdálo stejné, akorát s menším davem lidí. Pokud se někdy ocitnete v Londýně, rozhodně doporučuju!

02/07/2013

Maker in residence - krok třetí

V rámci tohoto projektu jsme si mohli vybrat ze čtyř typů „makera“, pro koho budeme naši dílnu a galerií navrhovat. Možnosti byly člověk, který pracuje s kovem, člověk, který vyrábí věci ze stříbra, robot, v rámci čehož bylo možné vybrat si, jaký typ robota, a cosi pod zkratkou CNC, což jsem nikdy plně nepochopila a z letmého pohledu na google bych to stejně nebyla schopná stručně vysvětlit.

Dalším krokem na programu byla návštěva již existující dílny, kde nás provedli, o všem nám povyprávěli a zodpověděli naše dotazy. To abychom se mohli pořádně seznámit s tím, co vlastně náš klient dělá. Bylo třeba pochopit celý výrobní proces, pozorovat a zanalyzovat, jaké nástroje jsou potřeba, kolik zabírají místa, jaké konkrétní požadavky mají jednotlivé části procesu, jaké světlo je kdy potřeba, co je nebezpečné, co je hlučné, co práší, apod. A zde přichází na řadu diagramy, speciálně oblíbená položka našeho tutora, které věnoval jednu asi dvou hodinovou přednášku plnou ukázek diagramů různých známých architektů a zdůraznění, že to je velice podstatná věc v designovém procesu. Jejich použití při analýza takovéto návštěvy může vypadat třeba takto (toto je opět jedna stránka portfolia vytištěná na formátu A3):

V dané dílně ale také není všechno perfektní a právě ta analýza z její návštěvy slouží k tomu, aby se člověk zamyslel, co jsou tedy jednotlivé kroky jeho výrobního procesu, jaké vybavení je pro ně nutné a co jsou ideální podmínky. V případě stříbro-tepce (tak slovník překládá anglický pojem silversmith) máme dva procesy. V rámci jednoho se roztavené stříbro lije do formy a vyrábí se tak hlavně menší předměty jako šperky a příbory. Při druhém se používají stříbrné pláty, které se nahřeji a pomocí různých nástrojů tvarují. Závěrečné úpravy a leštění jsou pak v obou těchto případech stejné. Zároveň s tímhle je nutné myslet na to, jaké části má obsahovat naše galerie a co je zase vyžadováno pro ně. U všeho je pak důležité uvědomit si, kolik prostoru to přibližně zabere.

Teď se můžeme podívat, které oblasti mají podobné požadavky a omezení a rozdělit je podle toho do jakýchsi skupin. A už vidíme, že tyto dvě místnosti by měly být ve sklepě, zatímco jiné části ideálně pod střechou, že toto musí být od prostoru, kudy prochází návštěvníci, izolováno, zatímco toto je neškodné a naopak divácky velmi atraktivní. Zároveň je díky těmto diagramům dobře vidět, co se jak a kam vejde, kolik prostoru je tedy třeba.

A bum, ani nevíte jak a už máte kostru návrhu. Samozřejmě jak designovací proces postupuje, ještě se to vyvíjí a může hodně změnit. Jen se tím snažím ukázat, že navrhování stavby není o tom, že si člověk sedne, pustí uzdu fantazii a vymyslí co nejdivočejší věc. Že nejdřív je třeba udělat kus takovéto práce, která nám určí velkou část designu, a až poté se můžeme snažit v tom malém prostoru, který ještě zbývá, uplatnit nějakou tu kreativitu.

29/06/2013

Maker in residence - krok druhý

Dalším krokem našeho semestrálního projektu byla návštěva místa, kde má náš skvostný návrh stát. Zamířili jsme do Bethnal Green, části ve východním Londýně, a první slova našeho tutora byla: „Raději sem nechoďte sami. A rozhodně sem nechoďte po setmění.“ A druhá slova byla: „Haha, ale opravdu, opravdu sem nechoďte po setmění.“ Ale za bílého dne to bylo v klidu. Lokalita, plán a nárys (snad se elevation v češtině řekně nárys, já v tomhle trochu plavu) místa činu jsou elementární součástí portfolia.

Naše stavební parcela byl pozůstatek po zbořeném domě v řadě jiných domů. Byla rozdělena na čtyři části a každé čtvrtině naší skupiny byla přidělená jedna z nich. Takže jsme stavěli na pozemku obdélníkového tvaru deset krát šest metrů, což není zrovna moc, který je navíc ze tří stran obklopen budovami, takže na okna nám zbývá jenom jedna zeď. Polovina lidí to měla s krásným výhledem přímo na park, který ležel naproti. My druhá polovina jsme měli pozemek, kde ta jediná přístupná strana směřovala na sever do úzké temné uličky. V prvním případě to znamenalo pamatovat na to, že slunce pečící přímo do oken neomezené jakýmkoli stínem není příjemná záležitost. Ve našem případě bylo naopak třeba vykompenzovat fakt, že ze severu jde nejmíň světla. Také bylo nutno vzít v potaz, že ulička je jenom tři metry široká (hlavně v případě, že by člověk potřeboval dopravit nějaké velké stroje/komponenty/cokoli) a člověk v ní prochází kolem zadních částí domů, kde je mnohem míň a menších oken, často nepravidelná, zamřížovaná či oplocená, což rozhodně nevytváří přívětivý dojem a může nám být překážkou. Všechny tyto poznatky je třeba nějak zpracovat. Např. do takovéto analýzy světla.

Vedle stavební parcely a jejího bezprostředního okolí bylo ale třeba prozkoumat danou lokalitu i v trošku širším úhlu pohledu. Dostali jsme docela dlouhý seznam věcí, na které se v různě rozdělených skupinkách zaměřit. Historie čtvrti. Architektonický kontext, neboli prvky typické a netypické pro danou oblast. Abychom pak věděli, jak na to jít, pokud chceme návrh, který zapadne do okolí, a jak, chceme-li něco jako pěst na oko, co přitáhne pozornost. Národností složení obyvatel. Typ staveb v okolí – hodně škol? Málo škol? Hřiště? Rezidenční? Administrativní. Přístup. Ve smyslu možnosti hromadné dopravy apod., abychom se ujistili, že naše potenciální návštěvníky galerie neodradí to, že se k nám hrozně špatně dojíždí. Kriminalita. Zvlášť pokud je zvýšená, nechceme navrhnout nic, co zlodějům ulehčí práci, ale chceme navrhnout něco, co přiláká a vzbudí pocit bezpečí v lidech přicházejících ze všech koutů Londýna. 

Co jsem nezmínila, naše galerie s dílnou je jakože malá pobočka Victoria and Albert Museum, velkého, renomovaného uměleckého muzea v nóbl čtvrti. Takže před námi je výzva navrhnout stavbu, která uspokojí vybrané umělecké choutky typických návštěvníků tohoto muzea a zároveň ve čtvrti, kde se opravdu nedoporučuje toulat se po setmění, přiláká místní obyvatelé, kteří asi normálně do galerií moc zapálení nebudou. Právě kvůli všem těmto užitečným poznatkům a jejich pozdější aplikaci je nutné začít projekt pořádnou site analysis. V rámci toho seznamu, co jsme dostali, jsme si nakonec měli zvolit body, co jsme považovali za nejdůležitější, a zpracované na několika stránkách zahrnout do portfolia. Zde příklad historického přehledu a několika různých analýz (cirkulace lidí a dopravy - rušnost, mhd, přístupové cesty, typ budov v nejbližším okolí).

04/06/2013

Maker in residence - krok první

Už je tomu přes týden, co jsem odevzdala portfolio a čekám na známky, které ukážou, jestli jsem tím zároveň nadobro uzavřela první ročník. Takže se konečně dostávám k tomu představit vám práci druhého semestru. V rámci našeho hlavního designového ateliérového předmětu jsme měli jeden projekt na celý semestr a tentokrát jsme si opravdu hráli na architekty! Našim cílem bylo navrhnout budovu, kde bude dílna pro člověka, který pracuje se stříbrem (stříbrotepec, prý, tvrdí slovník...), a galerie s jeho produkty. A to tak, aby si návštěvník mohl prohlédnout dílnu, sledovat samotného mistra při práci a pokochat se výstavou jeho umění. Práce na takovém projektu má mnoho fázi, rozhodla jsem se tedy představit ho postupně, v několika příspěvcích, doplněných hromadou obrázků konkrétní tvorby mé skromné maličkosti.

Krok první, precedent. Český význam slova v tomto případě asi nesedí, ale anglický je obecnější a znamená cosi jako předloha, příklad, apod. Šlo o to, že nám byl do skupinek po čtyřech přidělena jedna konkrétní existující stavba s plány a dalšími technickými výkresy a zadáno, že máme tvořit model z takového tvrdšího kartónu v měřítku 1:50. Vesměs to byly menší domy. Jednoho krásného ateliérového dne jsme to pak vystavili a navzájem si jednotlivé projekty představili. Cílem bylo zanalyzovat a ostatním vysvětlit hlavní prvek designu, klíčový nápad, to, co tvaruje a charakterizuje koncept celého návrhu. Zde konkrétní Tomishima house od Tadaa Anda (který, ten dům, ne Ando, byl mezitím přestavěn, takže dávno vypadá jinak). V tomhle případě by se dalo říct, že oním základním rysem je prázdný prostor (void) uprostřed stavby, kterým proniká světlo z hlavního zdroje – střešního okna a jaksi tím určuje centrum celého objektu, na které přitahuje nejvíc pozornosti. Právě kolem centra se všechno v domě odvíjí. Když člověk stojí na kterémkoli jeho okraji, má skvělý výhled na zbylá patra, kde již pozornost není ničím rozptylovaná, protože místnosti nejsou odděleny stěnami, ale naopak tvoří otevřený prostor.

V pozdější fázi jsme s nimi pak pracovali dál. Mohli jsme si vybrat ten náš, mohli jsme si vybrat jiné skupiny, mohli jsme si najít něco úplně jiného, mohli jsme jich použít víc. V portfoliu jsme museli prezentovat minimálně dva a takhle to třeba může vypadat (obě tyto stránky byly vytištěné na předepsaném formátu portfolia A2). 

24/05/2013

Jak jsem viděla dalšího slavného architekta

„He who seeks truth, shall find beauty. He who seeks beauty stall find vanity. He who seeks order shall find gratification. He who seeks gratification stall be disappointed.“

Tak jsem zase viděla známého architekta. Teda, v poslední době si víc a víc uvědomuji, že pořád drtivá většina jmen, kteří v mých uších zní jako slavný architekt, vyvolávají pouze naprosto nevědoucí výraz v očích mých nearchitektonických přátel. Ovšem pořád mi můžete věřit. Tento zrovna není z těch úplně top top super slavných, ale přesto na něj člověk narazí. Když jsem si poslechla jeho přednášku a tou inspirována prozkoumala jeho dílo, velmi zaujal. Rozhodně stojí za pozornost. Rozhodla jsem se tedy pokusit o další příspěvek do mé „architektonicky osvětové“ řady článků.

Jmenuje se Moshe Safdie a pochází z Izraele. Před tím jsem od něj znala pouze jednu stavbu, Habitat 67 v Kanadě.

Třista padesát čtyři prefabrikovaných kusů, které složené dohromady dávají vzniknout konstrukci se sto padesát osmi obytnými jednotkami. Stěžejní myšlenka tohoto projektu byla, že pokud se podaří navrhnout byty tak, aby poskytovaly kvalitu života rodinného domu, nebudou lidé cítit potřebu stěhovat se na předměstí. Proto vznik ulic a hřišť mezi jednotlivými byty, proto důraz na soukromý venkovní prostor v podobě střešní terasy s výhledem pro každého obyvatele.

Může bát zajímavé srovnat se vznikajícím projektem Golden Dream Bay v čínském městě Quinhuangdao, kde máme opět štědré množství soukromých i veřejných zahrad a jiných prostor pro různorodé aktivity sloužící celému městu, prostor, které jsou soustředěné kolem dvou hlavních řekněme promenád spojujících Golden Dream Bay s okolními residenčními stavbami a s pláží.

„If I hear one more time the client say: you must give me an iconic building (…) I will really go crazy.“

Do třetice podobných pozoruhodných projektů by se dala zařadit Marina Bay Sands v Singapuru, i když tady nejde o residenční stavbu, nýbrž multi-funkční complex s hotelem, muzeem of ArtScience (jehož zadání prý znělo: ikonické muzeum), casinem, nákupní zónou, divadly a jinými veřejnými prostorami. A hrozně lákavě vypadajícím bazénem na střeše.

Nyní se přeneseme do jiné sféry tvorby. Pokud přemítáte, podle čeho tohle pořadí, tak přesně podle toho, ve kterém architekt na přednášce své stavby představoval. Od obytných projektů se přenesl k Children Holocaust Memorial v Jeruzalémě (památník dětským obětem holocaustu) v Yad Vashem, což je izraelská oficiální instituce/muzeum o holocaustu. Architektova vize stěžejního místa pomínku byla místnost s jednou jedinou svíčkou uprostřed, která bude díky sérii zrcadel a chytré geometrie opticky rozmnožena do nekonečné řady svíček. To vše za doprovodu hlasu čtoucí jména těch dětí. Návrh byl odmítnut s tím, že je moc abstraktní, prý hrozí, že by ho lidé nepochopili a místo pokládali za diskotéku. Přesto byl nakonec postaven o deset let později, kdy ho na jedné výstavě zhlédl pár, jejichž dvouletý synek zahynul v koncentračním táboře, a okamžitě se rozhodl stavbu zaplatit.

„You always see the light at the end of tunel, but you can´t really get to it becuase those exhibits force you to move from side to side.“

Jistou dobu na to byl Moshe Safdie požádán i o návrh samotného Yad Vashem Holocaust History Museum. Dle svých vlastních slov mu nejprve přišlo na mysl spoustu věcí, které udělat nechtěl. Nechtěl vytvořit klasickou, komerčně vzhlížející budovu plnou vychytaných architektonických detailů, chtěl se soustředit na celou věc z více architektonicko-archeologické perspektivy. Nakonec opravdu zrealizoval nápad „protnout“ muzeum skrz horu. Návštěvník vejde jednou stranou, a jak prostupuje hlouběji a hlouběji, světlo pronikající skrz střešní okna se vzdaluje více a více. Na konci naopak vystoupí na druhé straně hory vstříc širokému obzoru, světlu a životu.

„...and I thought that´s a damn good story, except I did not think of it.“

Takto komentoval příhodu, kdy prý při jedné návštěve muzea slyšel průvodce povídat, že fakt, že stíny uvnitř tvoří pruhy na jejich oblečení, byl architektovým záměrem navodit myšlenku na vězně v jejich pruhovaných uniformách.

Poslední stavba, kterou zmíním, je United States Institute of Piece (Institut míru) ve Washingtonu. Zaujalo mě to proto, že jsem netušila, že cosi takového vůbec existuje. A ještě více mě zaujalo, že byl postaven jakožto jakýsi symbolický protipól Pentagonu, proto se mu dostalo exkluzivního místa mezi památníky Lincolna a obětem Vietnamu.

Moshe Safdie toho má na kontě mraky a mraky. Tohle je jen nepatrný zlomeček toho všeho. Pokud by vás náhodou osvítilo hrozné architekonické zaujetí, určitě doporučuju se na něj podívat!

17/05/2013

Zkouškový?

Ne. My nic takového nemáme. Ale hodně lidí se mě na to ptalo, tak jsem si říkala, pro ty, koho by to mohlo zajímat, shrnu, jak se to mělo s našim koncem prvního semestru.

Hlavní předmět, neboli v naší řeči modul, je Introduction to architectural design a jsou to všechny ty projekty, co jsem vám zatím představila, co děláme v ateliéru. Z každého projektu musíme sestavit portfolio, u kterého je daná jakási forma a způsob, jakým celý projekt představit. To je to nejvíc stěžejní. To se odevzdává po vánocích, týden před začátkem druhého semestru. Jelikož je ale tady tento modul celoroční, hodnocení po prvním semestru je čistě informativní. Když máte fail, nic se neděje. Až když máte fail na konci roku, děje se to, že opakujete ročník. Známka tvoří zároveň největší část (tuším sedmdesát procent, ale ruku do ohně za to nedám) závěrečného ročníkového hodnocení. V rámci toho portfolia se odevzdává i část pro Architectural skills, což je jiný modul (počítačový) a hodnotí se zvlášť, ale je taky celoroční.

Další dva moduly prvního semestru byly Cultural Context a Technical Studies. Na první zmíněné bylo nutné napsat esej, která se, celekm šťastně řekla bych, odevzdávala někdy na konci listopadu. Na druhé zmíněné bylo zadání souborem skic a komentářů prezentovat z technického hlediska libovolně zvolenou stavbu typu hlavní hala nádraží, stadion, apod. Prostě rozebrat, jak je to postavené a jakým způsobem to funguje. Naskenované skici se odevzdávaly elektronicky a deadline byla stejný den, jako odevzdání portfolia, akorát ne ráno nýbrž v šest večer. Umíte si představit, kolik lidí tohle zadání, o kterém jsme věděli celý semestr, odevzdalo v pět něco odpoledne posledního dne (já ne, já to dokončila asi v půl pátý!).

Tyto moduly jsou jedno semestrální. Což v praxi znamená, že ve druhém semestru pokračují ve stejný čas se stejnými tutory, akorát s lehce odlišným názvem. Ale také to vlastně znamená, že fail z těchto zadání se řeší. Pokud to chápu správně, může se teoreticky stát, že to bude tak velký fail, že člověk nedostane šanci opravy a musí modul opakovat další rok, což mu ale prodlouží o rok celé studium, protože dřív, než máte splněné všechny moduly, nemůžete v žádném z nich začít druhý rok. Ovšem co já vím, tohle by musela být výjimečná situace. Něco jako kdybych nic neodevzdala. Ve chvíli, kdy je to fail vyplývající z toho, že hodnocení je nižší než minimálních třicet procent, je v drtivé většině poskytnuta možnost věc odevzdat ještě jednou někdy do června. Tak nějak to tuším. Ale nevím o nikom, kdo by měl fail z jednoho z těchto dvou předmětů, takže nemůžu úplně s jistotou říct, jak to chodí v praxi. Ne že by se nám to nepokoušeli vysvětlit na začátku roku, nebo že by to nenapsali to do té tlusté knihy vysvětlující všechny tyhle věci, ale chápete mě, ne?

Ale můžu s jistotou říct, že až budu příště psát o škole, konečně se dostanu k projektům druhého semestru, kdy naše hra na architekty vypadá mnohem víc reálně :).

27/03/2013

Něco hezkého.. No 11

Možná to není ta nejkrásnější budova, co kdy světlo světa spatřila, ale já tenhle crazy hotel prostě žeru!

(Zdroj a více foto: http://trendland.com/hotel-viura-by-designhouses/)

19/03/2013

Game shed project

Představuji vám poslední projekt prvního semestru. Tentokrát jsem se rozhodla využít k tomu seznam stránek, které musíme mít v portfoliu, protože dobře prezentuje postup, jakým se projekt ubíral, a dodá to lepší představu o tom, co mám na mysli, když mluvím o portfoliu, pokud by vás to zrovna zajímalo :) .

1. část – Game shed

• Equipment
  

Nejdřív jsme si vybrali z několika her, které bývaly trhákem britských hospod nějakých sto let zpátky. Například javelot, což teda pochází z Francie a jsou to vlastně takové šipky, akorát terč je jiný (rozměrově jasně stanovený) a člověk hází směrem zespoda nahoru tímto:

Takže jsme museli prostudovat pravidla a vyrobit provizorní vybavení, aby se hra dala hrát.

• Field of Play and Player´s Dynamics

• Testing the game and Audiance's Dynamics

Jedno krásné, šíleně mrznoucí odpoledne jsme strávili v parku a hráli si. Vždycky pár vybraných jedinců, zatímco zbytek koukal a pozoroval, jaký prostor potřebuje hráč, jaký prostor potřebuje publikum, odkud lidi dobře vidí, kde je to nebezpečné, atd. Aby se z toho pak daly zpracovat analýzy hráčova pohybu či rozvržení hrací plochy.

2. část – Site (to znamená stavební plocha, kdybyste náhodou nevěděli, já jsem taky nevěděla)

• Location and plan
  

Byly nám přiděleny prostory kolem Marylebone station, docela široká ulice před ní a hlavní vstupní hala. A v portofliu je třeba odprezentovat, kde se to nachází, ideálně tak, že začnete mapou Anglie, mapou Londýna, mapou čtvrti a přesným místem.

Omluvte prosím otřesnou kvalitu této fotografie, lepší nemám a jde mi jen o to vám ukázat, kde jsme pracovali.

• Site analysis
  

To jsem si poprvé připadala, jakože se fakt hraju na architekta. Touhle analýzou se totiž myslí věci jako cirkulace lidí, kudy nejvíc proudí davy, kudy ne, kdy je to jak rušné, kde je jaké světlo, tma, stín, co je pod střechou, co ne, a tak.

• Site proposals
  

Myšleno tři návrhy, kde se naše hra může odehrávat. Jelikož z předchozí analýzy už víme, jaký prostor všeho všudy potřebujeme, máme plán toho jakožto i plán stanice ve stejném měřítku, lehce přijdeme na to, co se pro nás hodí. Je asi docela vtipné být náhodný kolemjdoucí, nemít tušení, o co jde, a jenom vidět skupinku mladých lidí běhat po nádraží s metrem. Ne že bychom měřili celé nádraží, ale občas člověk potřebuje nějaký konkrétní rozměr, který z mapy nevyčte.

Toť přístřešek před nádražím a místo pro můj shed.

• Shed Precedents
  

Hm, já vlastně neřekla, že hlavním cílem tohoto projektu bylo navrhnout jakýsí přístřešek (shed) pro naši hru, pro hráče i publikum. Takový, co se dá lehce rozložit a odnýst. A těmi precedents se myslí příklady existujících přístřešků, které člověk prozkoumá, objeví, jaké architektonické nápady a designové strategie se za tím skrývají, a ty třeba pak sám použije. Nebo je minimálně inspirován. A začala mise, kdo se trefí dřív do tajuplné představy ukryté v neprůstřelné tutorově mysli o tom, co je a co není skutečný shed.

3. část – Proposals

• Initial Proposal
  

Tohle už je návrh našeho konkrétního přístřešku. Takový, co jaksi vyplynul ze všeho předchozího, vznikl zkombinováním všech poznatků o hře a místě stavby, které jsme získali, a byl inspirován zmíněnými precedenty. 

Toť můj první návrh.

• Design Development
  

První návrh bývá naprosto špatně, totálně blbě pochopené zadání a úplně nepoužitelný, taková je tradice. Ale aspoň má člověk co dát do portfolia pod kolonku design development, kde se vyžadují aspoň dva návrhy před tím finálním. A začíná maratón výroby modelů. Jo ale aby bylo jasno, to, co vidíte kousek výš, to je už návrh správným směrem. Před tím ale následovala řada nápadů, které byly totálně špatně a naprosto mimo.

Toť můj druhý návrh. Možná se to nezdá, ale fakt je jiný než ten první!

• Construction details

Když už překonáte všechno zlé a máte před sebou finální návrh, přichází ještě něco zlejšího a to vymyslet, jak přesně se to postaví. Aspoň pro mě to bylo zlejší, protože jsem za boha nemohla přijít na skoro nic jiného, jak spojit různé části přístřešku, než je prostě sešroubovat, což se mi zas nezdálo dostatečně invenční. Jo a taky v tom hrálo trochu roli to, že tohle už jsem tvořila v potu a slzách posledních dnů před odevzdáním portfolia.

• Montage / Narrative
  

Tato stránka ma za cíl to všechno ukázat - hráče, obklopeného diváky, jak hraje hru ve vašem přístřešku umístěném na vybraném místě Marylebone station. Pomocí fotek, kreseb, koláží, jak je libo. Montage je součástí každého projektu, který děláme.

Až sem teď sahají mé photoshopové schopnosti.

• Sequence Drawing
  

Zato tohle byla novota. Prý pomocí orthographic drawings, což jsou plán, řez a nárys (snad to říkám správně), máme ukázat, jak je přístřešek dopraven na určené místo, rozložen, použit ke hře a pak zase složen. To jsem upřímně nepochopila. Nevidím v tom žádnou informaci, kterou bych už dávno neukázala. Ale budiž.

• Final Proposal
  

Finální návrh. Plán, řez a půdorys, což jsou základní stavební kameny všeho, co děláme. A k tomu foto modelu. Takže here we go, foto mého návrhu.

Abych byla upřímná, tenhle projekt určitě měl zajímavé momenty a procesy, kdy to bylo zábavné, celkový dojem ale pořád zůstává, že se mi po něm nijak dramaticky nestýská.. To, co děláme teď, je tak moc lepši! Však brzy uvidíte :).

08/03/2013